Okolí ji považovalo za “matku kariéristku”. Dnes si k ní chodí pro radu

Hana Čipera Jánská (35 let)

Pochází kousek od Rakovníka a v současnosti žije v Praze se svým mužem (jsou spolu 17 let) a dvěma dětmi (4,5 a 1,5 roku). Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze. Po škole pracovala ve velké korporaci a v roce 2015 se rozhodla založit ještě s jedním kolegou společnost HR Mollo. Ve volném čase ráda jí, spí, čte, relaxuje, cestuje, běhá a jezdí v rychlých autech. Začíná chodit na kurzy tance.

Okolí ji považovalo za “matku kariéristku”. Dnes si k ní chodí pro radu

Už od jejich 20 let lékaři Haně Čipeře tvrdili, že nemůže mít děti. Soustředila se proto na práci. Dařilo se jí jak v korporaci, kde pěkně stoupala po kariérním žebříčku, tak ve vztahu s partnerem. Byla s ním už 15 let, když se jim v roce 2015 otočil jejich život vzhůru nohama.

Nejdříve přišla radostná zpráva – Hana otěhotněla. Co víc si žena může přát. Něco, co ji doktoři vyvraceli, se najednou stalo skutečností. Těhotenství probíhá podle plánu, jenže někdy není vše tak, jak si vysníme a plánujeme. 

Radostnou zprávu zastínila skutečnost, že manželovi diagnostikovali rakovinu. Hana najednou přestala v druhém trimestru těhotenství řešit, jakou barvu bude mít kočárek nebo jestli si koupí přebalovací pult nebo ne. Musela začít řešit budoucnost – protože kdyby došlo k nejhoršímu, nebude moci s malým dítětem nastoupit na 12 hodin denně do korporace a uživit rodinu. 

Založila proto ještě s jedním kolegou společnost HR Mollo a jelikož tato firma musela hned od začátku pěkně fungovat a vydělávat, přesně stanovila procesy, postupy a po 5 letech firma pěkně šlape, zaměstnává dalších 5 lidí a Hana se pouští do založení druhé firmy.

 

V době, kdy jste firmu HR Mollo zakládala, situace nebyla zrovna ideální. Byla jste těhotná a do toho manželovi diagnostikovali rakovinu, což vyžadovalo náročnou léčbu. Jak jste podnikání koncipovala, aby se rozjelo co nejrychleji a začalo vydělávat?

Hodně intuitivně. Věděla jsem, že nějak začít musím. Čas i prostor jsem na rozjezd měla a pokud bych se pro tento krok tehdy nerozhodla, nezačala bych podnikat asi nikdy. Brala jsem to tak, že do korporátu jsem se mohla vždy vrátit.

V korporátu jste také působila v HR oddělení?

Ano. Od mých 20 let jsem si prošla v oblasti HR skoro všemi pozicemi, a to jak v rámci korporátů, tak v menších firmách. Zabývala jsem se náborem zaměstnanců, rozvojem a zkusila jsem si i tvorbu a správu benefitů až k tvorbě a vedení vlastního malého HR týmu v mezinárodní firmě. To byla pro mě velká škola. Vždy mi ale byla cizí taková ta tvrdá personalistika. I když čím jsem starší, tím je pro mě důležitější a vím, jak důležité je najít a nastavit mantinely, kde se pohybovat. Ve své firmě jsem se chtěla zaměřit na personalistiku jinak.

Jak jinak přistupujete k HR ve vlastní firmě? 

Vždy jsem chtěla pracovat s lidmi a pomáhat. Působit jako rádce, který předává své myšlenky, a to se stalo v podstatě základní odlišností naší firmy. I časem jsem zjistila, že klienti u mě nenakupují ani tak z důvodu samotného HR, ale jelikož jim nabízím možnosti, ze kterých si mohou vybrat tu svoji vlastní cestu. Pro mě je HR totiž čistě jen podpůrná věc – když něco nefunguje, k dispozici je zdroj možností a řešení. Nejdůležitějším zdrojem podniku jsou lidé, kteří vnáší své impulsy a korigují fungování celé firmy. Není potřeba aby HR fušovalo do všeho. Nechci dělat personalistiku nátlakově a čistě přes čísla a výkon, ale gentlemansky a srdcem. Když něco slíbím, tak to dodržím, a ne že další kvartál se strategie otočí zase jinam. Myslím si, že lidi lze vyhazovat i slušným způsobem. V korporátech mně ta upřímnost chyběla. 

Jak se vyhazuje zaměstnanec slušným způsobem a s čistým svědomím?

Těžce. Obecně se považuje vyhazování člověka za něco špatného. Když ale chcete někoho vyhodit, je to vždy z nějakého důvodu a často z dlouhodobého důvodu. Nestane se tak ze dne na den. Musíte mu to říct ale narovinu. Když to pak i člověk na druhé straně přijme, máte čisté svědomí. Jakmile jim ale začnete lhát – například, že vedení se rozhodlo a schováváte se za polopravdy - tak i ta firma jako značka ztrácí na hodnotě. Mnoho firem si neuvědomuje, že jeden z největších brandů značky tvoří nábor a propouštění lidí. 

Podnikání s kamarádem – ano či ne?

Společnost jste rozjížděla S Tomášem Hejdou, který se zaměřoval a dál zaměřuje na PR. Jak tato kooperace fungovala, když jste byli každý z jiného oboru a co vás do společného podnikání svedlo? 

S Tomášem jsme dlouholetí kamarádi. Známe se od střední školy, jsme rodinní přátelé, znal i celou situaci ohledně Honzy (manžel). Bydlíme dokonce kousek od sebe. Rozhodli jsme se, že já dám do firmy know-how v rámci HR a on dá know-how ohledně vedení firmy a propagace. Dlouhodobě nám to ale nefungovalo, protože jsme každý očekávali jiné výsledky a rozcházel se i společný směr, jak to vše dělat. Primárně jsem zakládala firmu proto, abych měla v té době čas na dítě a zároveň zdroj příjmů, který mohu v relativně krátké době rychle znásobit. Zkrátka když začnu makat, začne to sypat. Tomáš měl jiný přístup.

Rozchod probíhal v poklidu?

Nebylo to lehké a popravdě to pro mě představovalo jedno z nejtěžších období, které jsem musela v podnikání řešit. Nakonec jsme se ale dohodli a rozešli. Z firmy jsem ho vyplatila, abych se nemusela ohlížet a přizpůsobovat. Zvládli jsme to a Tomáš má dnes úspěšnou firmu PR Mollo.

Šla byste znovu do podnikání s kamarádem či kamarádkou? Jestli to také nesehrálo svoji roli.

Tak napůl. Vím, že bych v té době bez něj nezačala podnikat a nesebrala bych tu odvahu. Potřebovala jsem ho, a to v dobrém slova smyslu. Byla jsem těhotná, Honza ležel v nemocnici Motol. Jeden kamarád mě držel nad vodou psychicky a Tomáš pak přišel a vyzval mě, abych se s ním pustila do podnikání. Pocit, že na to nejste sama, je k nezaplacení.

Jestli bych tu samou věc udělala znovu? Před 3 lety, když jsem se s Tomášem obchodně rozcházela, někoho jsem k sobě zase hledala. Úplně to ale nevycházelo, protože adepti stále neodpovídali mým požadavkům a chybělo jim potřebné nadšení, abych jim mohla vše potřebné delegovat. Pak se ale přihlásila moje ségra. Ta je teď mojí pravou rukou a je to super (úsměv).

Takže ještě bližší člověk než před tím. 

Naši strejdové (mámini bráchové) podnikali. Jenže to nevyšlo a od té doby mezi nimi vládne velmi špatný vztah. Nemohou jít ani na jednu oslavu. Takže ze začátku panovala obava, jestli to zvládneme. Navíc i moji rodiče mají na podnikaní velmi negativní pohled a jejich podpora je nulová, a to i v rámci rodiny a vnoučat. Dost se to umocnilo tím, že jsem si k sobě do zaměstnaneckého vztahu vzala Ivu (sestra). Fungujeme už spolu ale skoro 2,5 roku a myslím, že zatím nic lepšího mě nemohlo potkat. 

Jestli bych to udělala znovu s kamarádem? Zrovna stojím před rozhodnutím, jestli opět začnu s kamarádem podnikat a nebráním se tomu. Ale udělám to jinak.

Jak jinak?

Když jsme s Tomášem začínali, tak jsem chtěla sepsat něco jako předmanželskou smlouvu. To znamená, že bychom si stanovili, jak by probíhal případný rozchod. Tomáš toto odmítnul, protože podle něj se to nemůže stát. A v té emočně vypjaté době jsem nad tím mávla rukou. Dnes bych na smlouvě trvala, protože když budeme vědět, jak se máme rozcházet, tak i lépe poznáme případný bod, kdy se máme rozejít. Tím pádem to pro mě bude jednodušší. Dohodu máme sepsanou i s Ivou – kdo má jaké role, jaká máme očekávání, kdo má za co odpovědnost a co se stane, když se to nebude naplňovat.

Plány před porodem a realita s novorozencem

Vrátíme se k začátku podnikání. Podnikání potřebovalo rychle generovat zisk. Jakou službou jste začínala a byla přesvědčená, že zabere?

Ještě v zaměstnání jsem už měla několik klientů ke koučování a v tom jsem viděla největší perspektivu. Nakonec se mi nejvíc rozjelo vyhazování lidí. Od prosince 2015 do března 2016 jsem pomáhala opouštět lidem firmy co 14 dní. Kromě samotného aktu propouštění jsme jim pomáhali hledat novou práci a připravovali je na pohovor. Všechny naše první klienty jsme dostali na doporučení. Až nyní po 5 letech se více pouštíme do marketingu. 

Kolik času týdně jste měla na rozjezd podnikání a jak se to změnilo po porodu?

Narovinu, já si spoustu věcí z této doby vůbec nepamatuji. Když se narodila Anička, Honza měl 2. dávku chemoterapie z celkových 16. Šestinedělí jsem moc nevnímala. Abych to dovysvětlila. Krátce před otěhotněním s Aničkou mi zjistili mimoděložní těhotenství. Díky tomu lékaři přišli na to, že vlastně děti mít mohu, i když mi tvrdili od mých 20 let něco jiného.

Porod nebyl vůbec jednoduchý a Anička po něm nepoužívala pravou stranu těla z důvodu menšího množství svalové hmoty. Od 6. týdne jsme proto musely začít cvičit vojtovku (Vojtova metoda objevená MUDr. Václavem Vojtou je soubor cvičebních technik používaných k léčbě hybných poruch, pozn. red.), protože hrozilo, že nebude možná schopna vůbec chodit. Když to všechno skombinujete, tak práce bylo to jediné, kde to šlo, fungovalo a hnalo mě dál. Takže nevím, kolik jsem jí dávala času, ale byla jsem za ni ráda. Byl to pro mě relax.

Pomáhal vám někdo pohlídat Aničku, když jste utíkala do práce?

Manžel. On byl po celou dobu chemoterapie doma, byť měl 100% home office. Během celé léčby muž pracoval, protože by mu jeho ego nedovolilo přestat (manžel je IT manažer, pozn.red.). Měl pod sebou 12 lidí, tak jednou týdně jsem ho vozila do kanceláře nebo tým přijel za ním. Zvládali to všichni skvěle a do dneška jsme se všemi velmi dobří přátelé. Navíc Anička je po manželovi velmi klidná, takže byli schopni spolu vydržet těch pár hodin mezi kojením a vojtovkou, když jsem potřebovala na schůzku.

Zmínila jste, že vaši rodiče moc s dětmi nepomáhali a co rodiče od manžela?

Manžel už maminku nemá a naši myslím byli celkově zaskočení situací. Babička pohlídá a zařídí se třeba na 2 hodinky/pár hodin za čtvrtletí, ale za posledních 5 let si vzali holky na přespání třikrát. Navíc je ochotna pohlídat jen Aničku. Druhou Emičku vůbec, protože je divočejší – i když vůbec nevím po kom (smích). 

Je tam vidina, že když budou holky větší, že to bude lepší 😉

Po 2 letech jste měla firmu docela zajetou. Jak jste se připravovala na příchod druhého potomka? Přeci jen s jedním dítětem se podniká jinak než se dvěma. 

Připravovala jsem se. Sestra Ivana sice po mě přebrala veškerou administrativu, ale obě jsme otěhotněly v podstatě ve stejnou dobu. Já mám malou Emmu a ona má o 3 měsíce staršího chlapečka a jak mám starší Aničku, tak ona má o půl roku staršího chlapečka, takže naše děti jsou si věkově velmi blízko. Proto příprava byla nezbytná. Domluva s Ivou probíhala v době, kdy také byla těhotná a věděla, že se nechce vrátit do původní firmy. 

Přesně jsme si plánovaly, jaké aktivity budeme dělat. Některé mohly počkat, ale některé činnosti přestat nemohly, proto jsme je zajišťovaly i z porodnice. Sepsaly jsme si, co se stane za půl roku, co se stane za čtvrt roku. Na dobu, kdy měla rodit, jsme nabraly novou ženu – Báru, která zrovna měla volnou kapacitu. Navíc jsme dostaly loni velkou zakázku. Klientovi jsme hned řekly, že jsem těhotná a stanovily přesné postupy, jak co bude probíhat po porodu v optimálním případě a jak by to mohlo probíhat v horším případě. Pro uklidnění jsem se byla chvíli po porodu ukázat, že je vše v pořádku a funguji. Postupně začala projekt přebírat další kolegyně a má ho do teďka.

Vím, že jste měla i chůvu. V jaké době jste se pro ni rozhodla?

První chůva Bára byla naše známá z práce a znaly jsme se. Dnes čeká miminko s Tomášem Hejdou. To je příběh a vztahové linky jak z nějakého seriálu (dlouhý smích). Bára má psychoterapeutický výcvik a pomáhala mi v podstatě od začátku mých aktivit, protože v té době už byl i Honza doma a z chemoterapií se mu dělalo špatně. Po narození Aničky to probíhalo tak, že jsem s ní odcvičila vojtovku, nakrmila, vzala Honzu na chemoterapii. Pak jsem ho vezla zpět, odtáhla do třetího patra (nemáme výtah), zase vojtovku, nakrmila a Bára šla domů. Když jsem nevozila Honzu, odbíhala jsem na pracovní schůzky. Poslední 3 až 4 chemoterapie, kdy bylo Aničce půl roku, byly nejhorší a díky Báře jsem měla jistotu, že tam někdo je.

Až když se narodila Eminka, tak jsme využili služeb vyloženě chůvy, protože Bára dostudovala a chtěla začít normálně pracovat. Pro mě ale nastalo velké hledání, protože bylo pro mě těžké dát dítě cizímu člověku.

Kde jste novou chůvu našla?

Přes agenturu Babičky na hlídání. Jednou jsem se na jednom networkingu seznámila s majitelkou této agentury. Situaci jsem ji nastínila a vyptávala se, jak lidi hledá, jak je kontroluje. Namlouvání s novou chůvou bylo velmi dlouhé. Ze začátku působila spíše jako moje řidička, protože jsem si zlomila kotník a nemohla jsem řídit. Všude jezdila se mnou a Emičkou. Za tu dobu jsme se ale dost poznaly a postupně jsem je nechávala i samotné doma. Po době koronavirové už jsme si s mužem řekli, že to zvládneme sami a Ema po létě začne chodit do dětské skupiny.

Kdy nastupovala Anička do školky?

Anička nastupovala asi ve dvou a půl letech do Montessori školky, ale snad nikdy tam nebyla do pozdního odpoledne.

Kolik hodin týdně v současnosti pracujete?

Týdně mám jeden a půl dne čistě s klienty bez dětí. Zbytek zvládnu obejít s Emou. Chodí se mnou na fyzioterapii, na obchodní schůzky a ještě spravuji 4 byty.

Odsuzování a vyhrožování

Co pro vás bylo v podnikání nejtěžší?

Začínala jsem podnikat těhotná, s nemocným manželem a nejtěžší byl fakt, že všichni najednou měli mandát na to mě odsoudit. Okolí mě považovalo za matku kariéristku. Vygradovalo to až do fáze, že kamkoli jsem přišla, tak všichni měli patent na to, jak by to udělali lépe. Dnes ale vidím, že jsem udělala dobře. Mám vše na světě, co jsem kdy chtěla – 2 dcery, Honzu a mohu začít dělat věci, které mi dělají radost. I přesto, že pro mé rodiče jsem stále kariéristka a ta neposlušná holčička.

Další těžké období souvisí s tím, že jsme za poslední roky vyhodili hodně lidí. Řešila jsem to i s Dominikou. Jednou za čtvrt roku mi přišlo nějaké vyhrožování a v jednom už vyhrožovali, že se podívají na mé děti a že jsem bílá kurva. 

To je strašné! Jak jste tuto situaci řešila?

Vyhazujete lidi, ne každý to bere dobře. Ale přišlo se na to, kdo to byl, takže se situace zklidnila.

Proč jste vlastně vyhledala poradenství Dominiky? S čím jste potřebovala pomoci?

Hledala jsem někoho, s kým mohu projít a konzultovat svoje podnikání. Mám kolem sebe i jiné kouče, ale chtěla jsem někoho, kdo sám podniká a má rodinu. Má s tím zkušenosti. 

Těch věcí, co se dalo v té době zlepšit bylo hodně. Prioritní bylo pro mě zlepšení efektivity času, zvýšení tržeb, ideální zlepšení mojí celkové organizace práce a rozvržení času. Postupně jsme se dostali k většímu zapojení Ivany.

Nyní řešíme, že letos zdvojnásobím a převedení všech administrativních procesů a hýčkání našich spolupracovníků (já tomu říkám HR smečky) na Ivanu. Já se chci zaměřovat na obchod a konzultace/koučink. 

Jak jste situaci vyřešily?

Finance jsme vyřešily zacílením se na lépe placené služby, které můžeme dělat hned. S časem jsem si musela připustit, že jsou věci, které prostě nemusím stihnout. Vydefinovala jsem si, co je pro mě důležité. Každý hovor s Dominikou je pro mě takové zastavení a možnost získat nadhled nad mým současným prožíváním. Mám možnost se rozhodnout, jak chci, aby věci fungovaly a pak podle toho pomalu jít. 

Jaké máte plány do budoucna?

HR Mollo by už brzy mělo fungovat samostatně. Moje sestra Iva přebere veškerou administrativu a já už budu působit jen jako obchodník a motivátor. Ráda bych se teď začala věnovat od září druhé firmě, která by měla být rozvojová.

Rozvojová v jakém smyslu?

Budu se zaměřovat na osobnostní rozvoj. 

Do toho půjdete sama nebo opět s kamarádem, jak jste zmínila výše v rozhovoru? 

Do toho chci jít zase s kamarádem. Budeme nabízet 4 základní kurzy zaměřené na potřeby lidí – zdraví, finance, vztahy, práce. Následovat budou další nástavbové produkty. Lidi, kteří mě znají, se mě totiž velmi často ptají: Jak je možné, že když jsi nemohla mít děti, tak je máš? Jak je možné, že máš takové manželství, 50 tisíc korun příjem, fungující firmu, čas na sebe a ještě nevypadáš zle? Mohlo by to být lepší, ale jde to (usmívá se). Lidé tak ke mně nechodí na koučování, ale chtějí se nechat inspirovat. Klienti tomu ale koučování říkají, snad mě za to ICF nevyrazí ☺

Samozřejmě na jednu stranu to může být tím, že se to tak stát mělo a stalo. Na druhou stranu děláme jen věci, které mi dávají smysl. Které dávají smysl mé rodině a které kombinují mé vášně. I díky Dominice jsem si v květnu vyzkoušela, že dělám věci, které opravdu chci a nejen, že musím. Jsou musy, které musíte udělat, ale pak jsou musy, které zkrátka dělat nemusíte. A zbytečnosti, které dělám a nikam nevedou, tak mi zase dělají radost.

Můžete uvést příklad?

Vím například, že nemáme tak velkou firmu, abychom dávali velké finanční dary jako podporu neziskovým organizacím. Ale snažím se spojit příjemné s užitečným. Jednou do roka máme s klienty firemní setkání a většinou probíhá v době mých narozenin a klienti to ví. Na pozvánku jim ale napíšu, že sice narozeniny mám, ale dárky ať nenosí. Ráda se s vámi potkám a pokud mi i tak chcete dát dárek, tak při vstupu na pravé straně je pokladnička, kam můžete vhodit příspěvek a podpořit tak nadaci, kterou jsme zrovna vybrali. Pro mě je to smysluplnější než desítky kytic.

Líbí se mi, když mám možnost mít peníze, zdroje a krásný život, dát z toho i něco někomu, komu to pomůže mít se taky líp. 

A nejsou to jen peníze. Jsou to i aktivity nebo práce, kterou dělám zadarmo nebo za minimální částku, kterou stejně většinou posílám dál. 

Další rozhovory

5 comments on “Okolí ji považovalo za “matku kariéristku”. Dnes si k ní chodí pro radu”

    1. Děkujeme. Příběh Hany je opravdu zajímavý a věřím, že přinese ještě spoustu zajímavých příběhů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

maminkatelky.cz
Telefon: (+420) 775 028 018e-mail: dominika@maminkatelky.cz
přihlášen: