Když si člověk vybírá, co bude dělat, má to být založeno na jeho schopnostech

Pavlína Mertová (42 let)

Pochází z Frýdku Místku. Vystudovala architekturu na ČVUT v Praze, ale oboru se věnovala jen 5 let. Zkušenosti sbírala hned v několika projektech. Založila sdílenou kancelář pro podnikající maminky Ateliér Pexeso, které potřebovaly prostor a zároveň pohlídat děti. Vyráběla hračky, malovala na sklo a nyní se naplno zabořila do projektu Ateliér v lese. Má 3 děti ve věku 10, 5 a 2,5 let. Ve volném čase ráda kouká na seriály, chodí se psem na agility a prochází se v přírodě, která ji nabíjí.

Když si člověk vybírá, co bude dělat, mělo by to být založeno na jeho schopnostech

Když jsem začínala dělat rozhovor s Pavlínou Mertovou, ani jsem nečekala, jaká emoční smršť mě čeká. Pavlína začala podnikat hned po vysoké škole před 20 lety, ale u vystudované architektury se moc neohřála. Táhlo ji to vždy více k dětem, k tvoření, k práci se dřevem a ke grafice.

Než se ale dostala ke svému zatím nejúspěšnějšímu projektu Ateliér v lese, ušla dlouhou cestu. Zažila mnoho podnikatelských nezdarů, z kterých se ale poučila a všechny chyby sdílí i v rozhovoru. Poslední projekt už nastavila úplně jinak.

Její cestu zkřížila i rodinná tragédie, kterou nechce zažít opravdu žádná maminka. I tato událost ji ale nakonec pomohla objevit samu sebe – co ona sama chce dělat, a nejen se přizpůsobovat ostatním a přivlastňovat si jejich problémy.

Přečtěte si rozhovor, u kterého jsme se, jak zasmály, tak poplakaly. Ale takový život je a doufám, že rozhovor bude přínosný a poučný i pro vás.

Podnikatelský život znáte velmi dobře, protože nejste rozhodně žádný nováček. Jak dlouho už působíte na volné noze?

Na volné noze jsem asi od roku 2000. Vlastně nikdy jsem nebyla zaměstnaná. Živnostenský list jsem si založila už na vysoké škole (studovala architekturu, pozn. red.), když jsem začala malovat na sklo.

V malování jste pokračovala i po škole nebo jste se věnovala vystudované architektuře?

Obor architektury mi přišel na ženskou náročný, proto jsem raději i po škole zůstala u malování na sklo. Chodila jsem po Praze, kde jsem si vyhlídla obchody v centru a tam výrobky nabízela. V té době se ještě všechno řešilo více osobně než po internetu. Časem mě ale začali lidé kopírovat a najednou se v obchodech objevovaly úplně stejné věci, jaké jsem tvořila já. Navíc nastal i úbytek turistů, nefrčelo to. Osobně jsem si nedokázala představit živit se takhle celý život. Bylo to pro mě intelektuálně málo náročné, tak jsem toho nechala. Potřebovala jsem větší výzvu.

Jak dlouho vám malování na sklo vydrželo a co bylo tou další větší výzvou?

Sklo jsem malovala asi 2 až 3 roky. Pak jsem si říkala, že se zkusím vrátit k architektuře. Na živnosťák jsem působila v několika ateliérech a pracovala na vlastních projektech. Portfolio bylo široké – bytové domy, banky, rodinné domy. Snažila jsem se dostávat k tvůrčí práci, té technické jsem se vyhýbala.

Proč jste z architektury po 5 letech opět utekla?

Pro mě je to strašně stresová práce. Práci v oboru jsem si udržovala ještě v těhotenství, ale když se moje první dítě před 10 lety narodilo, chvíli jsem ještě projektovala, abych své závazky dokončila, ale dlouhodobě to nešlo udržet. Všichni v oboru jsou zvyklí pracovat přes noc, aby dostáli všech termínů. Při realizaci velké budovy máte hodně zodpovědnosti a stresu, což bylo pro mě s dítětem jen těžko skloubitelné. Docela brzo jsem si proto řekla, že si dám přestávku.

Prvních pár měsíců jste ale s miminkem pracovala. Jak jste to zvládala? Pomáhal vám někdo?

V té době jsme žili ještě v Praze a obě babičky žily daleko. Pracovala jsem převážně, když malý spal. Nějak to šlo, ale už si to moc nepamatuji. Nejdříve jsem udržovala menší zakázky a pak to stopla úplně.

Jak dlouho vám vydrželo, než jste se pustil do něčeho nového?

Když se syn narodil, tak jsem pořád něco vymýšlela a vyráběla. Náušnice, hračky pro kamarády, vánoční ozdoby. Jenže abych mohla vše začít i prodávat, potřebovala jsem prostor k tvoření, kde mohu věci nechat přes noc a zároveň bych tam s sebou mohla brát syna. Nechtěla jsem ho nechávat někomu cizímu bez dohledu a babičky jsme neměli. Poptávala jsem se kamarádek, jestli by se jim takový prostor na práci s hlídáním také líbil a když byly malému 2 roky, otevřela jsem v roce 2012 Ateliér Pexeso.

Spuštění Ateliéru Pexeso trvalo přes rok. Co ta příprava obnášela?

Ono celkově s dětmi jde všechno pomaleji (smích) a neměla jsem zkušenosti. Do obchodů sice chodíte, ale s rozjetím něčeho vlastního a uvedením na trh se to nedá srovnat. A co tak dlouho trvalo? Jednak jsem chtěla najít někoho, kdo do toho půjde se mnou a zároveň jsem nevěděla, jak budeme celý projekt financovat.

Kolik jste do tohoto projektu investovaly a kde jste finance získaly?

Nakonec jsem do toho šla s kamarádkou. Nebyly jsme tam půl na půl, ale celkově jsme do začátku potřebovaly něco okolo 200 tisíc korun. Samotný nájem byl 30 tisíc korun za měsíc. Našly jsme prostor ve vile v centru Prahy na Flóře – 2 patra a zahrada. Chtěla jsem mít pracoviště blízko, abych byla schopná každý den docházet. Prostor jsme pak musely přizpůsobit, aby se v něm dalo pracovat a zároveň pečovat o děti.

Potřebovaly jste si půjčovat?

Do půjčky jsem jít nechtěla. Přemýšlela jsem o grantu, ale nikdy jsme žádný nevyužily. Dohodla jsem se s partnerem na částce, kterou do toho společně dáme z rodinné kasy. Kamarádka taky přispěla.

Skvělá propagace není všechno

Rozjezd asi nebyl tak rychlý, jak jste si představovaly.

Myslím si, že není možné bez toho, že vás lidé znají, ihned ziskově fungovat. Měly jsme finanční plán, který vypadal docela dobře, ale realita byla jiná.

Jak jste zapracovaly na přilákání prvních zákaznic?

Když se na to podívám zpětně, loudí se mi úsměv na tváři, jak jsme naivně začínaly. Řekly jsme si klasicky, že musíme vytisknout letáky, vytvořit webovky a facebook. Obeslaly jsme známé a čekaly, jestli někdo přijde.

Nebyl problém v tom, že jste nenabízely nejen kancelářské prostory, ale také hlídání? Přeci jen zajistit tuto službu je docela nákladné.

Ano, v tom možná problém byl, protože jsme potřebovaly hned od začátku vysoké náklady na provoz. Jedno patro sloužilo dětem a druhé maminkám, kde pracovaly. Najmuly jsme chůvy, takže kdokoli mohl přijít, kdy chtěl, nechat dole děti a jít nahoru pracovat. Chtěla jsem zachovat princip kontaktního rodičovství, takže matka byla pro dítě vždy poblíž a když ji potřebovalo, tak za ním mohla zajít. Nechtěla jsem prostor, kam jen dítě odložíte a odejdete. Díky dvěma patrům jsme sice byli odděleně, ale poblíž.

Držet celé dny chůvy bez jistého příchodu klientů muselo být opravdu drahé. Jak jste s náklady pracovaly?

Od začátku jsme měly pár klientů, kteří chodili pravidelně a mohly jsme na tuto dobu domluvit i chůvy. Zkoušely jsme mít k dispozici i chůvy po celou otevírací dobu, ale postupně jsme musely optimalizovat a náklady snižovat. S nájmem a chůvami bychom musely vydělat měsíčně 60.000 korun a stále bychom byly na nule.

Ateliér jste prodala v roce 2015. V jaké fázi jste už cítila, že ho neutáhnete?

Bylo to trochu složitější. Během celé této podnikatelské fáze nastalo několik různých situací. Peníze docházely a bylo potřeba se k tomu postavit. Šetřila jsem i na začátku, ale nějaké peníze utekly. Až nůž na krku v podobě červených čísel mě donutil získat více peněz z provozu. V herně jsem začala sama hlídat a zapracovala na propagaci. Chodily mi tam maminky, které pracovaly v různých marketingových agenturách, takže v rámci barteru mi pomohly Ateliér Pexeso zpropagovat. Vzpomínám si ale, že díky koncepci projektu, se propagoval docela sám. Natočili o nás reportáž v televizi, pozvali nás do pořadu Sama doma nebo vyzpovídali v rozhovoru pro magazín Marianne. Maminky tento koncept chtěly a přirozeně ho propagovaly a chválily.

Kde teda byla chyba? Proč to nešlapalo lépe? 

Lidé začali chodit. Dostali jsme se na nulu – co to vydělalo, to to sežralo. Já jsem si nevydělala nic. Do Ateliéru tehdy chodila s malou Aničkou i Dominika, která mi pomohla zdražit, upravit web, což taky hodně pomohlo. Jenže pak jsem podruhé otěhotněla s jednovaječnými dvojčaty a zhruba v 16. týdnu těhotenství se ukázalo, že mají společnou placentu – tzv. transfuzní syndrom. Jedno dítě má hodně krve a druhé málo krve a málo živin. Pro oba je stav nebezpečný. Když by jedno dítě v děloze zemřelo, kvůli propojení by zemřelo i druhé. Co dva dny jsem najednou musela dojíždět do nemocnice v Podolí, aby mi změřili hodnoty a ujistili se, že se ani jedno z dětí nechystá umřít. V tomto stavu jsem přestala být schopná firmu řešit. Sice jsem tam stále dojížděla, ale směřovali jsme do rychlého mínusu, protože celá firma závisela hodně na mé přítomnosti.

Takže jste se pustila do prodeje Ateliéru Pexeso? 

Ano, snažila jsem se ho prodat. Jedni zájemci se objevili, ale nakonec od koupi ustoupili. Od 20. týdnu těhotenství si mě už nechali v nemocnici, protože naplánovali operaci. Ta se nakonec neuskutečnila a vydržela jsem až do 29. týdne, kdy se kluci narodili císařským řezem. Po celou dobu v nemocnici jsem ale byznys nemohla řídit. S pár lidmi jsem se sice domluvila, že provoz dočasně převezmou, ale celé to šlo postupně do kopru. Navíc kluci se narodili dost v kritickém stavu, museli zůstat v inkubátoru. Na Pexeso jsem vůbec nemyslela, předala jsem klíče a podnikání vypustila. Během tohoto špatného období se mi najednou ozvala jedna paní a po domluvě Ateliér koupila. Mohla jsem tak splatit dluh z nájmu a další poplatky a přestat se o to zajímat.

Úleva z prodeje a velká rána

Se vám muselo ulevit, že se o to již nemusíte starat.

Šílené je, že za den dva, co jsem byznys prodala, tak jedno z miminek umřelo (delší pomlka).

Zůstal nám jeden chlapeček. Nejhorší bylo, že jsem už byla v klidu. Myslela jsem, že máme nejhorší za sebou. Prodala jsem byznys. Den před tím jsem dodělala autoškolu. Do toho jsme stavěli dům. Kluci byli zdraví. Měli jsme si je brát za týden domů. Zatímco Lojzík ještě potřeboval pomáhat s dýcháním, Bertík už sám papal, dýchal a čekal na brášku. A i když byl Bertík zdravější a silnější, postihl ho přímo v nemocnici syndrom náhlého úmrtí. Dostali jsme se do životní fáze, kdy si jednoho vezmeme domů a druhému musíme zařídit pohřeb.

Samozřejmě jsem si řekla, že už nikdy podnikat nebudu.

Taková ztráta zůstane v člověku napořád. Z povídání ale chápu, že jste velmi tvůrčí osobou. Nepomohly vám právě další činnosti překonat takové těžké období? Měla jste ještě staršího syna, miminko. Co vám nejvíce pomohlo překlenout toto období?

(je jí do pláče) Dostala jsem se hodně na dno. Bylo to strašně nečekané a po tom několikaměsíčním stresu velký šok. Asi půl roku jsem si myslela, že to sama zvládám jakž takž dobře. Ale okolí vidělo, že to nezvládám. Smutek jsem v sobě nedržela a nechávala volný průběh emocím i myšlenkám. Myslela jsem si, že to stačí. Jenže pak jsem jednou dostala hysterický záchvat na nádraží a v té chvíli už byl čas vyhledat odbornou pomoc.

Brala jsem to tak, že mám na všechny tyto stavy nárok. Okolí si ale myslelo, že bych už měla mít tu nejhorší fázi za sebou a nezvládalo se mnou stále dokola tuto ztrátu řešit a prožívat. Takže jsem vlastně potřebovala psychologa, abych se mohla svěřit. Paní psycholožka mi moc pomohla si to v sobě vyřešit. Doporučila mi knihy a celkově měly na mě návštěvy u ní transformační charakter – začala jsem si uvědomovat, že nechci život trávit jak nechci.

Co tím myslíte?

Jsem typ člověka, který se snaží vyhovět druhým lidem a na sebe nebrat moc ohledu. Všechny věci, které jsem nechtěla dělat, tak mě vyčerpávaly. Po rozebrání s psycholožkou jsme zjistily, že jsem celý život vůbec nevnímala, co chci já. Možná v jedné fázi života jsem to i uměla, ale po narození prvního syna jsem to zase přestala umět. Měla jsem až tendence předejít problémům jiných lidí, kteří to ani za problém nepovažovali. Dítě například jelo na kole, vedle paní se psem a hned už jsem skoro chtěla křičet, aby se do sebe nezamotali a nesrazili. Když mi dítě brečelo v tramvaji, dostávala jsem se do obrovského stresu. Po této události jsem se ale začala dívat na tyto situace úplně jinak a ukázalo se i to, co chci dělat já a co mě baví. Ani architektura nebyla z mé hlavy. Rozhodla jsem se pro ni podle mé nejlepší kamarádky.

A co jste chtěla dělat? Kam vás to zaválo?

Když byl Lojzíkovi rok, začala jsem mít opět roupy. Mám energii, kterou chci do něčeho vložit. V té době Monika Němcová uvažovala o rozjetí nového studia Mones a jelikož už jsem chápala principy podnikání a ze spousty chyb jsem se poučila, chtěla jsem ji v začátcích varovat a pomoci.

Po těch všech vašich zkušenostech, na co jste Moniku upozornila? Na co si měla dát pozor?

Minimalizovat náklady od začátku. Nehnat se do velkolepé varianty a začít raději skromněji. Přestěhovat do většího se můžete vždycky. Nedávat si větší závazek, než je nutné, aby nebyla ve velkém stresu.

A jak jste se vy osobně poučila?

Jsem introvert a nemohu provozovat podnikání, kdy za mnou chodí lidé. Mnohdy jsem měla dokonce strach, že někdo přijde, což je strašná zábrana v úspěšném rozjetí takového byznysu. Uspořádala jsem například nějakou akci a jen čekala, jestli někdo přijde. Nic jsem nepropagovala. Strašně mě to vyčerpávalo. Jaké z toho plyne ponaučení? Když si člověk vybírá, co bude dělat, mělo by to být založeno na jeho schopnostech. První rok Lojzíkova života jsem si poctivě vypisovala, co by mě bavilo a co bych chtěla dělat za práci a moc mi to pomohlo.

Co z toho vyplynulo?

Buď mně vycházelo, že bych chtěla učit, což byl už můj sen z dětství. Nebo ručně vyrábět hračky, počítačová grafika a práce se dřevem.

Odstěhování do domu u lesa a nové příležitosti

Přiblížení k lesu a ke dřevu se vám splnilo, protože jste se odstěhovali z Prahy, ne? 

Přestěhovali jsme se z Prahy do domu u lesa, kam se výroba ze dřeva vyloženě hodila (smích). To už jsem ale šla hodně jednoduchou cestou. Koupila jsem dřevěné polotovary, na které jsem malovala. Nesoustružila jsem a nic. Založila jsem si živnost a výrobky prodávala přes Fler pod názvem Nejlepší hračka. Docela to šlo, akorát jsem narazila na problém, že je to celé závislé na mě. Jenže mě nejvíc baví vymýšlet a taková ta sériová výroba mě už nebaví. Objednávek bylo hodně, ale jakmile jsem chtěla více vymýšlet, nikdo to už moc nezaplatil. A aby někdo hračky tvořil za mě, to mi přišlo složité.

A nebylo to o tom změnit byznys model a třeba se zaměřit na designové kousky, ve kterých byste si mohla udržet tvůrčího ducha?

Kdybych asi v té době byla ve spojení s Dominikou, tak by mi nejspíš něco takového řekla a byznys model bych změnila. Výhodou u mě je, že odhadnu vkus lidí. Ať už ve výrobě nebo v architektuře. Dělám líbivé věci, které ale zároveň nenajdou lidé v mainstreamu. Proto myslím, že by to byla jedna z cest, kterou se vydat, ale je to pro mě moc náročné. V jednu chvíli toho na mě bylo až tak moc, že jsem objednávky zrušila a s výrobou hraček skončila.

Jak jste se dostala k současnému projektu Ateliér v lese?

V hlavě jsem měla několik nových projektů, ale nevěděla jsem, do čeho se pustit. Zavolala jsem proto Dominice, abych se s ní poradila. Cítila jsem, že je teď poslední šance něco pořádně rozjet. Mezitím jsem zapomněla, že jsem ještě porodila dítě (smích).

Jsem si říkala, že máte 3 děti 😊 A mezi jakými projekty jste s Dominikou vybíraly?

Měla jsem v hlavě tvořivé krabice pro děti. Každá jedna krabice byla zaměřená na jeden materiál, takže u vlny například obsahovala různé druhy vlny, provázky, filcy a návody na všechny aktivity, které je možné dělat s vlnou. Jenže ta krabice byla nakonec tak složitá, že jsem ji tvořila rok (smích).

Pak jsem měla aktivity pro děti, které bylo možné prodávat fyzicky nebo jako pdf ke stažení. Dokonce jsem našla kamarádku, která mi po několika letech kývla na to, že mi je bude malovat. I jsem si říkala, jestli se nemám vrátit k architektuře, nebo ke grafice. A přemýšlela jsem také nad lektorováním výtvarných kurzů pro děti.

Kam vás Dominika nasměrovala?

Nasměrovala mě na Montessori bazar, ať si udělám průzkum, co se tam prodává a podle toho se zařídím. Viděla jsem třeba jednu paní, která prodala pdf s aktivitami pro děti za jeden večer asi 150 lidem. Tak jsem si řekla, že to musím zkusit i kdyby to nakonec nevyšlo. Kamarádka mi namalovala obrázky, já vymyslela aktivity a výsledek měl na bazaru velký úspěch. Na popud Dominiky jsem se také poučila a začala jsem prodávat a dělat průzkum s produkty, i když nebyly zcela dokonalé. Jakmile jsem viděla, že naskákalo 600 komentářů a 1000 liků, ujistila jsem se, že tato cesta by šla.

Jak jste se poučila z předchozích chyb a co jste dělala od začátku jinak?

Poučila jsem se například v tom, že nemám nedávat nic zadarmo. Uvědomila jsem si, že bez nabízení není prodej, proto se snažím něco neustále nabízet. Hned od začátku sbírám e-mailové adresy. Na bazaru jsem dlouho testovala a zkoušela, v který čas se prodává nejlépe a v který nejhůře. Samozřejmě jsem si vytvořila web. Celé to probíhá bez stresu. Vytvořím něco v počítači, vyfotím. Maximálně na mě někdy vyskočí velká objednávka, ale pořád jsem v pohodě, protože jsem si dala 14denní dodací lhůtu.

Nastavila jste si obchod a výrobu tak, aby vám vyhovovala a nebyla jste ve stresu. 

Přesně tak. V Pexesu jsem dříve přemýšlela, co maminky zákaznice chtějí a potřebují. Což je samozřejmě dobře, ale musí se to skloubit s potřebami člověka, který to dělá. Bývala jsem tak flexibilní a splnila jsem jakýkoliv požadavek. Dnes to mám nastavené, abych to byla schopna vždy zvládnout. Lidi to tak přijmou a neřeší to.

Ateliér v lese se vám hlavně v posledních 3 měsících opravdu rychle rozjel. Ke konci roku budete tímto tempem plátcem DPH. Co vám pomohlo byznys tak rychle nastartovat?

Objevení prodeje přes FB skupiny, což je prodejní místo s velkou koncentrací cílové skupiny. Důležitá byla také kombinace nízké ceny (což je v pohodě, protože pdf prodám tisíckrát), dobrého obsahu a vkusného designu. U tištěných produktů jsem si nastavila cenu s dostatečnou marží. Někteří mají například krásný design, ale zabere jim to spoustu času, což se jim pak finančně nevyplatí. Pro mě je to hlavně o těch nákladech. Nechtěla jsem už na začátku zase brát z rodinné kasy.

Montessori bazar je stále vaším hlavním prodejním kanálem nebo využíváte i jiné cesty? Jak si udržujete komunitu?

Hlavním prodejním kanálem je facebook a newsletter. Za ten rok, co sbírám adresy, jich mám asi 4.300. Pak mám facebook stránku, která není extra prodejní, ale propojuji ji s Montessori bazarem, protože on je velmi silný – 60.000 maminek tam hledá inspiraci a nakupuje.

Jaké máte nyní plány a kam s podnikání směřujete?

Začala jsem využívat placenou FB reklamu, která objednávky posunula do ještě dalších levelů. Začala jsem nestíhat a musím vše nastavit trochu jinak. Najala jsem si grafičku, nakoupila vybavení, které zrychlí výrobu fyzických produktů, zavedla systém do skladu a pracuji na novém webu, aby se pdf objednávky vyřizovaly samy automaticky. A ještě připravuji nový projekt s Katkou Piliarik z Ani-muk, kde chceme spojit síly a naše pdf materiály nabízet ve formě členství v klubu, kde bude přístup ke všem našim materiálům. To je tedy ještě v plenkách, ale brzy bude zkušební verze na světě. Celkově do budoucna bych chtěla stále vymýšlet a vytvářet nové aktivity, pokrývat postupně všechna témata dětských zájmů a školních osnov a třeba z toho někdy bude výukový program pro školky nebo první stupeň základních škol.

 

Další rozhovory

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

maminkatelky.cz
Telefon: (+420) 775 028 018e-mail: dominika@maminkatelky.cz
přihlášen: