Někdy mám pocit, že mi Crohn vstoupil do života, abych si našla cestu a překonávala překážky

Štěpánka Vontrobová (36 let)

Pochází z Kopřivnice. Vystudovala učitelství a germanistiku na Ostravské univerzitě. Absolvovala studentský výměnný pobyt Erasmus v rakouském Grazu. Po škole dělala podporu pro zahraniční personální agentury v  korporátní firmě. Pak zajišťovala certifikaci firem v jedné menší společnosti a před mateřskou se věnovala marketingovým projektům v malé brněnské firmě. Během rodičovské dovolené založila značku Kidedu, kterou rozvíjí dodnes. Ve volném čase ráda čte, plánuje se vrátit ke své milované muzice a vzdělává se. Je vdaná a má dvě děti (7 a 3 roky).

 

Někdy mám pocit, že mi Crohn vstoupil do života, abych si našla cestu a překonávala překážky

Na vysoké škole ji lékaři diagnostikovali Crohnovu chorobu a hrozili, že do konce života bude pobírat invalidní důchod a pravděpodobně ani nikdy nebude mít děti. Dnes má Štěpánka Vontrobová dvě děti a poté, co si prošla několika firmami, aby nasbírala zkušenosti, založila projekt Kidedu.

Během rozhovoru z ní energie doslova vyzařuje a jen tak ji něco nezastaví, i když občas musí kvůli zdravotnímu stavu zpomalit. „Všechno bych chtěla hned a teď a když se do něčeho ponořím, jsem ve flow. Manžel mi vždy říká, že by nás i vykradli a já bych si toho nevšimla (smích). Pak vznikají situace, kdy mi tělo dává stopku,“ vysvětluje.

Jak se žije s touto nemocí? Jak ji napadlo začít vyrábět plánovače pro děti a co jí v začátku podnikání dalo nejvíce zabrat? 

Provozujete značku Kidedu. Můžete nám ji představit a říct, jak vznikla?

Vznikla před 4 lety, kdy jsem měla ještě malého syna. Začala jsem uvažovat nad tím, jak si ulehčit život a jak ho podpořit v tom, co ho bavilo, což bylo plánování a organizování. Hledala jsem na internetu nejrůznější plánovače, ale nic se mi nelíbilo. Potřebovala jsem, aby se s tím syn ztotožnil. Představovala jsem si jednu postavičku, která ho tím plánováním provází. Nakonec jsem vytvořila vlastní plánovač. Rovnou jsem si říkala, že bych ho mohla nabídnout i dál. Ze začátku jsem si ho zkoušela i sama kreslit, ale nebylo to ono. Naštěstí jsem našla šikovnou ilustrátorku Báru a díky tomu jsem mohla jít s produktem ven. Prvních objednávek bylo asi 50, a to mě potěšilo a podpořilo v tom, že to má smysl.

Kde jste své produkty nabídla poprvé? V Montessori bazaru nebo v jiných skupinách na sociálních sítích? 

Přesně tak. Teď už jsou skupin mraky, ale tehdy jich ještě tolik nebylo. Navíc facebook fungoval v jiných algoritmech a šlo prodávat krásně organicky. Nyní je to už složitější a člověk s ním musí pracovat jinak. Rovnou jsem si založila web ve WordPressu a objednala systém na vyřizování objednávek. Postupem času jsem přesunula vše do SmartSellingu.

Kromě technických záležitostí, jak složité bylo zajistit výrobu?

To byla jedna z nejsložitějších částí, protože plánovač sloužil dětem a jako takový spadá pod hračky. Z tohoto důvodu musí splňovat všechny standardy a EU normy stanov. K vystavení prohlášení o shodě (bezpečnost apod.) jsem potřebovala provést laboratorní testy. Nakonec jsem se spojila s laboratořemi ve Zlíně. Byla jsem hodně opatrný človíček, protože jsem se bála případných následků, pokud vše nesplním. První úspory padly na testy, které tehdy vyšly asi na 40.000 korun a celkové počáteční investice se vyšplhaly na 70.000 korun. To byla pecka. Rok na to se ale ozvala obchodní inspekce, tak jsem ráda, že jsem si vše pohlídala (usmívá se). Teď už vím, jak v tom chodit, takže vyrábím výrobky podobné tomu prvnímu a nemusím testy dělat znovu. Používám stejné dřevo a pytlíčky, takže stačí udělat jen prohlášení o shodě.

Měla jste docela velkou počáteční investici. Měla jste našetřeno nebo jste si musela půjčit?

Nepůjčovala jsem si. Tenkrát mi děda daroval část svých úspor a řekl, ať je rozumně investuji. Z mého nápadu měl radost. 

I vzhledem k normám a různým právním záležitostem, využila jste poradenských služeb nebo jste se spoléhala jen sama na sebe? 

Na poradenství nebyl ze začátku prostor časový ani finanční. Důležité bylo pro mě vyrobit první várku a tu co nejrychleji splatit, aby se mi počáteční investice vrátila. To se povedlo do pár měsíců. Teď už technické věci a marketing konzultuji. Tenkrát jsem měla navíc výhodu, že jsem v oboru marketingu působila. Pracovala jsem pro start-upy. Naše firma pomáhala například při soutěži Rozjezdy pro T-Mobile v letech 2011 a 12. To byl koneckonců první impuls, kdy jsem si říkala, že bych jednou také chtěla něco vymyslet a dělat sama na sebe. Soutěžní projekty byly zajímavé a člověk má hned tendenci také něco vymýšlet.

Chyběl ten pravý nápad?

Ano, tehdy jsem neměla žádný nápad. Nápady přišly až s příchodem dětí, teď ale zase chybí čas. ☺

Člověk si musí vše zjistit sám

Vašim dětem jsou teď 7 a 3 roky. Začínala jste tedy s podnikáním, když synovi byly asi 2. Během těch dvou let jste zkoušela ještě jiné projekty? 

Pořádala jsem jednu pop-up expozici s názvem Sdílko. Cílem bylo natáhnout do malého města, kde jsem se narodila a kde nic nebylo, život a více lidí. Na expozici se střídaly po 2 až 3 dnech zajímavé místní české firmy. Pro mě to byl doslova křest ohněm. Potřebovali jsme dovézt operativně moduly. Vymyslet, kam je postavit. Získat stavební povolení, vyjádření od síťařů. Nakonec se jednalo o úspěšný projekt, který převzala Ostrava-Poruba a teď ho opakují ve dvouletých cyklech. Dělala jsem i podnikatelskou soutěž v Kopřivnici. Pak jsem ale chtěla i něco, co mohu prodávat. 

Načasování jste měla ideální vzhledem k tomu, že jste produkt napasovala přímo na období, kdy se syn hodně ptal. 

Bylo to období, kdy jsem zvažovala na jeden den miniškolku a potřebovala jsem, aby každodenní ranní rituály probíhaly v klidu. Nemám ráda stres a křik. Nechtěla jsem mu pořád všechno připomínat. Plánovač Můj den nám hodně pomohl k jeho vlastnímu rozhodování, odpovědnosti a tím vlastně vedl k větší samostatnosti.

Jedna věc je ale vyrobit plán pro své dítě a druhá vyrobit životaschopný produkt pro trh. Jak jste hned od začátku prodej a celkovou cenotvorbu nastavovala?

Excel, tabulka, kalkulace. Hledala jsem výrobce, za kolik by mi to kdo vyrobil. Pak jsem to poskládala, přidala marži. Započítala platby za ilustrace, za laboratoř. Počáteční náklad byl obrovský. Doteď mě to ještě stabilně neživí. V červenci jsem spustila nový kurz Samostatné děti Svobodnějších rodičů. Vystudovala jsem pedagogiku a psychologii, tak se postupně vracím k původnímu oboru. 

Proč jste nezačala učit hned po škole?

Víte, přesně si vybavuji chvíli, kdy jsem držela diplom v ruce a vlastně jsem nevěděla vůbec nic. Celou dobu jsem byla zavřená v tom inkubátoru, který nefunguje v souladu s okolním světem. Potřebovala jsem vědět, o čem je život skutečně, jak děti motivovat, co jim ukázat. Pomalu se k tomu vracím, bohatší o důležité zkušenosti a vlastní názor.

Podnikání vás zcela ještě neuživí, ale vyplácíte si každý měsíc výplatu?

Ano, už jsem se k tomu dopracovala a každý měsíc si fixní částku vyplatím i kdyby někdo čekal na fakturu. Super je, že jsem se zatím se všemi nějak domluvila, pokud nastala hrozba prodlení. Například v lednu jsem vytvářela novou komunikační hru „Mé emoce“, která vyžadovala větší částku peněz – ilustrace, grafika, výroba. Paralelně bylo potřeba ještě vyrobit další komponenty pro druhou hru. Naštěstí jsem se se všemi dodavateli domluvila a platila všem postupně. Vše je o osobním přístupu. Jsou to také lidé a doporučuji všem, nebát se zeptat a domluvit se.

Život s Crohnovou chorobou

Co vás v začátcích podnikání nejvíce překvapilo?

Asi testování, případně certifikace hraček – co musí obsahovat, jaké jsou označení na hračkách a co je hračka – vlastně cokoliv, co je určeno dětem, je hračka. Potom svět on-line prostoru byl pro mě nový. 

Co vám v on-line světě nejvíce funguje? Máte jen facebook nebo i Instagram?

Mám i účet na Instagramu, ale moc ho nevyužívám. V on-line světě mně ale nejvíce pomohly živé akce, kterými jsem si prošla. Mohu tak říci, na co lidé reagují. Díky nim jsem se naučila lépe poslouchat, spíše moderovat a nechat vše plynout. Díky tomu už jsem schopna předvídat i reakci na má videa, která vkládám do skupiny na facebook nebo je využívám v online kurzech. 

Jak často živé akce děláte a co vám pomáhalo je vždy naplnit?

Pořádala jsem si je původně sama, ale časem jsem přišla na to, že je lepší spojit se s centrem, celou akci zařídí a já jen přijdu odpovídat. Dělala jsem hodně přednášky o jídle pro děti, což vychází z toho, že mám Crohnovu nemoc. Za sociální kontakt jsem byla ráda.

Teď už ale rozjíždíte vlastní oficiální placené webináře a kurzy. Využila jste poznatků z předchozích let, jak kurz naplnit?

Rozhodla jsem se pro online sféru, kde je potřeba nastavit jiné postupy a procesy. Důležitý je však stále osobní kontakt a pocit klienta, že se mu věnuju.

Zmínila jste Crohnovu nemoc. Ta vám začala zasahovat do života kdy?

To jsem zjistila ve čtvrťáku na výšce. Probíhalo zrovna důležité období zkoušek. Do toho jsem hrála s kapelou, kterou jsem si našla, pracovala na velké zakázce překladu, zamilovala se a najednou to přišlo. Nevolnosti, zažívací problémy. Dlouho nemohli přijít na to co, co to je. Nakonec objevili Crohnovu chorobu. V té chvíli jsem vůbec netušila, o co jde. Lékaři mi vysvětlili, že jde o chronický zánět ve střevě nebo i jinde v trávicím ústrojí) a že pravděpodobně nebudu moci mít ani děti a ať počítám s tím, že většinu života strávím v invalidním důchodu. Před státnicemi. Naštěstí doba pokročila, rok jsem chodila po nemocnicích, musela jsem na operaci, hrozila stomie, došlo k resekci části střeva, ale nakonec vše dobře dopadlo. I když … státnicovala jsem doslova s dírou v břiše, protože se rána špatně hojila, tak vznikla otevřená rána. To jsou takové jobovky (smích). 

To teda muselo být období.

Beru to jako překonávání hranic a že to tak mělo být. Teď s tím žiju, mám léky. Zkoušela jsem je vysazovat, ale nedopadlo to úplně dobře. Crohn má spoustu forem a já mám údajně tu agresivnější, která jde rychle. Obě děti jsem ale odnosila, odkojila. A stále pracuji na tom, abych se léků mohla zbavit a byla zdravá holka.

Těhotenství probíhalo v pořádku?

První v pořádku a druhé rizikově - ne přímo kvůli nemoci. Ke konci těhotenství jsem musela na rizikové, protože dcerka se chtěla dostat na svět dříve, ve 29. týdnu. Udržely jsme to, ale ve 37 týdnu došlo na císař, dcerce začaly klesat ozvy a nastal chaoz. Všechno však dobře dopadlo. 

Kromě permanentní medikace, omezuje vás nemoc v životě a při práci?

Musím zpomalovat. Všechno bych chtěla hned a teď a když se do něčeho ponořím, jsem ve flow. Manžel mi vždy říká, že by nás i vykradli a já bych si toho nevšimla (smích). Pak vznikají situace, kdy mi tělo dává stopku. Střeva se ozvou (průjmem nebo zvláštním pocitem) a já vím, že je potřeba zpomalit a prodýchat se.

Doma jsem si našla rovnováhu

Projekt jste spouštěla sama. Jak velký tým máte teď? 

Nemám stabilní tým, ale mám externí výpomoc, když je něco potřeba. Spolupracuji s ilustrátorkou Bárou Křistkovou. Mám grafika na sazby, se kterým spolupracuji dlouhodobě. Nově mám i pomoc pro technické záležitost. Spoustu věcí si ale člověk musí udělat sám. I když mám například občas na texty externistu, stejně to nenaťuká jako já. V rámci kurzů a webinářů začínám pracovat se dvěma lektorkami. Petra Žallmannová je průvodkyní dětskou literaturu a Alena Pokorná je speciální pedagog a průvodkyně učitelů a spoluautorka knihy Nadané děti. 

Hledám ještě někoho, kdo mi zajistí back office. Každé mamince, která se ale do podnikání pustí, doporučuji si projít od začátku každou činností. Ať ví, kolik co zabere času a má přehled. 

Co podpora ze strany manžela? Máte ji? 

 Mám. Nikdy mi neřekl, že bych něco neměla dělat. Rozjezd mi dokonce pomáhal technicky zprocesovat. Manžel ví, že jsem občas šílená, ale vždy vše dotáhnu. On oborem stavař moc rád vymýšlí nové věci, ale dotahovač moc není. Teď se například pustil do eko – zemědělství a stále má pod nohama překážky (počasí, sucho, mokro, brouci v obilí, nespolehlivý traktorista apod…)

Co práce a vedle toho děti?

Děti jsem se naučila neodstrkovat a naopak je do mých činností zapojit. Našla jsem si rovnováhu, že když potřebuji pracovat na počítači, tak děti neříkají „maminka pracuje na počítači“, ale „maminka dělá kidedu“. Mají konkrétní představu. Od začátku společně balíme krabičky a ví, co vyrábím a že to posíláme jiným dětem. Kdybych měla květinářství, tak se děti mohou přijít podívat, ale u počítače je to složitější. 

I u počítače ale potřebujete někdy déle nerušeně pracovat a tvořit. Máte zajištěné hlídání? 

Ze stran babiček jsem dlouho možnost hlídání neměla, protože nebyly v důchodu. V začátcích jsem pracovala, když děti spaly nebo když s nimi mohl být manžel. Moje mamka se snažila občas pomoci, ale měla hodně aktivit. Letos nastoupila do důchodu a od ledna ji máme k dispozici na jeden celý den v týdnu. Syn je ve škole. Samozřejmě s nástupem do veřejných institucí nám začal nosit různé bacily a loňský podzim a zima byly horší, než kdyby tam nechodil. To znají všechny maminky. Jeden rok jsme měli pravidelně jednou týdně i Míšu na hlídání přes hlidacky.cz

A na jaro přišla korona.

Když přišla korona, tak jsem kvitovala, že jsou naopak zdravé (smích). Můj názor je, že děti se musí nasytit láskou, hrami, aktivitami a až potom je můžeme nechat si tvořit svoje. Pokud tedy nejdete vařit. Spoustu věcí dělám tak, že se snažím na zemi tvořit s papírem (místo počítače). Nevytvářím v dětech pocit, že je počítač nějaká hračka, zábava a že je snad důležitější než děti 

Jak jste přečkala korona krizi?

Krásně. My jsme si to užili. Máme přírodu za domem, kopce, lesy, potůčky. Takže jsme objevili i místa, kam jsme před tím ani nezabloudili. I když jsme procestovali s dětmi část Evropy, teď jsme chodili po okolních hájích a potůčcích, bylo krásné jaro a byli jsme pořád venku.

A podnikání?

V březnu nastal úplný útlum, tam se nic nedělo. Situaci jsem ale přijala a řekla jsem si, že to nějak přežijeme. Od dubna už se obrat opět navýšil.

Využila jste třeba toho, že jsou rodiny s dětmi doma a vymyslela pro ně něco?

Měla jsem taky děti doma a prostoru pro tvorbu bylo minimum. Navíc jsme se s manželem domluvili, že on bude pracovat naplno a já se postarám o děti. Zkoušeli jsme i slečnu na hlídání. Nakonec ale máme teď takovou střídavou péči – jeden pracuje, jeden je s dětmi. Vytvářela jsem pro děti pracovní listy, abych měla společné aktivity pro malou dceru a školního syna. Ty jsem poskytla i volně ke stažení. Na sofistikované produkty jsem neměla čas, musela bych zajistit podporu a bylo by to na úkor dětí nebo svého spánku a to já úplně nechci. Konečně po 6 letech jsem začala normálně spát a zombie stav (spánek trhaný, max 5 hodin denně) už zpátky nechci ☺

V jaké chvíli jste se rozhodla, že zkusíte paní na hlídání?

Před dvěma lety. Potřebovala jsem prostor pro sebe a děti potřebovaly ještě někoho jiného. Syn sice nastoupil do školky, ale neměl to tam rád. Prostě tam nechtěl. Takže nakonec do školky moc nechodil. V předškolním roce měl individuální plán. V tu chvíli tam byl podnět, mít ještě někoho jiného. Slečna přišla a byla pro děti jako velká kamarádka.

Bylo náročné Míšu na hlídání najít?

Náročné to nebylo. Myslím, že jsme si všichni rozuměli. Míša studovala také pedagogiku a pak vzala i úvazek ve školce. Naše děti už ale šly do školy a do školky, takže se vše krásně setkalo. Občas se ještě staví (radostný úsměv).

A co péče o domácnost? To máte také rozdělené?

Maminky si mnohdy stěžují, že manžel doma nic nedělá. Já mám akčního manžela, co uvaří, vypere, když je potřeba. Naopak se někdy cítím sama divně, když vaří třeba ráno kaši. Pak si ale říkám, muž tady žije, tak proč by nemohl vysát že. Normálně fungujeme jako tandem a když se uklízí, tak do toho jdeme všichni, včetně dětí. Dřív jsem uklízela, když děti spaly. Postupně jsem pak opouštěla od věcí, které mohly dělat i děti. Brala jsem to jako aktivitu a výplň času. Zapojujeme je i do vaření a péči o zahrádku. Žijeme v paneláku, ale chtěli jsme si vypěstovat lokální ovoce a zeleninu.

Někdy si záměrně posunuji hranice komfortní zóny

Nastalo někdy období, kdy jste chtěla s podnikáním seknout?

Myslím, že tento stav mám pravidelně. Na jednu stranu mám velkou výhodu svobody, na druhou stranu ale i nesvobody, protože si vytvářím tlak sama na sebe. Já jsem ta, která rozhoduje, jestli mi to něco přinese nebo nepřinese. Běžně dostane člověk bezprostředně po odvedené práci zaplaceno. Jenže jako živnostnice musím nejdříve práci udělat a pak se teprve ukáže, jestli zaplaceno dostanu nebo ne. Pro mě je to velká nejistota a někdy si připadám, že je to takové posunování a trénink, který by mě kdysi semlel, ale který se právě učím zvládat.

Po roce podnikání jste otěhotněla podruhé. Jak jste se připravovala na udržení podnikání a jak jste to zvládala? 

Právě to moc dobře nešlo. V té době jsem naostro spustila Kidedu, odeslali jsme objednávky a týden na to jsem musela na pohotovost, protože jsem měla co 2 minuty kontrakce. V té chvíli nezbývalo nic jiného než všechny systémy, které jsem se naučila, předat manželovi. On to naštěstí zvládl. Staral se tak najednou o dítě, můj byznys, a ještě k tomu měl svoji práci. 

Jak jste se tady z toho období poučila? I vzhledem k nemoci se můžete cokoliv kdykoli stát, tak jestli nemít k sobě ještě někoho?

Zatím vše vykrývám sama, ale nechci to tak dlouhodobě. Mám už slečnu, která se uvnitř v systémech vyzná, tak uvidím, jestli se do toho bude chtít pustit víc. Ještě do budoucna bych ráda někoho do podpory a třeba na pomoc při expedici balíčků. Když jsem byla na cestách, balíčky odesílala kamarádka. Já jsem ji jen instruovala na dálku. 

Co byste poradila maminkám, které podnikají?

Odvahu se rozhodnout. Pokud něco chtějí zkusit, ať to zkusí. Pokud by to nezkusily, budou si to vyčítat. Samozřejmě se to nemusí povést, ale řeknou si: „Zkusila jsem si to“. Strach je většinou jen v hlavě. Důležité je udělat první krok, poskládat vše k sobě. Rozplánovat si, co je k tomu potřeba a postupovat. Je to vlastně takový projektový management. Mně pomáhal seznam, ve kterém jsem si háčkovala, co mám a najednou jsem měla všechno hotové.

Také bych jim popřála trochu štěstí. Zvlášť, pokud se chystají do on-line prostoru, který mi přijde doslova přehlcený. Zvážit si téma, udělat si rešerši konkurence na trhu a uvědomit si, co mohu já nabídnout. Kde je ta moje silná stránka a jestli o to vůbec bude zájem.

Jak jste testovala vy?

Před začátkem Kidedu jsem spustila nezávazné předobjednávky. Nakonec se z toho ale asi 80 % zaplatilo. Nestačí totiž, že se zeptáte kamarádky a ta řekne: „Jé, to je super, jdi do toho.“ To není záruka toho, že to vyjde. Testování je důležité a pak také všechno si důkladně spočítat. Na mateřské je výhoda, že ze začátku nemusíte platit odvody. Ale já měla vyšší obrat, takže i na rodičovské platím zálohy na sociální a zdravotní.

Kam podnikání směřujete?

Paralelně bych se ráda zaměřila více na kurzy i další hry. Potřebuji vymyslet něco nového, a to chce čas. Je toho teď hrozně moc, maminky jsou zvyklé si vše stahovat zdarma. Zatím mám plánovače, emoční karty, adventní kalendář, knihu Město na hraní a chci se pustit do prostoru školení a předávání vědomostí. Vedla jsem i webináře pro učitele, jak pracovat v digi prostoru světem. Tím, že mám syna ve svobodné škole, tak chci podpořit přirozené učení. Dělala jsem si průzkum a maminky to zajímá.

Věcí, produktů a výrobků směrem k Montessori je hodně. Čím se odlišujete?

Nejsem klasický Montessori fanda. Odlišila jsem se po prvním Montessori školení, kdy jsem si řekla – takhle ne. Tácek, pinzeta, zmenšeniny dospěláckého světa. Zkoušela jsem to jako zábavu, ale nestavěla jsem na něm výchovu dětí. Jsem zastáncem přirozeného učení a života. Co s námi dělaly maminky. Když šly věšet prádlo, tak jsme šly s nimi. Nebudu jim k tomu kupovat dětské kolíčky. Víte, co tím myslím. 

Můj plánovač vychází z principů strukturovaného učení a vizualizace. Kladu důraz na odpovědnost a samostatnost. Ale není to tak, že když děti chci něco naučit, že jim musím dělat zmenšeniny běžných věcí. Když jde dítě zametat, dám mu normální smetáček i lopatku. Mám občas pocit, že rodiče chtějí pro své ratolesti nepotřebné věci a dělají dětem animátory, jenže děti mají mnohdy potřebu něčeho úplně jiného. Je to o rodičích a jejich přístupu, proto jsem spustila i kurz Samostatné děti, ve kterém půlku času věnujeme „zlenivění a větší svobodě rodičů“☺ A funguje to skvěle, mám první ohlasy a maminky mění za běhu své návyky.

Kurzy máte pro rodiče i děti?

Mám kurzy pro rodiče, učitele i jeden projektový kurz pro děti – Cesta jídla. Je to vědomostně aktivní kurz, kdy děláme pokusy, využíváme aplikace a noříme se do toho, jak se k nám dostává jídlo na talíř.

Další rozhovory

2 comments on “Někdy mám pocit, že mi Crohn vstoupil do života, abych si našla cestu a překonávala překážky”

  1. Krásný rozhovor a musím říct, že jsem se v něčem našla. Zvlášť tam, kde se to týká online podnikání a pocitu "vzdát to." Permanentní nejistota... Štěpánce fandím, ať se jí daří.. máme podobné téma 🙂

    1. Dobrý den, Jano, mám radost, že byl pro vás rozhovor přínosný, a že jste se v něčem našla. O to nám v rozhovorech jde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.