Ridina Ahmedová (45 let)
Narodila se v Praze, české mamince a súdánskému tatínkovi. Od 4 let vyrůstala v Alžírsku a do Prahy se vrátila v roce 1988. Po gymnáziu se chtěla uchytit na konzervatoři, ale nezadařilo se. Pod křídla si ji vzala jedna z pedagožek, která jí na přijímačkách slyšela. A tím začala její pěvecká kariéra. Zpívá v duu s kontrabasistou Petrem Tichým v uskupení HLASkontraBAS, provozuje hlasové dílny nebo Zpěvomat. V roce 2016 byla nominována na cenu Anděl. Sama vychovává 3 děti (13, 10 a 7 let). Ve volném čase potřebuje krajinu, ticho, samotu a kavárny.
Díky rozhovoru s Ridinou Ahmedovou máme možnost se ponořit do uměleckého světa. I když je aktivní muzikantkou a zakladatelkou několika zajímavých projektů zaměřujících se především na hlas, za podnikatelku se nepokládá. Přesto v mnoha podnikatelských krocích nám může být skvělou inspirací, zvlášť v současné době.
Velmi silný je i její vývoj v osobní rovině, kde se opět dostáváme k zázemí. Když se před šesti lety rozešla s partnerem, zůstala sama s třemi dětmi, z nichž nejmenší měl rok a půl. Se slzami v očích mi celou situaci popisovala. Nakonec ji pomohly dvě zásadní věci: terapie a naspořená finanční rezerva.
Jaké to je podnikat v hudebním průmyslu? Jak nesla to, že velmi slušně rozjetou kariéru, kdy si zazpívala i se slavným Bobby McFerrinem, musela posunout do pozadí? Jak se slučuje vystupování o víkendech a po večerech s malými dětmi?
Pro znalce alternativní a jazzové hudby vás představovat nemusím. Ty, co vás ale neznají, můžete říci, co děláte a jaké projekty v současnosti vedete?
V první řadě se považuji za aktivního muzikanta. Kromě toho, že vystupuji sólově, tak v poslední době ještě zpívám v duu s Petrem Tichým v uskupení HLASkontraBAS založené opravdu jen na akustickém zpěvu a kontrabasu.
Jelikož jsem ale brzy pochopila, že uživit se nekomerční hudbou je kaskadérský kousek, zvlášť s třemi dětmi, na které jsem sama, v průběhu let jsem začala tvořit další projekty. Vedu Hlasové dílny pro nezpěváky. Základní kurz se jmenuje: Seznam se - tvůj hlas. Je to opravdu o tom, že se člověk seznámí se svým hlasem. Většina společnosti má zábrany zpívat, nebo by i zpívali, ale někdo jim třeba řekl, ať raději ani nezpívají. Což je znehybňující a blokující rada, která zastavuje člověka i na desítky let nebo navždy. Na workshopech si hledáme cestu zpátky k větší svobodě a radosti z hlasového projevu. Je to moc krásná práce.
K tomu jsem si založila Hlasohled – centrum pro práci se svým hlasem. To je projekt, kde už 15 let dělám dramaturgii – na workshopy a konference zveme odborníky z celého světa a vždy k tématu hlasu. Zjišťuji až teď, že je to unikátní projekt i v celoevropském měřítku. Nikde nic takového není, přitom je to tak samozřejmá věc.
Co je hlavním motivem projektu Hlasohled? Aby lidé také poznali svůj hlas?
To je jeden z aspektů. Určitě je tam ten sebezkušenostní rozměr, ale primárně je to o učení se – seznamujeme se s novými technikami, objevujeme různé hudební světy. Například Bulharka učí tradiční bulharské vícehlasy. Lektorka z Konga učí africké polyfonie. Přijede sbormistr, který učí ostatní sbormistry, jak pracovat na tom, aby nevyhořeli a bavilo je to. Je to výukový projekt s přesahem.
Takže Hlasohled je spíše vzdělávací projekt a vaše vlastní hlasové dílny jsou i o nabytí sebevědomí?
Práce s hlasem vždycky souvisí s naším sebevědomím. Člověk se dostává sám k sobě. Když pracuji s hlasem, je to setkávání s něčím intimním. Pokud chci jít dál, musím se na to podívat, jako do zrcadla. A když se přijmu, jsem pak silnější. Někteří mí studenti po absolvování kurzu říkají, že se dokážou lépe projevit obecně – v práci, v rámci vztahů. Dokážou se víc ozvat. Věci spolu souvisí.
K hudbě vás vedli rodiče už od malička nebo jste se vypracovala až postupně později?
Postupně. Jsem z rodiny, která mi dala podporu v tom, co chci dělat, aniž by byli muzikanti. Za to jsem jim velmi vděčná a beru, že to v mnoha rodinách není samozřejmé. Moje mamka je matematička, můj táta byl ekonom. Takže ze zcela odlišných oborů. Hodně ale ctí hodnotu kultury. Byli vzdělaní a chápali, že se chci vydat touto cestou. Samozřejmě měli asi jiné představy o tom, čím se budu živit, ale zároveň moje rozhodnutí respektovali.
Do Česka jste se vrátila s rodinou v roce 1988. Proč a kam jste nastoupila?
Bylo mi 14 let a vrátili jsme se proto, protože jsem šla na gymnázium. A na to jsem musela nastoupit v Česku. Za komunistů to fungovalo tak, že když žil někdo v zahraničí a chtěl si udržet české občanství (což máma chtěla), tak musel nastoupit do české školy nebo jsem se musela všechno české učivo učit s mamkou doma. V Alžírsku jsem chodila do francouzské školy, kde osnovy byly zcela jiné. Trochu se potkávaly, ale málo. V osmé třídě jsem se musela učit dvojnásobek látky a hlavu jsem měla jako pátrací balón. Věděla jsem, že gymnázium nemohu takhle zvládnout, tak to byl jeden z důvodů návratu. Druhým důvodem byla začínající občanská válka v Alžírsku na konci 80. let.
Nastoupila jste v Česku na gymnázium a pak jste se údajně několikrát snažila dostat na konzervatoř.
Dokonce asi 4krát.
Když se to nedařilo, co jste dělala?
Věděla jsem, že chci zpívat a bylo pro mě hrozně ochromující, že mě systém odmítá. Dnes jsem za to velmi ráda, protože jsem musela hledat jiné cesty. I když některé věci mi dnes chybí. Studenti konzervatoře se třeba učili zadarmo hrát na piano. Já jsem si za to musela draze platit. Ale to gró, které jsem si našla, je skvělé. Doporučuji všem, kteří se na školu nedostanou, ať věří své touze a odhodlání. Ať hledají a prosadí se sami bez školy. Samozřejmě ne vždy, ale v mnoha případech nutí škola studentům nějaký svůj názor, nějaký mustr, čímž jim může i zkomplikovat cestu k sobě samým. Zvláště v tom věku, kdy se v podstatě ještě sami hledáme.
První pěvecké kurzy už jste absolvovala v Alžírsku?
Tam systém kurzů a kroužků vůbec neexistoval. Děti si hrály doma nebo hlavně na ulici ????
Zpívala jsem si sama. Na hodiny zpěvu jsem začala chodit až poté, co mě nepřijali na konzervatoř. Po jednom přijímacím řízení jsem se dozvěděla, že se tam výběrová komise kvůli mně pohádala. Jedni mě chtěli přijmou a druzí ne. A paní, co mě chtěla přijmout, mi vzkázala, ať se jí ozvu. Ozvala jsem se a začala k ní docházet na hodiny zpěvu. Pak už jsem pokračovala k dalším a dalším učitelům. Každý pedagog má určité penzum věcí, které vám může předat a zase jdete dál.
První dítě přišlo v době celkem slušně rozjeté kariéry. Bylo vám 32 let. Jak velký zlom ve vaší kariéře děti znamenaly?
Před dětma jsem byla sakra rozjetá a kdybych děti neměla, tak je mi jasné, že bych dneska byla s kariérou ještě někde o dost jinde. Mně se stala taková absurdní věc. V roce 2006 jsem vydala první sólovou desku. Při jejím křtu jsem už byla těhotná, což jsem ještě nevěděla. Ale na základě té desky si mě začala všímat média i veřejnost. Během půl roku mi přišla řada nabídek na velké festivaly z Česka, pozvání na Taiwan, do Pákistánu, Peru. A já jsem vše musela odmítat, protože první dítě bylo na cestě a bála jsem se někam lítat.
Nabídky ještě chvíli pokračovaly po narození syna. Kývla jsem na koncertování v Rotterdamu. Večer v den odletu jsem ho musela nakonec zrušit. Metodějovi bylo pár měsíců, měl horečku, kojila jsem ho, nemohla ho vzít nemocného s sebou a neměla to srdce nechat ho v horečkách bez mlíčka doma. Dělala jsem, co jsem cítila že je správné – a to bylo dát přednost dětem před kariérou. Ale dodneška pro mě není lehké se s tím srovnat. Svou práci miluju, vím že mám potenciál a je otázkou, nakolik jej budu s to vytěžit. Vydala jsem druhou desku a čekala podobný ohlas, ale už nenastal. Ano, přišla nominace na cenu Anděl, ale už se neopakovalo to bouřlivé nadšení z roku 2006.
Donutilo vás přehodnocení kariéry nastavit celé podnikání jinak? Nejen zpívat, ale založit workshopy a další vzdělávací projekty?
Když jsem začínala mít buben s prvním dítětem, přestala jsem jezdit po Čechách. V hlavě se mi honily myšlenky, jak porodím a zůstanu sama doma. Proto když jsem nemohla jezdit za lidmi, rozhodla jsem si je přivést k sobě. Tehdy v roce 2006 vznikl v Praze Hlasohled. Ze začátku velmi skromně. Pořádala jsem ročně jen 4 workshopy. Během 15 let se rozjel a dnes je to projekt značných rozměrů.
Nevnímám se ale jako podnikatelka. My jako umělci formálně nespadáme mezi podnikatele. Primárně vnímám podnikatele jako někoho, kdo generuje zisk.
Vy zisk negenerujete?
Musím generovat zisk, ale mám to mentálně nastavené jinak. Generuji věci, které mi dávají smysl. A věci, které dávají smysl, mi pak musí generovat zisk.
Věci, které vám dávají smysl, vás uživily hned, jak se narodily děti?
Ano. Měla jsem tu výhodu, že jsem zpívala sólově. Protože rozdíl mezi celkovou odměnou pro čtyřčlennou kapelu a pro sólového zpěváka není tak velký. Za sólový koncert mám poměrně větší honorář než člen kapely.
Zvládala jste s malým miminkem vystupovat?
Jsou dohledatelné i fotky z novin, kdy mám syna v šátku a dělám zvukovou zkoušku. Některé koncerty jsem i s miminkem v šátku odzpívala. Nebo jsem jezdila s takovým pánem, který pohlídal během zpívání.
Jaké jste měla v té době zázemí? Měla jste partnera, který mohl pomoci?
Ano, všechny děti jsou s jedním tátou, i když teď už spolu nejsme. Snažila jsem se ale, aby mě děti v době, kdy byly kojené, doprovázely co nejvíce. Partner neřídil, tak jsem si pronajímala auto s řidičem. Muž jedné známé to bral jako hobby, sám měl děti, takže uměl pochovat a utišit. Nakojila jsem mimino, dala mu ho do šátku, běžela na podium, mimčo spalo nebo se nechalo uhoupat. Pohodička.
Změnilo se koncertování s příchodem dalších dětí? Přeci jen cestovat s jedním dítětem a s dvěma nebo dokonce se třemi je rozdíl.
S každým dalším jsem měla míň sil toto všechno podnikat. Energie ubývalo, takže jsem přesouvala těžiště z živého vystupování na dílny. Ty jsou skvělé v tom, že za poměrně malý čas generují docela dost peněz. Když jsem s tím před asi 15 lety začínala, nejednalo se jen o racionální rozhodnutí „na tom vydělám“. Spousta lidí za mnou chodila, abych je učila zpívat. Individuální hodiny mě tak nelákají, fascinuje mě práce se skupinou a její dynamikou. Na dílnách lidé často zmiňují, jak je pro ně důležité, že na workshopu zažili bezpečný prostor, kde mohou zpívat. Tohle vytvářet a zažívat ty zázraky, co se tam dějí, je veliké dobrodružství.
Jak složitý byl rozjezd dílen?
Mám pocit, že se rozjely samy. Částečně jsem je propagovat musela, ale ta poptávka po nich byla tak velká, že se jednalo o opravdu dílčí promo. Mezi lidmi se založení dílen rychle rozkřiklo. Objevila jsem asi díru na trhu. Vnímám se jako člověk, který nehledá takhle pragmaticky díru, ale spíš dělá to, kde cítí smysluplnost a potenciál něčeho silného.
Samozřejmě ze začátku jsem nepotřebovala tolik peněz, jako nyní, kdy jsem s dětmi sama a každý příjem z dílny je fajn. Už je potřeba lépe cílit, abych si dosáhla toho, co potřebuji měsíčně vydělat. Přesto to nesmí překročit určitý objem času. Nechci brát víc práce, než jsem schopná, abych byla i s dětmi.
Kolik času v současnosti tak trávíte prací a kolik s dětmi?
Při práci na volné noze je strašně těžké oddělit čas na práci a na rodinu. Ale to asi znáte. Mám často pocit, že jsem s dětmi, ale přitom vyřizuji nějaký hovor a děti už se naučily, že mi mávají před obličejem, abych je vnímala. Snažím se to oddělovat co nejvíc, ale je to těžké, protože celý vlak jede non stop.
Už nejste s partnerem. Jak to vše zvládáte? Pomáhají rodiče?
Mám tady mámu. Táta zemřel a máma hlídá, když já pracuji. U mě je problém, že pracuji hlavně po večerech a o víkendech, tedy když jsou děti doma. Přes den se soustředím na administrativní činnosti. Ale nejvíce je toho v čase, kdy bych mohla být s dětmi. Přijde mi hrozně těžké, jak je ta práce tekutá. Musím toho udělat strašně moc – administrativa, částečně i PR a v neposlední řadě samozřejmě tvořivá část, skládám, začínám vést sbor…. Klid mám jen když spím a spánku potřebuju hodně. Pro sebe mám času málo, ale vím, že se to bude měnit, jak budou děti růst. Beru to jako období, které mě může hodně naučit.
Pomáhala vám maminka už v době, kdy byly děti malé?
Ano a jsem ji za to moc vděčná.
Měla jste nebo máte i dnes pro děti chůvu? Přeci jen, máte v programu dost akcí, kam musíte. Lidé mají koupené lístky, nejspíše by hrozilo i nějaké penále za zrušení. Jak to máte zajištěné?
Koncert jsem zrušila opravdu jen jednou, a to když jsem neodletěla do Rotterdamu, když mi syn onemocněl. Jinak jsem jela a táta hlídal. Nemyslím, že to pro něj byla snadná role, být ten kdo vlastně dělá zázemí pro mě abych mohla pracovat. Ale nebylo zbytí, věcně jsem nosila většinu peněz domů já.
Mívala jste i jiné chůvy, kromě toho pána, který vás vozil po koncertech?
Jesle děti neměly, měly lesní školku. Tam jsem dávala děti se zcela čistým svědomím, protože to bylo nejlepší, co mohlo být. Samozřejmě zase placený, takže se člověk musel otáčet. Chůvy jsme měli v průběhu těch let 3. Jednou to byl kluk – úžasný. Teď máme paní, která nám taky hlídá. Nepodceňovala bych najít někoho. Vypnu děti a mohu jít pracovat. Zvlášť když najdete někoho skvělého, uvaří, je s ním sranda a já si v klidu mohu dělat, co je potřeba.
V jaké době jste si najímala první chůvy?
Už když byly děti malinké. S partnerem jsme oba pracovali, nemohl být on stále s dětmi. Co pamatuji, tak jsme měli chůvu třeba od roku jejich věku.
Bylo pro vás nějaké období hodně těžké?
Když jsem se rozešla s mužem. Ono ani před tím to nebylo jednoduché, protože měl psychiatrické problémy, ale nechci to rozebírat. Najednou jsem se ocitla sama se třemi dětmi. Pamatuji si na jednu noc, jak všechny děti měly virózu, pozvracely se, všechny naříkaly, malá rok a půl stará Mařenka tam v dupačkách v těch blitkách probíhala, a já jsem se na to dívala a říkala si: „To nedopadne. To nedám.“ Chce se mi brečet, jen si na to vzpomenu (v očích má slzy).
Co vám pomohlo? Chápu, že s malými dětmi jste prostě musela, ale co vás nakoplo?
Chodila jsem na terapii k Věře Roubalové. Celkově terapie je skvělá podpora, doporučuji. A Věra má 4 děti, zůstala s nimi sama a říkala mi: „Je to těžké, ale zvládneš to.“ V té chvíli jsem věděla, že to nejsou jen nějaké kecy holky, která zrovna dostudovala. Je to moudrá silná žena s velkou zkušeností. Věřila jsem, že když mě viděla a tohle mi řekla, že to opravdu zvládnu.
Druhou velkou podporou bylo zajištěné finanční zázemí. V době rozchodu jsem nebyla soběstačná. Můj expartner není s to platit alimenty v běžné výši. Proto jsem v té době využila finanční zásoby, které jsem měla k dispozici z rodinných peněz. Původně jsem tyto peníze plánovala využít jinak, ale jsem vděčná, že jsem s nimi mohla překlenout to drsné období. Nebyla jsem existenčně na dně.
Vystupujete, vedete vícero projektů. Delegujete práci?
Dnes jsem nad tím přemýšlela, že si někoho musím k sobě najít na administrativní pomoc. Je toho moc, už to nezvládám a pokud chci, aby to rostlo, tak ty dílčí úkony dělat nemohu a musím se soustředit na koncepci.
Oproti tomu v Hlasohledu funguje moc fajn tým – produkční, textařka, člověk, co se stará o sociální sítě.
Na HLASkontraBAS máte taky tým?
HLASkontraBAS si děláme sami. Využíváme jen malou pomoc při psaní žádostí o granty. Obecně ale zajistit booking a management pro soubor v oblasti nekomerční hudby je v České republice velmi složité, skoro nemožné. Málokterému produkčnímu se vyplatí věnovat tomuto typu hudby, protože se mu to finančně nevrací.
Proč jste se neodhodlala delegovat práci dřív?
Nejsem na delegování moc velký talent. Je to pro mě velká výzva. Jsem sólo hráč. To, co je moje výhoda, je zároveň i moje nevýhoda. Nebojím se jít za svým a následovat svoji vizi. Což je taky důležité. Důvěřovat, když něco cítím, tak to zrealizuji, tak to má smysl. Když ale důvěřuji svým vizím, tak je těžké s někým pracovat. Potřebuji, aby se dokázal na moje vize napojit taky, což se musí pořádně vykomunikovat. A to se pořád učím.
Zažila jsem nějaký podraz, na základě čeho si dáváte takový pozor?
Ano, jednou v práci. Měla jsem jednu velmi manipulativní pracovnici. Jako volnoběžci nemáme kancelář a pracujeme z domova nebo po kavárnách. Pracovní vztahy jsou založené na důvěře, kolik hodin práce, kdo vykáže. Pak se člověk může setkat s tím, že mu někdo vykazuje horentní sumy, jako tato dáma. Když jsem se s ní chtěla rozloučit, vydírala mě a brečela mi do telefonu. Ale to bylo jen jednou.
Cílíte i na zahraničí? Zmínila jste, že nabídky jste tam měla.
Ona jedna věc je zahrát si v zahraničí a druhá je etablovat se. My se nesoustředíme jen na český trh. Pro vaši představu, jak to funguje – po celém světě probíhají tzv „showcase“, tj přehlídky, kde nejsou běžní diváci, ale zástupci klubů, vydavatelství a festivalů z celého světa. Hrát tam znamená vytvořit si důležité kontakty.
Jenomže: není samozřejmost být na showcase vybrán. A když vás vyberou, jedete tam hrát zadarmo a musíte si většinou zaplatit i cestu a veškeré náklady s tím spojené. Je to prostě vaše investice do kariéry. Jedete tam, abyste si udělala svoje vlastní promo. Což je opravdu náročné. Takže neustále žádáte o granty, abyste byla schopna uhradit alespoň cestovní náklady. Teď si vezměte, že na téhle profesní úrovní jsou lidi, kteří už mají často rodinu. Proto většina hudebníků dělá nemainstramovou hudbu jako srdcovku a vedle toho učí nebo působí třeba jako doprovodní muzikanti v muzikálech nebo v kapelách popových hvězd.
Kam směřujete?
Hlasohled slaví 15 let a tím, jak mi dochází jeho jedinečnost, se chceme etablovat. Hledáme vlastní prostor, který musí být velký alespoň 100 m2, zároveň nesmí rušit okolní kanceláře a bonusem by byla malá knihovna. V Čechách totiž vůbec nevychází knihy o hlase – v zahraničí ano.
Jaká je kapacita workshopu?
Různá, ale většinou je to mezi 15 až 25 lidmi. Během zpěvu se ale lidé hýbají, proto musí být sál velký.
Pod Hlasohledem funguje i dětský sbor Sborůvky pod vedením Terezy Staňkové. To je velká radost. Sbor pro děti, které chtějí zpívat s radostí. Mívají dvakrát do roka koncert v pražském Jazz Docku, teď dotočili vlastní klip, skvěle to funguje.
Chceme tedy Hlasohled zvětšit, etablovat. Chtěli bychomm pod Hlasohledem rozvíjet ještě fungující projekt Zpěvomat. To je projekt, který jsem vymyslela taky těhotná. Narozdíl od workshopů ale neprobíhá na jednom místě v sále. Na workshopy chodí zaprvé lidé, co mají peníze navíc, což nejsou všichni. A zadruhé vědí, že zpívání má smysl, ale spousta lidí to neví. Chci jim tento zážitek zpěvu umožnit.
Jak Zpěvomat funguje?
Zpěvomat vznikl na ulici. Skupina dobrovolníků nebo amatérských zpěváků se dopoledne sejdou s muzikantem a odpoledne vychází do ulic Prahy, kde si udělají 4 židličky a kdokoli z kolemjdoucích si může sednout a poslouchat skladbu, kterou kruh zpívá jen pro ně. Je to silný zážitek, protože sedíte, zpíváte a najednou se ocitáte uprostřed lidí, kteří vás sledují. Je to silný živý zážitek ze zpěvu. V tuhle chvíli jednáme o možnosti, že by Zpěvomat proběhl příští rok v Reykjavíku.
Máte to i jako takový magnet na workshopy?
Je to jedna z akcí, kterou se nám daří dostat do médií. A medializace posiluje naši značku. S tímto projektem míříme i do zahraničí. Pokud to dobře dopadne, rozjedeme ho na Islandu v roce 2025. Kolegyně jely spolupráci domlouvat. Euroamerická kultura už je dost postižená reprodukovanou hudbou. Míříme zpátky ke své přirozenosti, potřebujeme to všichni.
Stalo se vám někdy, že jste musela v rámci „podnikání“ projektů, řešit nějakou velmi složitou situaci. Nebo že vám házel někdo klacky pod nohy? Jak to dopadlo a jak jste se s ní vypořádala?
Klacky pod nohy jsem nezažila, ale složité situace často – teď se mi například stalo, že jsem měla v únoru být na 14 dní pracovně v Ghaně s představením Eymen-úhledu, které vzniklo v produkci festivalu Tanec Praha, a ke kterému jsem složila hudbu. V lednu jsem se ale dozvěděla, že bude třeba pobyt z organizačních důvodů odložit na podzim – finanční zajištění cesty není jednoduché a zabere více času. Najednou se tedy ocitnete v situaci, kdy máte v diáři vyblokovaných 14 dní a ty zejí prázdnotou. Žádná práce. Žádné příjmy, protože všechny ostatní nabídky jste na tohle období samozřejmě odmítali. Co teď s tím? Tohle je realita kulturní sféry. Je nutné neustále improvizovat. Beru to ale tak, že je to rozumná cena za to, že mám svobodu a dělám něco, co mě opravdu naplňuje.
Když si vás někdo vyhledá, nejspíše na něj vyskočí fotka, kde zpíváte s Bobby McFerrinem. Jak jste se k tomu dostala?
To byla součást boomu po první desce. Nakonec se cesta ubrala někam jinam. To je jako když člověk vidí odjíždět svoji loď a mává jí. Ví, že nemůže být na souši i tam. Dnes bych ale neměnila ani jedním procentem.
To, co mohlo být a co je dnes. Co vás nejvíce potěšilo, co by jinak bez tehdejšího vývoje nevzniklo?
Vidím zázrak v podobě 3 zdravých dětí, které komunikují a spolupracují. Vždy jsem chtěla hodně dětí a šla jsem tomu naproti. Nabídku na společné koncertování s Bobby McFerrinem si ale doteď pamatuji. Stála jsem v tramvaji, zvedla telefon a málem jsem překvapením spadla dolů z těch schůdků ke dveřím, když mi to řekli.
Musel to být silný zážitek zpívat se zpěvákem, který v podstatě patří mezi ty nejznámější, co využívá k tvorbě hudby čistě svůj hlas.
Zajímavé to bylo z toho důvodu, že jsem si uvědomovala, jak obrovská pozornost se na ten koncert soustřeďuje. Bylo to navíc jeho první vystoupení v ČR. Říkala jsem si, že když to pokazím, tak to budou vědět fakt všichni. Měla jsem pocit, že těch 5 minut rozhodne, jestli budu dalších pár let chodit kanálama. Nakonec to ale dopadlo opravdu skvěle.
Jakou byste dala jednu radu ženám, které jsou s dětmi na volné noze?
Nepraktická rada, ale pro mě zásadní – hledat to, za co jsem vděčná. Sice děti řvou, jsou doma nemocný, ale je to, protože je mám. Někdy nestíhám práci, ale nestíhám ji, protože ji mám dost. To všechno jsou věci, kvůli kterým se člověk cítí frustrovaný a vybíjí si to někdy na dětech, ale nejsou samozřejmé. Pomáhá mi vracet se do pocitu vděčnosti.
Praktická rada. Nebát se říct o pomoc. Asi nejdůležitější rada, kterou se pořád učím. Nebát se nespojovat svoji sebehodnotu s tím, že vše zvládnu. Umět delegovat věci a umět si říct o pomoc.
A taky pro mě bylo důležité si uvědomit, že děti jsou šťastné nejenom když jsou se mnou. Děti jsou šťastné i když jsou s kamarády, s chůvou, která když ji dobře vyberu, tak je to super.
Kromě toho, že znám vaši hudbu, všimla jsem si vás, protože jste na Facebooku vyzývala do jednoho projektu ženy, aby se podělily, jaký je život s nadváhou. Můžete mi o tom projektu říct víc?
V tuhle chvíli připravuji scénický projekt, který jsem nazvala Sádlo. Budu tam vlastně nejen hudebnicí, ale i protagonistkou. Vzniklo to z velmi osobních pohnutek – celý život poslouchám od známých i úplně cizích lidí nevyžádané názory a rady týkající se mého těla, množství sádla na něm, toho jak by mělo vypadat a jak nemělo.
Rozhodla jsem se, že oslovím ženy, které mají podobnou zkušenost – tedy zkušenost se zpochybňováním tvarů svého těla ze strany okolí, zkušenost s obhajováním si jeho hodnoty, které by byly ochotné o tom mluvit na audio záznam. Poté, co jsem tuhle výzvu vyvěsila na facebook, následovala smršť reakcí a podpory.
Ozývaly se ženy a psaly mi už rovnou přes zprávy své mnohdy dost šokující zkušenosti a příběhy. Opravdu je to obrovsky živé a bolavé téma, o kterém se moc nemluví. S těmito ženami se teď postupně setkávám a nahrávám jejich výpovědi. Z rozhovorů, spolu s mojí hudbou, bude složená audio složka představení. Premiéra Sádla bude v říjnu v Paláci Akropolis.