Alice Kavková (44 let)

Narodila se v pražských Hodkovičkách. Vystudovala gymnázium a pak Vyšší odbornou školu se zaměřením na herectví. S manželem vychovává dvě děti (10 a 7 let). Po angažmá v jihlavském Horáckém divadle se usadila na několik let jako redaktorka v televizi Nova. Na mateřské už se vrhla do nejrůznějších podnikatelských projektů. Nakonec založila značku 4 Kavky, pod kterou vyrábí a prodává společenské retro hry. Napsala knihu Retrohraní. Ve volném čase ráda čte knížky a vzdělává se. Chodí pravidelně na setkání volnonožců a akce Roberta Vlacha. Miluje hraní s dětmi.

Líbí se mi, jakou mám moc a zároveň zodpovědnost

Energie z Alice Kavkové doslova srší a během povídání je k nezastavení. Není divu. V podnikání už toho zkusila hodně a během tříhodinového rozhovoru jsme se dostaly k rodině s dětmi jen okrajově úplně až na konci. V současné době je známá především díky svým retrohrám, které prodává pod značkou 4 Kavky. Zajímavé jsou ale i její začátky v jihlavském divadle, pak v televizi Nova a podnikatelské projekty během rodičovské dovolené, na kterých se naučila, inspirovala i spálila.

Jak podnikala s malými dětmi téměř bez hlídání? Proč má řadu ochranných známek a jak bojuje s plagiátory? Díky čemu vytvořila na blogu a sociálních sítích početnou komunitu maminek? 

Vystudovala jste herectví. Touto cestou jste se hned po škole vydala?

Hrála jsem hned po škole v divadle. Dostala jsem angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě, kde jsem působila 4 roky. 

Proč zrovna v Jihlavě?

Se mnou studovala Tereza Kostková a ta pozvala divadlo z Jihlavy na naše představení, kde jsem také hrála. Zalíbila jsem se jim a nabídli mi angažmá. Přišlo mi, že nové a mladé herečky v Praze moc příležitostí nedostanou. Obecně se vědělo, že když vyjedete mimo Prahu, můžete dostat velké role. Navíc můžete mít bydlení a odstěhovat se od rodičů, což bylo pro mě velmi lákavé.  Tak jsem to vzala. Měla jsem svůj první byt. Plus jsem dojížděla na jedno úspěšné představení do pražského divadla v Řeznické a ještě do Divadla pod Palmovkou, kde jsem měla rozehranou  malou roli.

Jde vidět, že jste živel a umíte lidi bavit.

Ano. To tak ke mně jednou přišla kamarádka a říká: „Vidím, že to máš taky!“ Co jako mám? „No ADHD.“ Udělala jsem si test a vyšel mi na 98 %. Stanovení diagnózy mi pomohlo, protože mě to osvobodilo. Hodně lidí mě chtělo zpomalovat – mí partneři, v práci. Lidem se sice líbilo, že rychle udělám práci, ale nelíbilo se jim, že rychle jednám. Když mě chce někdo oklamat nebo když se ke mně někdo nechová hezky, umím ho rychle poslat někam. Celoživotně jsem hledala práci, kde mě nebude chtít někdo upravovat. A hledala jsem partnera, který mě bude akceptovat i se všemi chybami. A to byl až můj muž, kterého jsem poznala v mých 33 letech.

Máte s touto diagnózou i někdy problém dotahovat věci do konce?

Naopak, já věci dotahovat do konce potřebuji. Mám ještě takovou kompulzivně obsesivní poruchu - když něco nedotáhnu, tak mně to vnitřně vadí. Díky tomu si velmi pečlivě vybírám projekty, na kterých pracuji, protože vybírám jen ty, které dotáhnu do konce. Když jsem se učila jako dítě v 10 letech malovat, tak jsem si našla paní, která mě učila. A dokud jsem neuměla namalovat obrázky, vsadit je do rámečku a nabízet jako dárečky, přišlo by mi to jako zbytečně vynaložené úsilí. Když jsem začínala hrát na kytaru, tak dokud jsem neuměla napsat vlastní písničky a hrát celou noc u ohně, tak jsem nebyla spokojená. Přišlo by mi zbytečné jen tak brnkat. Na druhou stranu, rychle jsem zase věci opouštěla. Ale když už mě něco chytlo, šla jsem do extrému. 

Kam jste zamířila po 4 letech v Jihlavě?

V divadle mi po 4 letech neprodloužili smlouvu, a ještě rok jsem tam hledala práci. Makala jsem u pásu ve fabrice a holky z mé směny říkaly, že tam úplně nepatřím. Souhlasila jsem, ale jinou práci se mi nedařilo najít. Holky mi pořád nějakou hledaly, až narazily na inzerát na redaktorku do místní televize. Všechny holky mě šly ráno po noční šichtě doprovodit na pracovní pohovor. Byly skvělé. Na místo redaktorky mě přijali a působila jsem tam rok a půl jako tzv. krajánek, tedy krajský redaktor pro hlavní zprávy Tv Nova. Pak hledali hodně narychlo redaktorku do Prahy. Věděli, že z Prahy pocházím a ráda se tam vrátím. Do tří dnů jsem nastoupila a v televizi celkem vydržela 7 let coby redaktorka hlavních zpráv, pořadu Střepiny a Volejte Novu.

Z televize jste už zamířila na mateřskou. Zůstala jste čistě doma nebo jste měla tendenci pořád pracovat a tvořit?

Pořád jsem něco zkoušela. Zvlášť společně s mým mužem, který působil na volné noze dávno přede mnou. Třeba jednou přivezl ze zahraničí koncept reklamy do golfových jamek. Byl tehdy šéfredaktor časopisu Golf Digest a hodně se golfu věnoval. Nakupovala jsem s ním jamky, zařizovala reklamy, objížděla  golfová hřiště v Česku. Ve světě to skvěle funguje, ale u nás se ten nápad vůbec nechytl, i když jsme do něj investovali dost peněz i času. 

Pak jsem zkoušela rozjet projekt Veselá máma. Hledala jsem pořád chůvu, která by mi pohlídala děti během práce. Napadlo mě založit skupinu, kde budou mámy hledat hlídačky a hlídačky zas práci. Založila jsem web a třičtvrtě roku se tomu věnovala. Na setkáních se mohlo potkat vždy 10 maminek s hlídačkami. Každá z nich mi zaplatila 500 korun za uspořádání setkání. Mohly s sebou vzít i děti, aby se všichni navzájem otestovali, jak si sednou.

Proč to nefungovalo?

I když lidi zaplatili, tak pak velmi často nepřišli. Nebo hlídačky nedošly k mámě a ona mi pak volala. Nebo si to maminky rozmyslely, a nakonec hlídačku nechtěly. Dodnes je mi to záhadou, ale prostě to nefungovalo. Lidi něco chtěli, ale vlastně to nechtěli. Dokonce ani já sama jsem nenašla vhodnou hlídačku, a to jsem kvůli tomu ten projekt vymyslela.

V jaké době jste Veselou mámu rozjížděla?

Dceři byl zhruba rok a půl. Moje maminka tehdy tolik nehlídala, můj muž je původem z Ostravy a měl tam i maminku. Když jsem teda potřebovala víc dnů volna, odvezla jsem dceru na pár dní do Ostravy, pracovala tam v kavárně nebo se vrátila bez dítěte do Prahy a pak si pro prcka zase jela. Moje mamka hlídala děti sestře a do jejího harmonogramu jsem se s dalším hlídáním už moc nevešla. Když se mi pak narodil syn, toho už jsem  tam natvrdo strkala. Rodila jsem později a moje máma taky, takže je starší a když se jí pak třeba doma sejdou všechna 4 vnoučata, už to moc nedává. 

Teď už máte tchýni v Praze?

Ano. Ona se tehdy starala o svého tátu s Alzheimerem. Abychom ji ulehčili, přestěhovali jsme je oba do Prahy, kde jsme jim pomáhali. Ona zase občas pohlídala naše děti. Děda žil ještě asi rok a půl. No a pak už s našimi dětmi pomáhala v podstatě každý den. Zaslouží si pozlatit, protože bez její pomoci bych asi nepodnikala a 4 Kavky by vůbec neexistovaly. Zároveň je mi velkou kamarádkou. Fandí i mému podnikání. Když jsem začala, tak mi na to právě tchýně a ještě manželův svědek půjčili. Můj táta taky trochu, ale je Žid, tak to chtěl rychle zpátky s velkým úrokem (smích). Od něho si už nepůjčuji, i když je velký a úspěšný podnikatel. 

Když je úspěšným podnikatelem, nikdy jste po něm nechtěla mentorské rady? Nebo pomoc v podnikání? 

Oba moji rodiče se mému podnikání tak trochu smějou. Jim se spíš líbilo, když jsem byla na Nově. Tchýně mě podpořila, fandila, chválila a říkala ať dělám, co dělat chci. Kdykoliv se mi daří, nejvíc se se mnou raduje moje Kavčí letka 4 Kavky (já s mužem a dětmi) a pátá Kavka v podobě tchýně.

Blog jako předstart podnikání

Než více rozebereme 4 Kavky, vraťme se ještě krátce k dalším podnikatelským projektům. Co následovalo po Veselé mámě?

Zkoušela jsem hledat práci na částečný úvazek, ale měla jsem děti od sebe jen 2,5 roku, dcera měla navíc vážné zdravotní problémy, takže jsem byla často doma. Psávala jsem hodně článků coby copywritterka, ale nikdy to nevydalo ani na poloviční úvazek. Toužila jsem dělat taky něco jen tak pro radost, co by mě naplňovalo. Proto jsem založila blog Maminátor. Jako můj ventil a možnost komunikace se světem. Netušila jsem, že to nakonec bude předstart mého podnikání. Psala jsem pro mámy, které na tom byly jako já: byly doma s dětmi, nemohly se realizovat, hledaly práci, byly sedřené a nestíhaly si dát ani kafe.

Jak jste blog koncipovala, abyste tam tuto komunitu vytvořila?

Já žádnou komunitu záměrně nebudovala. Pro mě to byla především terapie. Psala jsem o tom, co mě trápí, zároveň baví. Jak hledám cesty, abych se na mateřské nezbláznila. Abych nebyla alkoholička. Abych nebyla v depresích. Abych se nerozvedla. Potom, když děti povyrostly, jsem psala o tom, jak se bavím. Co mě nakopává. Jak máme každý měsíc rande s manželem. Jaké knížky čtu, abych byla lepší máma i manželka. Oproti jiným mámám jsem nikdy „nelakovala“. Psala jsem například: „Občas mám chuť zbít své dítě. Mám problémy s agresivitou. Vychovávám své první dítě a biju ho, ale nechci to tak.“ Šla jsem na kurz „Respektovat a být respektován“ a naučila jsem se s tím pracovat. Nikoho už nebiju (úsměv). 

Psala jste tam myslím i o těch zdravotních problémech dcery. Co se jí vlastně stalo?

Celý seriál se jmenoval „O hovně“, protože dcera měla chronickou zácpu. Nešla na velkou třeba měsíc. Okolo mě se vytvořila komunita rodin s podobným problémem. Objevuje se to často u autistických dětí. Za ten seriál mi lidi dodneška děkují, protože se asi nikde jinde ta problematika neřeší. 

S dcerou jsem objela desítky doktorů, pomohli nám až na psychosomatické klinice. Dcera prostě jen žárlila na brášku a chtěla si udržet naši pozornost. Lidi bavilo sledovat mou cestu, hledat řešení, bylo to pro ně užitečné, což mě nakopávalo, protože jsem v tom viděla smysl. Nikdy jsem nepsala jen omáčku. Nepublikovala, jak jsem krásná. Naopak jsem se snažila o co nejhorší fotky, aby byla vidět realita. Ale vtipně a upřímně. Když něco zažiju, snažím se najít východisko a pak se o to podělím. Komunita rostla, i když pomalu. Ale pár tisíc lidí mě sledovalo.

Kdy nastal zlom?

Když jsme začali hrát hry mého dětství, točit a sdílet videa. Jedno skákání gumy jsem vložila na Facebook Maminátor. Mělo 2,5 milionu shlédnutí. Najednou jsem na Facebooku měla 7 tisíc fanoušků z celého světa. 

Co jste si v první moment pomyslela? Přemýšlela jste hned, jak to obchodně podchytit?

To ne. Nejdřív jsem začala tvořit více obsahu pro všechny ty lidi. Jenže lidi mi pořád psali, že článků a návodů je stále málo a jestli to někde nemám na papíru. Pak už to šlo rychle. Video proběhlo v dubnu 2016 a v květnu jsme začali tvořit Pruženku (skákací guma s návodem v designové krabičce). Vyrobila jsem jich 100, rychle se prodaly. Vyrobila jsem dalších 300, rychle se prodaly. A tak to šlo dál.

Na rozjetí obchodu se skákací gumou jste si půjčila od své tchýně, jak jste zmínila?

Ne, to byla ta menší půjčka asi ve výši 40 tisíc korun od mého táty. 

Jak jste hledali takhle rychle výrobce gum, krabiček, návodů a dalších věcí?

Už jsem měla kontakty z podnikatelského pískoviště, kdy jsem pár let vyráběla obsahové diáře Maminátor. Tehdy mě oslovila Karolína Stryková, že vyrábí diáře a chtěla by vytvořit limitovanou edici obsahových diářů pro mámy podle mého blogu (kromě kalendáře tam byly moje básničky, recepty, tipy na hry, tipy pro maminky, co mohou dělat s dětmi během roku...). 

Prodalo se jich pár stovek ročně. Nakonec se ukázalo, že to byl jen hodně drahý koníček. Ale poznala jsem našeho současného grafika Štěpána Holiče z Lemon design a naučila se ujít cestu od nápadu až k fyzickému produktu.  Jinak krabičky nám vyrábí česká kartonážka, návody Lemon design a gumy kupujeme normálně v galanterii.

Přišla jsem tam, že chci gumu do tepláků. A oni: „To myslíte pruženku?“ Tak vznikl název (smích).

Netušila jsem, že když je název popisný, nejde ochránit. Mezi prvním a druhým produktem jsem se potkala s Jindrou Šulcovou, která mi pomáhala s registrací mnoha ochranných známek. Názvy už vybíráme jen takové, které se dají ochránit. 

Kopírování se nikdo nebojí, musíte se chránit

Co se přihodilo mezi prvním a druhým produktem, že jste vyhledala Jindru?

Jindru Šulcovou jsem potkala, když jsem se chtěla profesionalizovat. Když něco dělám, tak se pořád potřebuji zlepšovat a věci upgradovat. To se mi právě na podnikání oproti klasickému zaměstnání líbí. Něco zlepším a hned se to obtiskne do kvality produktu nebo vylepšení práce, kterou dělám. V zaměstnání mě za zlepšováky ještě sepsuli. Volná noha je můj vlastní systém a svět, kde třebas i malinké vylepšení produktu nebo služby může změnit celkové cash-flow a obrat. Líbí se mi, jakou mám moc a zároveň zodpovědnost.

No a když jsem začínala s Pruženkou, tak jsem věděla prd. Prostě jsem udělala krabičku, nalepila na ní samolepku, dovnitř dala návod a gumu a poslala to do světa. Spíš mě k tomu dokopal manžel. On je takový můj nakopávač a celému projektu věřil mnohem víc než já. Já jsem to brala jako srandu, podobně jako diáře. Pruženka se ale začala úspěšně prodávat, tak jsem založila e-shop, učila se, jak s ním pracovat, jak prodávat. Zároveň jsem se začala objevovat v médiích, kde jsem například v pořadech Snídaně s Novou nebo Dobré ráno skákala přes gumu nebo cvrnkala kuličky. V té chvíli se ale začaly objevovat laciné dovozové gumy i kuličky z Číny. Samozřejmě s tím nic neudělám, na tom nikdo neparazituje. Jenže jak si konkurence všimla, že jsem v médiích, hned si myslela, jak jsem úspěšná a kolik mám peněz. Jenže toto rovnítko vůbec neplatí. V té době jsem byla rozjíždějící se podnikatelka, jejíž podnikání vycházelo šul nul. 

Lidé mají hned jasno že?

Ona jak ta skákací guma nestála jako za socíku pár kaček, ale 200 korun, tak si lidé vypočítali, že když jsem těch gum prodala 3000 za půl roku, vydělala jsem si přes půl milionu. A že se v tom doma koupu a přehrabuju. Neuměli si představit, že platím náklady, grafiku, ilustrace, věnuju tomu čas a zatím z toho nic nemám. 

Stalo se vám, že vás chtěl někdo napodobit a co jste dělala?

U Pruženky to nebylo v České republice, ale objevil se skoro totožný produkt na Slovensku. Sem ale moje česká ochranná známka nesahá. Jen jsem jim napsala, že je budu sledovat, a že když strčí nos do Česka, tak dostanou. A jednou do Česka nos strčili, tak jsem použila všechny možné páky. Nahlásila jsem je tomu, kdo je prodával, což byl obrovský český prodejce, a za dva dny bylo zboží staženo nejen v ČR ale i na Slovensku. 

A jedna velká česká společnost, která prodává hračky a hry pro děti, mě napodobavala hned ve dvou produktech v řadě. Nejdřív vyrobila skákací gumu, pak kuličky. Udělala věrnou kopii našeho Kuličníka (cvrnkací kuličky s návodem) a do návodu použili dokonce můj text z blogu Maminátor. S Jindrou jsme jim tedy poslaly předžalobní výzvu, spor trval 3 měsíce, ale plagiáty nakonec zmizely. Pomohly i ochranné známky. Vypracovala jsem “desatero pro kopírátory”, ve kterém popisuji, jak vyrobit produkt, který se nebude bít s mým duševním vlastnictvím a autorskými právy. Splnili asi 2 body z 10 a pak už se jim na tom nechtělo dál pracovat, tak raději produkt stáhli z trhu. 

Mysleli jsme, že konkurenci utečeme tak, že budeme v rychlém sledu vyrábět další a další hry (kostky Cézarky, karty Žralovci, přebírání provázku zvané  Inujitka). Ale to stálo hrozně moc peněz, musela jsem si půjčit statisíce od tchýně a manželova svědka. Jenže konkurence nás nakonec začala předbíhat. Než jsme dovyrobili novou kvalitní retrohru, trh byl zaplavený těmito hrami z dovozu a za pár kaček. Kdybych nezměnila myšlení a přístup, dlouho bych nepřežila. 

Risk půjčit si takovou částku se vyplatil?

Sám o sobě ne, chtělo to umět číst trh, přemýšlet dopředu, přizpůsobit se a najít si niku, do které nám ostatní nepolezou. To jsou třeba naše velké sady her, knihy, obsah zdarma…Kvalita za zdravě spočítanou prodejní cenu. Originalita, česká výroba, lidi už nám prostě věří, že to děláme nejlíp a jdou za námi.  Od loňského roku mě podnikání plně živí. Je to můj plný úvazek. Už si mohu dovolit přispět na dovolenou, zaplatit výlet na tři dny, platit kroužky, jídelnu dětem. Půjčovat si už nechci. Dostala jsem se do stádia, kdy dokud jedna hra nevydělává, další nevznikne. Musí to být životaschopné, už to nechci dotovat. 

Po kolika letech jste byla schopna si pravidelně vydělávat a vyplácet měsíční slušnou výplatu?

Naše rodinná značka  vznikla před třemi a půl lety. Zhruba po třech letech začala ziskově fungovat a nyní mě normálně živí. Nebo teda hlavně samu sebe a já z toho mám každý měsíc pár tisíc. 

Od malých produktů k luxusnímu

Popíšete mi novou strategii?

Jedna mentorka mi doporučila knihu Strategie modrého oceánu. Myšlenka je taková, že když jste jen vy a váš produkt a nikdo jiný ho nevyrábí, můžete si cenu nastavit, jak chcete. Když se tam ale vetře konkurence, tak se oceán zbarví do červena konkurenční krví a cena se pak už většinou jen stlačuje dolů. Jenže konkurovat nízkou cenou jsme odmítli. Tak jsem si vytvořila nový oceán s novým produktem, ale konkurence tam byla ještě rychleji než prvé. Už se ani neobtěžovala vyrábět podobný produkt, ale sehnala ho v zahraničí za 40 kaček. Bojovat s nimi s mýma cenama nemělo smysl. 

Kvalita asi k uchvácení zákazníků nestačila.... 

Nakonec vlastně jo. Lidi se k nám obloukem vracejí a po těch letech už je jim jasné, že pokud chtějí kvalitu, najdou ji u nás. 

Náš modrý oceán je kvalita, sady her a skvělý obsah zdarma. V roce 2018 jsem půl roku psala magazín 4kavky, rozjela Youtube kanál (mám tam statisíce shlédnutí), obhospodařuji x sociálních sítí (s miliony shlédnutí) a teď už i videoportál Retrohraní, který vznikl k mé stejnojmenné  knize.  Jako jediná se tomu tématu věnuju tak do hloubky a v češtině. Lidi si rádi koupí naše hry, protože z videí i článků už ví, že tomu rozumím. 

Měla jste někdy chuť s podnikáním seknout?

Mnohokrát. Zažívala jsem až depresivní stavy. S krabičkama jsem tak třikrát do roka třískala o zem. Psycholožka mi pak poradila, abych se na to dívala jinak. Říct si, co by mi pomohlo. Zkusit udělat něco jinak. No a doma jsem si s krabičkama promluvila: „Vy svině papírové, vyrobím velkou sadu her a jestli ta nepojede, tak půjdete všechny z domu!“  Cítila jsem, že malé krabičky nemají šanci, zároveň jsem jich měla plný byt. 

Ještě stále skladujete všechno zboží v bytě?

Do listopadu roku 2019 ano, pak už díky bohu ne. Děsila mě představa, že je o Vánocích zase budu  všechny odklízet do ložnice, kde přes ně budeme skákat s manželem do postele. Co si budeme říkat, ani pro sexuální život to není ideální. Sice gumičky, pytlíčky a kuličky by mohly být inspirativní, ale všeho moc škodí (úsměv). Manžel s ukopnutým palcem taky není schopen těch výkonů (úsměv).

Do toho vyšla u Albatrosu moje kniha Retrohraní, o Vánocích se jí prodalo 5000 a jen já měla doma 650 kusů. Bylo mi jasné, že ty už se mi domů nevejdou. 

Donutilo vás to si místo prostě najít?

Ano. Vedle nás stojí docela luxusní kancelářská budova zvaná Golden Office. Je s recepcí, jídelnou. Vždy jsem si říkala, že až budu dost vydělávat, pronajmu si tu kancelář. No a stalo se a jsem z ní nadšená. 

Navíc mě donutila zase jinak přemýšlet, protože stojí skoro 9 tisíc měsíčně a musím na to vydělat. Nemůžu krmit malé krabičky. Doprodávám je a postupně všechny kromě Pruženek skončí a budou k dispozici jen v té sadě nebo ve velkých objednávkách na míru pro firmy. Dál budu držet jen top produkty, věnovat se obsahovému marketingu a našim dvěma knihám: mému Retrohraní a manželově veleúspěšné Hacknuté češtině (vyšlo už 19 000 ks a měla svůj vlastní pořad na Streamu). 

Obecně se ale říká, že uživit se psaním knih je velmi obtížné.

Když to berete takhle, tak je to těžké. Já jsem do toho šla s tím, že je to další produkt, který si na sebe musí vydělat a musí mít zisk. Proto jsem do své knihy dala čtvrt milionu a podporuji ji a propaguji. Už jsem jí věnovala rok a půl života a vlastně okolo ní tancuju pořád dál. Propagace, marketing, média, fotky, texty, socky i samotný prodej knihy je fuška. Jen na rudlíku natahat tolik knih do kanceláře byla dřina. Pro některé autory je kniha splněný sen a víc od ní nechtějí, sami ji neprodávají, nepropagují a nic jim nechybí. Pochlubí se s ní na Facebooku, mezi kamarády, koupí si ji 500, možná 1000 lidí. Leckdo je spokojený, že se mu splnil sen a je to jen duševní záležitost. Proč ne. Já ale skoro jinou práci nemám, sice občas školím, přivydělávala jsem si taky coby copywritter či editor, ale to jsou nárazovky. Čtyřem Kavkám se věnuji naplno. Musím z nich uživit vývoj a výrobu her, kancelář, sebe, částečně rodinu a tak, i když je kniha můj splněný sen, musí vydělávat. 

Čtenáři jsou nadšení, protože jsme všechny naše obrázky, grafiky, návody a znalosti dostali do překrásné publikace za 349 korun. Je to moderní interaktivní encyklopedie. Je v ní přes 60 QR kódů, na které stačí zamířit mobil a otevřou se vám k daným hrám rovnou naše videa.

Když vybuchnu, manžel jde vyklízet myčku

Zaměstnáváte lidi?

Ne, zatím vše zvládám sama. Dřív jsme skládali krabičky s manželem. Dnes už ne. Chodí mi již hotové s potiskem, jen do nich vkládám obsah. Snažím se vše maximálně zjednodušovat. E-shop mám přes Shoptet. Je to hotový obchod a vylepšení postupně přikupuji. Když mám okurkovější období, nechám na e-shopu jen 10 produktů a obchod je hned zadarmo a tím snížím fixní náklady. 

Neuměla jsem předtím z podnikání nic. Byla jsem herečka a novinářka. Takže jsem uměla rešeršovat, psát, mluvit, točit videa, stříhat – to jsem se naučila v televizi. I když to pak z podnikání byla tak setina, vše jsem parádně využila. Vše ostatní jsem se učila za chodu. 

Z řeči vyplývá, že hodně spolupracujete s manželem. Jak fungujete? Potřebovali jste si nejdřív nějak stanovit mantinely?

My jsme dobří jak v manželství, tak v podnikání. Je to ale tím, že jsme ochotni se neustále učit a hodně na sobě děláme. Například mně se občas stává, že mi ulítnou nervy. Mám toho hodně a vybuchnu. Místo toho, aby mi řekl, že jsem hrozná a začal po mě řvát, tak řekne dětem, aby se šly zavřít do pokoje a začne vyklízet myčku. Já tam pořád chodím a řvu. On ale ví, že když se nepřilívá olej do ohně, tak se za 10 minut uklidním. Umí to se mnou.

Takové jednání se někdy doporučuje při výchově dětí 

Jo, on je úžasný a já jsem občas hodně zlobivý dítě (úsměv).  Ale když slyším, že cinká nádobí, uklidňuji se. Nakonec mi ještě uvaří kafe. Stejně to dělá jeho maminka. Nesoudí mě. Počká až se uklidním, a ještě mi řekne: „Je to hrozné, že?“ 

S bývalými partnery to bylo šílené. To lítaly talíře, místo aby šly do myčky. Považovali mě za šílenou a měnit jsem se měla jen já. Naštěstí, stejně jako v podnikání, jsem špatné vztahy dokázala vždy včas utnout a počkat si na ten pravý. 

Kam podnikání nyní směřujete?

K výrobě vlastních her, už žádné retro. Karty Žralovci už byly takové. Nová hra, kterou chystáme na léto, bude pro dospěláky a bude naše od A do Z. Párty hra se slovy. Baví nás ale i psaní knížek, i když je to hodně těžká a bolavá práce. Rok sedíte 10 hodin denně na zadku a píšete, žádná velká zábava, ale výsledek stojí za to. 

Pytlíkovali jsme práci s dětmi, jak se dalo

Čas plyne, a ještě jsme se vůbec nedostaly k dětem? Jak jste to s nimi zvládala, když byly opravdu malé?

No, máte v tom cirkusu o dvě šelmy navíc, ale jsou nejdůležitější. Doma jsem podnikala tak, že jsem se zamkla v pokoji, dala špunty do uší a pracovala. S manželem pracujeme většinu času doma. Jsme spolu 13 let, ale vždycky se umíme nějak domluvit. Teď nastala velká změna pronájmem kanceláře a ten klid je božský. Ne, že bych se na muže netěšila, ale už mi trochu kapalo na maják. Není dobré být spolu pořád, ačkoli nám to oběma vyhovovalo. Míváme kreativní obědy a kreativní snídaně, kde sepisujeme plány, co budeme dělat, a řešíme problémy. Někdy se za mnou staví “v práci” na oběd (smích).

Když byly děti malé, tak jsme si hlídání a čas na práci rozdělili. Hlídal třeba dvě hodinky, abych mohla pracovat. Občas je vzal ke tchýni. Když už bydlí jeho maminka vedle nás, tak je to v klidu. Rozdělili jsme si také, kdy se nám dobře pracuje. Naštěstí já nejraději pracuji hned ráno a přes den. Můj muž je naopak ráno nepoužitelný, takže pracuje odpoledne a večer. Děti jsme teda každý vykryl, když druhý potřeboval pracovat. S dcerou to bylo složitější, ta byla divoká. Druhé dítě naštěstí pochopilo, že na něj už vůbec není prostor, takže bylo hrozně hodné a je vlastně dodnes. 

Kdy nastoupily děti do školky?

Hned jak to šlo. Dcera už ve dvou letech do takové lesní školky, kde to měla ráda. I když doma občas zlobí, venku a u někoho cizího je skvělá. Dáte ji batůžek a prostě jde. 

U nás v pražském Braníku jsem měla komunitu matek a občas jsme si hlídaly mezi sebou, jak bylo potřeba. 

Nesnášela jsem prázdniny. Dlouho jsme dávali všechno do podnikání, takže dovolené jsme ořezali. Dětem jsme vysvětlili, že podnikáme a až vyděláme dost, budeme moci jet na pěknou dovolenou nebo na hory. Děti aspoň nebyly rozcapené. Jakmile se obchod rozjel, jeli jsme autem k polskému Baltu do campu, další rok do chatičky, jednou už dokonce i na hory. 

Když to člověk zvládne s malými dětmi doma, tak když pak nastoupí do školky,  vše jde najednou s prstem v nose. Až na nemoci. Ze začátku byly děti doma furt. Byla jsem zralá na antidepresiva. Alkohol mi manžel vymluvil. Ty nejpalčivější domácí tragédie a problémy řešíme u rodinného psychologa, abychom se nezbláznili. Všechno jsme zvládli, děti rostou, už chodí do školy, značka se rozvíjí, už nemáme dluhy a náš byt je konečně zase jen náš a není to sklad s kanceláří. Ta kancelář je jeden z nejdůležitějších podnikatelských kroků.

Ten vlastní klid zcela chápu.

Hlavně všechny balíky mi berou na recepci a přeberu si je najednou. Nevyrušuje mě neustálý zvonek u dvěří. A i děti pochopily, že maminka odchází do práce. A mí rodiče to konečně chápou. Táta totiž k nám občas chodí na pivo. Je v důchodu, tak si přinese pivka do ledničky a chce si pokecat. Nikdy jsem mu ale nedokázala vysvětlit, že pracujeme. Vypnout telefon mi přišlo trapný. 

V kanceláři na mě nemluví ani můj muž, se kterým jsme doma kecali neustále. Přijdu “do práce” a mám svatý klid. Klid mi prospívá, abych mohla podnikání dál rozvíjet. Jinak se mi v mé ADHD hlavě všechno tak mele, že hrozí výbuchem nebo bych skončila u Chocholouška.