Dominika Špačková (38 let)

Dominika Špačková (38 let)

Dominika Špačková pochází ze Starého Města a podnikání se věnuje už více než 16 let. Začínala pozvolna, prodávala doplňky stravy, čokoládu, a další. Měla vlastní centrum osobního rozvoje a chvíli taky pomáhala americkým firmám, které tu chtěly investovat třeba 20 milionů dolarů. Je spoluzakladatelkou klubu nezávislých podnikatelů Volnonožci. Před více než 10 lety založila projekt pro podnikající maminky Maminkatelky, kde prostřednictvím poradenství a kurzů pomáhá maminkám úspěšně rozjet či dál rozvíjet byznys. S partnerem vychovávají dceru Aničku (8 let). Ve volném čase čte hromady knih. Nejraději jezdí na jachtu, protože se tam cítí svobodná, ale jako každá pracující máma odvažuje čas na kuchyňských vahách.

Nechci dávat jen rady, které nikdo neposlouchá

Více než 16 let na podnikatelské scéně je znát. Dominika si prošla nejednou velkou překážkou, ať už v byznyse nebo osobním životě. “Začínala jsem podnikat ve 22 letech a o podnikání jsem nevěděla nic. Nepocházela jsem z podnikatelské rodiny a ani v mém okolí nikdo takový nebyl. Neměla jsem přílišné sebevědomí, na druhou stranu jsem se uměla do věcí vrhnout po hlavě.” Díky vytrvalosti se stala úspěšnou podnikatelkou, která může své zkušenosti předávat dál a pomáhat v dalších nelehkých situacích.

Jaký byl rozjezd podnikání a jak bylo podnikání jiné v době, kdy už měla dceru Aničku? Proč je podle ní překážkou k úspěšnému podnikání takzvaná začátečnická arogance a proč jsou pro ni výzvou padlí andělé? A které ženy bývají úspěšnými podnikatelkami?

Tento rozhovor se od ostatních, které Dominika poskytla, trochu odlišuje. Záměrně jsme se chtěly zaměřit na věci, na které se nikdo běžně neptá.

Založila jste podnikatelskou skupinu Volnonožci. V jednom rozhovoru jste ale zmínila, že časem přestala být tato skupinu pro vás jako podnikající maminku vhodná, jelikož potřebujete řešit zcela jiné věci. Jak dlouho vám trvalo, než jste si tuto skutečnost uvědomila a začala realizovat nový projekt Maminkatelky?

Vzniklo to relativně záhy po porodu dcery Aničky. Zjistila jsem, že nemám šanci svoji práci stíhat. Všechno bylo jinak a já najednou nebyla paní svého času. Samotný přerod trval asi rok, než jsem si řekla, že se do toho pořádně obuju.

V čem bylo rozdílné založení Volnonožců a Maminkatelek?

Ve Volnonožcích jsme se setkávali s výbornou partou lidí, kde panovala pozitivní energie ve významu: „Super, pojďme do toho!“. Šlo to vše velmi lehce. Maminkatelky jsem pak zakládala jako můj samostatný projekt a už to šlo mnohem pomaleji a bez toho „Hurá!“. Zkoušela jsem ještě dělat Klub maminkatelky, kde jsme se měly setkávat jednou za měsíc. A to moc nefungovalo, protože matky se nesetkávají jednou za měsíc. Děti onemocní, kvůli zoubkům se nespí a už se plány mění. Díky tomu jsem pochopila, že matky to nemají o dost jinak, ale naprosto jinak. Myslela jsem si, že se sejdeme v Ateliéru Pexeso, zavládne pohodička, maminky si zaplatí hlídání, ale stejně to šlo tak špatně, že se přihlásilo 15 žen a z nich dorazilo 7. 

V jednom rozhovoru jste také zmínila, že vám trvalo nějakou dobu, než jste začala přitahovat tu správnou cílovou skupinu maminkatelek. Můžete to více rozvést?

To je spíš otázka dlouhodobé práce. Jestliže se bavíme o začátcích samotného projektu, tak v té době ještě ani neexistovaly Ženy s.r.o. a nic podobného. Nenašli jste nikde žádné informace o tom, jak se skutečně a realisticky dá při dětech podnikat.

Když byl Aničce zhruba rok, vytvořila jsem kurz „Podnikání na mateřské“, kde jsem shrnovala zkušenosti jednak členek z Klubu a jednak své vlastní. Považuji ho za svůj Masterpiece - kurz jsem učila téměř čtyři roky měsíc co měsíc naživo. Na každém běhu jsem měla mezi 10 až 15 účastnicemi, tedy mými kurzy prošlo opravdu hodně lidí. 

Jak jste zvládala živé kurzy s tak malým dítětem?

Kurzy jsem pořádala v Ateliéru Pexeso, kde měla Anička skvělé hlídání (Ateliér Pexeso byl první coworkingový prostor s hlídáním dětí v Praze). Starala se o ni skvělá chůva, za kterou jsem na tehdejší dobu platila opravdu hodně peněz – asi 150 korun za hodinu. Brali jsme to ale tak, že si rozvíjím své dovednosti a půlku hlídání platí partner, půlku já.

Jev začátečnické arogance

Kurz „Podnikání na mateřské“ běžel dlouho. Proč jste s ním přestala?

Hlavním důvodem bylo to, že jsem onemocněla a nemohla jsem se nikam fyzicky dostavit. Navíc kurz se tehdy věnoval vyloženě tomu, jak lze zvládnout dohromady mateřství a podnikání. Ještě ale nebyl tolik zaměřený na vydělávání, na které se zaměřuji poslední 4 roky. 

Z kurzů naživo jste přešla na on-line kurzy. Proč?

Jak jsem zmínila, onemocněla jsem a živé kurzy už nešlo fyzicky dlouhodobě zvládat. Měla jsem problémy se štítnou žlázou a nedokázala jsem ujít 50 metrů. Několik měsíců jsem měla fyzicky problém dojít na záchod. 

Proto jsem přešla k on-line kurzům. To byla jediná možnost, jak byznys někam dál posunout, a hlavně je tento přístup i přívětivější vzhledem ke klientkám. Nemají čas někam jezdit, je to náročné. Když už někam jedou, tak ne na kurz o podnikání při dětech, ale je pro ně strategičtější jet na nějaké setkání lidí, kteří jsou jejich cílová skupina a tam se prezentují. 

Informace, které mám já, jsem se rozhodla předávat formou on-line kurzu, což má dnes určité nevýhody, protože si hodně lidí myslí, že dělám on-line kurzy o on-line podnikání. A já o on-linu zatím tak moc nemluvím. Brzy mám v plánu začít prodávat nové kurzy  jako „Prodejní dovednosti pro neprodejní profese“, aby bylo jasno, co dělám. 

Vedle kurzů jste nabízela také jednorázové konzultace, které jste také postupně omezovala. Proč?

Jednorázové konzultace jsem omezila proto, abych předešla takzvané “začátečnické aroganci”, což je pocit „Tak tohle mně se nestane.“. A vy někomu říkáte své 10leté zkušenosti a on se stále tváří, že mu se to stát nemůže. A právě jemu se to stane, protože kdokoli má tuto začátečnickou přezíravost, tak na to doplatí. 

Přestalo se mi chtít řešit tento typ lidí, protože kdokoli si přijde pro radu, kterou vlastně slyšet nechce, tak je to zbytečné. Věděla jsem, že se musím posunout dál a přitahovat lidi beroucí už podnikání vážně. Začala jsem se tak orientovat na maminky, které chtějí vydělat peníze. Když už někdo totiž musí vydělávat peníze, je ochotný jít přes svoje ego a namísto toho poslouchat své klienty. 

V podnikání je třeba vystupovat z komfortní zóny a často dělat věci, které se vám nechtějí řešit. Pokud si někdo myslí, že mu se nic takového dít nebude, že nikdy nepotká nepříjemné klienty, je na omylu. 

Samozřejmě i tito lidé ke mně dříve chodili na poradenství a já jsem nabídku upravila - začala jsem nabízet dlouhodobější spolupráci, a zdražila jednorázové hodinové konzultace. Vlastně to bylo snadné. Postupně jsem více rozšiřovala síto. Dnes se ke mně většina klientek do poradenství dostane až skrze Úspěšnou a odpočatou, protože málokomu se chce zaplatit přes 5 000 korun za úvodní konzultaci. Takže místo toho zaplatí 5 400 korun a získají moji celoroční podporu v Úspěšné a odpočaté. Pokud trpí začátečnickou argonací, tak je velmi často naštvu videi, které jsem natočila (je jich za 3 roky přes 140). A do poradenství se ke mně nedostanou.

Osobně jste zažila začátečnickou aroganci?

Začínala jsem podnikat ve 22 letech, tedy asi 17 let zpátky a o podnikání jsem nevěděla nic. Nepocházela jsem z podnikatelské rodiny a ani v mém okolí nikdo takový nebyl. Neměla jsem přílišné sebevědomí, na druhou stranu jsem se uměla do věcí vrhnout po hlavě. 

Ze své vlastní zkušenosti vím, že umím zamakat a zatnout se. Tehdy jsem hltala všechny dostupné informace, jenže moc relevantních informací neexistovalo. Výběr knih byl omezený a navíc jsem neměla peníze, abych si mohla koupit knihy ze zahraničí. Dnes kliknete na Melvil a knihu máte za chvíli doma.

Já jsem získávala zkušenosti jinou formou. Dělala jsem to tak, že jsem potkala chlapíka, který potřeboval pomoc v podnikání a já mu navrhla, že mu pomohu. Pracovala jsem například pro jednoho ruského podnikatele, pak pro Američana a další pracovní příležitosti postupně přicházely. 

Podnikatelé sem jezdili investovat velké peníze v řádech milionů dolarů ze zahraničí a já jim dělala dva roky pravou ruku. Potupně jsem pochopila základní věci. Mezitím se objevilo Na volné noze a další možnosti podnikání sám na sebe. No a pak jsem se dostala k zahraniční literatuře a k zahraničním kurzům.

Vše jste si musela pracně zjišťovat. Nemyslíte si, že dnes je naopak informací přehršel, což může tu začátečnickou aroganci přivodit?

Nemyslím si, že to vytváří aroganci. Spíše je to tak, že je moc lidí k podnikání namotivovaných, protože si myslí, že mají dost informací k podnikání. V médiích se navíc prezentují jen úspěšné podnikatelské příběhy, čímž většina lidí dospěje k závěru, že byznys je hrozně jednoduchý. Když to dokázal on, tak proč ne já. 

Půlka podnikatelů tak hledá inspiraci v příbězích, a navíc trpí tou začátečnickou arogancí. Považují se za takového novodobého Steva Jobse a chtějí dělat tak velké věci jako on, což bývá v konečném důsledku průšvih. Dochází tím k iracionálním rozhodnutím. Nejraději pracuji s lidmi, kteří se jen potřebují uživit a vydělat si na hypotéku, protože ty z podnikatelského hlediska dělají nejracionálnější kroky, které je potřeba dělat. 

Proto schválně v našich rozhovorech ukazujeme, že některé věci nejdou tak, jak si je člověk maluje. Není to jednoduché. A část lidí s tou podnikatelskou začátečnickou arogancí považuje naše podnikatelky za neúspěšné. Ne, my děláme rozhovory s úspěšnými, jenže my definujeme úspěch podle toho, jestli je žena schopna vyplácet si každý měsíc pravidelně výplatu. A to že se o někom píše ve Forbesu, a přitom je v mínusu, tak to nevidím pozitivně já.

Bez disciplíny podnikat nelze

Jaké máte zkušenosti se svobodnými matkami, které jsou nuceny uživit rodinu?

Pokud myslí podnikání vážně a mají pracovní dovednosti, tak svobodné matky jsou vynikající v jedné věci - nemají takovou tu vnitřní pochybnost „ó, já nevím, jestli to zvládnu“. Ony nemají jinou možnost, než to zvládnout a převládá faktor tzv. musu. Ona musí vydělat. Takže vydělá a dělá věci natolik efektivně, že se jí to vyplatí. 

Znám řadu podnikatelek, které by mohly být úspěšné, ale protože nemají ten „mus“, neudělají některé kroky, aby jim podnikání rostlo a jsou pak řadu let na takovém pomezí, že jim to vydělává pár tisíc měsíčně, pár tisíc měsíčně odjinud. Nejlepší je ještě během práce našetřit finanční rezervu, podnikání rozjíždět při zkráceném úvazku.  Jenže to chce velkou disciplínu a odhodlání. A my se tím dostáváme k nejdůležitějšímu bodu podnikání a tím je disciplína. 

Co vás naučilo disciplíně?

Neměla jsem jinou možnost. Pro mě neexistovala možnost jít do zaměstnání a už vůbec ne po narození Aničky. Jednu dobu jsem pracovala ve firmě jako podnikatelská poradkyně a nejvyšší dosažitelný plat za plný úvazek činil 30 000 hrubého. Na zkrácený máte hned 15 000 hrubého, zaplatí se daně a zbyde vám 12 000. A do práce musíte, i když je dítě nemocné. Prostou matematikou jsem dospěla k tomu, že je lepší to dělat tak, jako doposud. Soustředila jsem se na zdvojnásobování a až na jeden rok jsem v posledních 8 letech vždy zdvojnásobila, protože jsem věděla, že to je realisticky zvládnutelné.

Konzultujete se spoustou žen. Když k vám někdo nově přijde, podle čeho poznáte, že podnikání nebude pro tuto osobu tím pravým ořechovým.

Prvním signálem je již zmíněná začátečnická arogance „mně se to nestane“. Klasické je to v případech, kdy žena nemá hlídání a já jí řeknu, že bez hlídání to nemá smysl dělat. To nebude takový problém, my to zvládneme. Naše malá si na koberečku pohraje. Jenže dítěti byly tři měsíce a ještě nechodilo. V roce vyrabuje během osmi minut všechny věci ze skříně, dělá u toho randál a vy se nemůžete soustředit na nic. 

Jakmile časem (třeba po třech letech) narazí a pochopí, o čem jsem mluvila, stává se tento člověk takzvaným padlým andělem. Pochopí, že i když nastal velký problém a není to lehce překonatelné, lze na tom systematicky pracovat. Typickým příkladem jsou lidé chtějící otevřít mateřské centrum. Radím jim, aby ho nerozjížděli, pokud nemají víc než milion. Ne, my to udržíme – odpovídají. Uvádím příklady, kolik zaplatilo toto centrum, kolik toto a opakuji, jestli mají v kapse milion. Nemají. Po dvou letech přijdou s tím, že utopili třičtvrtě milionu. Není to milion, ale třičtvrtě. Kdo má na to utopit 750 tisíc? To zásadní je, jestli se chce člověk učit, aby byl efektivní a vydělával peníze, nebo má svoji představu, jak věci mají fungovat. Pokud to druhé, dám od tohoto typu člověka ruce pryč a nepomáhám mu. Jsou to zbytečně vynaložené peníze na jeho i mé straně. 

Proč jsou dobří na spolupráci padlí andělé?

Padlí andělé jsou lidé v průšvihu a potřebují se z něho dostat. Baví mě, když je někdo každý rok 200 tisíc minusu a pak je najednou 300 tisíc v plusu. Nebo ještě větší výzvou je pro mě, když je někdo v minusu 200 tisíc každý měsíc. To je taky dobrý, protože oni nejsou ve fázi, kdy sami sebe přesvědčují, že to není tak velký problém. Protože on je to sakra dost velký problém. 

A vedle padlých andělů je ještě někdo dobrý na spolupráci?

Jsou to lidé, kteří k dosažení úspěchu potřebují mít postoj typu: „chci se to naučit tak, abych vydělal peníze“. Problematické plány totiž vychází z toho, že si chce někdo splnit sen. Například sen mít vlastní kavárnu. Tento člověk pak jde do podnikání s jinou motivací, než s jakou se má do podnikání vstupovat. Tedy efektivně vytvořit systém takový, který vydělává peníze. Oni jdou do toho s tím, že chtějí uspokojit svoji emocionální potřebu rozjet něco svého. 

Můžete uvést příklad?

Představte si, že máte 100 tisíc na investice a rozhodujete se, jakou část vložit do nových židlí v restauraci a kolik do marketingu. Emocionálně ladění koupí zcela nové židle po 2000 korunách, protože se jim prostě líbí. Na marketing jim zbude 10 tisíc. 

Moudrý podnikatel, který ví, že potřebuje co nejrychleji vydělávat, tak koupí židle po staré restauraci po 200 korunách, koupí barvu, natře a tím sladí je.  (mám tady u nás příklad jedné takové šikovné kavárny, a druhé vynikající cukrárny, která má už dvě pobočky - obě udělaly totéž. Zdarma staré židle, natřeli to bílou barvou a vypadá to hezky.)Čeká, až se byznys rozjede, aby mohl inovovat a mohl nové židle koupit. Počítá s tím, že chvíli trvá, než se byznys rozjede. Mohu vám říct, že obě ty kavárny jsou schopné vydělávat úplně stejně. Zvlášť obtížné je to u lidí s velkou vizí, ale nejsou zároveň schopni se naučit základy finančního řízení. 

Můžete uvést ještě jeden příklad?

Zažila jsem i případ, kdy jsem nabízela jedné paní propočet projektu. Jenže ona nechtěla utrácet za zbytečnosti a tehdy 12 000 za konzultace se jí dát nechtělo. Udělala krok typu nakoupíme židle a neměla to spočítané. Ono, když nemáte spočítaný malý byznys, utratíte malé peníze, ale když nemáte spočítaný velký byznys, přijdete o obrovské prachy. Samozřejmě, že za mnou pak přišla, že je v mínusu milion nebo něco takového. Jenže oni to nevědí dopředu. Nechávám toto na jejich zvážení, protože chci pracovat s lidmi, kteří chtějí něco s financemi udělat. 

Podle čeho usoudíte, že je byznys úspěšný a stabilní?

Podle mě není důležité, jaký má člověk obrat, ale jak velkou si vyplácí výplatu z podnikání. Ideálně pravidelně měsíčně, což poukazuje na stabilitu podnikání. Bonusem je, jestliže si nad tu výplatu je schopen vyplatit třeba jednou za čtvrt roku nějaký zisk. A když má někdo podnikání, které má 250 milionů obrat a má z toho milion ročně, tak mi to přijde mnohem horší, protože má velké závazky a leží na něm toho hodně, než když někdo má obrat 4 miliony a vyplácí si ročně také milion. To se snažím zjistit u klientů, se kterými jdu pracovat – jestli chápou, že jde o vydělávání peněz, a ne o volnočasovou aktivitu. Upřímně, jestli je někdo schopen dát třičtvrtě milionu do podnikání, z kterého nemá žádnou zkušenost a není si jistý výsledkem, tak je mnohem lepší ty prachy vzít a jet na dovolenou. 

Tristní zázemí  

Jedním z největších podporovatelů podnikání je dobré zázemí. Jaké bylo zázemí u vás, když jste měla malou Aničku?

Náročné. Moje maminka umřela před 14 lety, takže tady už hlídání možné nebylo. Partnerovi prarodiče ještě pracují a hned před narozením Aničky se nechala babička slyšet, že není hlídací typ a hlídat nebude. A přesto, že jsme bydleli od sebe 15 minut chůze, tak se za Aničkou stavila možná jednou za měsíc. Bylo to její první vnouče. Můj partner měl tehdy do toho velmi náročnou práci. Stále cestoval. Když byly Aničce dva roky, tak jsme ho konkrétně v květnu viděly asi 4 dny, protože jinak byl v zahraničí. Moje podpora pro podnikání na mateřské byla opravdu tristní. Mohla jsem jet za tatínkem na Moravu a občas jela, ale neodpočinula jsem si. Prostor u něj doma je malý, nevlezli jsme se tam (a proto jsem ho taky přestěhovala k nám do našeho domu). Takže delší pobyt byl náročný. Posledním východiskem bylo placené hlídání. Než začala Anička chodit do školky, platili jsme za hlídání 12 tisíc korun měsíčně.  A jeden večer v týdnu jsme si platili chůvu na to, abychom s partnerem mohli na rande. V této době jsem začala používat v praxi pravidlo 3x4 týdně. To znamená, že jsem alespoň 3krát týdně pracovala 4 hodiny v kuse (pravidlo 3x4 znamená, že aby byznys rostl, je potřeba pracovat nepřerušovaně minimálně 3x týdně 4 hodiny nebo 4x týdně 3 hodiny, pozn. red.).

V té době jste žili v Praze?

Ano, na Moravu jsme se přestěhovali až dva roky zpátky. To souvisí se zázemím, protože jsme se s partnerem skoro rozešli. Sešlo se hned několik problémů.

Co se stalo?

S partnerem jsme si dlouhou dobu po narození Aničky obrušovali hrany, a to znovu od začátku. Partner totiž zcela nevědomě očekával, že já se budu po porodu chovat klasicky tak, jak by se matky podle představ společnosti chovat měly. Tedy jako žena, která se s dítětem postará o celou domácnost, protože je doma a patří to k tomu. Klasická práce půjde stranou. Mnohokrát jsme na toto téma vedli diskuzi a partner přiznal, že tuto představu měl zcela nevědomě.

S tímto se setkávám u podnikajících žen často, že jejich partneři očekávají po porodu změnu v chování.

Je to strašně časté a jedinou metodiku, kterou bych v takových situacích doporučila je, že partnerovi ukážete finanční výsledky. Když jsem čtvrtý rok po sobě zdvojnásobila obrat, tak se mu zalesklo v očích a říkal, jak mě obdivuje. Já: „Už chápeš, proč na to potřebuji klid?“. A on: „Uděláme vše, abys klid měla.„

Řešíte s partnerem ještě nějaké komplikace v rámci domácnosti?

Naše domácnost může při prvním pohledu působit chaoticky. Mému partnerovi zjistili ve 35 letech diagnózu ADD (porucha pozornosti bez hyperaktivity, pozn.red.) a mně ve 33 letech ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou, pozn.red.). Obě tyto diagnózy se projevují v našich každodenních činnostech. Například si řekneme v sobotu ráno v 10 hodin, že vysajeme obývací pokoj. Přichází 17. hodina odpoledne a obývák stále není vyluxovaný. Partner totiž při vysávání najde kostku lega, tak ho napadne jít hledat krabici do sklepa. Jenže pak najednou začne vyklízet sklep. Při úklidu najde nějaké oblečení, tak ho jde vyprat. Proto ani v pět v podvečer není vyluxováno, a když to tak máte každý víkend a každý den, je to velmi náročné. 

Já vedle něho mám ADHD a osobně mám problém, abych něco sama dokončila. Dokáži velmi jednoduše na něco zapomenout. Soužití tedy začalo být velmi složité zvlášť po narození Aničky, protože s příchodem dítěte potřebujete řešit tisíce dalších malých věcí. Museli jsme nastavit zcela nové procesy, abychom fungovali.

Jak nastavování procesů probíhalo?

Na začátku jsme si potřebovali vyjasnit, jak si soužití představujeme a jak by mělo vypadat. Jedním z řešení bylo si najmout paní, která u nás 2krát týdně uklidí. Ani jeden z nás tyto činnosti nemůžeme dělat, protože nás mentálně vyčerpávají. A jelikož to o sobě víme, tak jsem se rozhodla, že se naučím vydělávat peníze a zaplatím někomu, kdo všechny tyto domácí činnosti udělá za mě. Ta osoba dostane zaplaceno, dělá, co baví ji v teple domova a všichni jsme spokojeni. Směřuji k tomu, že jednou chci mít hospodyni, která u nás bude dělat alespoň 5 hodin denně. Není to o tom, že bych byla líná, ale o tom, že budu moci dělat činnosti, které mě baví a jsou pro mě i finančně výhodnější. Navíc člověk má omezené množství energie, tak je dobré ji investovat do toho, čeho chce. Co si vyhodnotíte jako důležitější.

Nástup do zaměstnání nemožný

Nastala někdy situace, kdy jste chtěla s podnikáním seknout a zaměstnání si najít?

Já takovou myšlenku mám každých 14 dní. Dobře, teď mám lepší období, tak jen jednou za dva měsíce sedím a brečím a říkám si, že to nechci zažívat a končím. Problém ale není v podnikání jako takovém. Práce mě nestresuje, ale domácí disharmonie, s kterou musím pracovat. Moje širší rodina má neustálé připomínky k tomu, co dělám špatně. Koupili jsme dvougenerační dům, kam jsme se nastěhovali a přestěhovali mého tatínka, aby mohl v 77 letech přestat chodit na přivýdělek do vinohradů, což je náročná a vyčerpávající práce. Tatínek přestal do práce chodit, protože peníze navíc má z pronájmu bytu. 

Je fajn si navzájem pomoci. Vydělávání na hypotéku ovšem stojí čas. Musím do rodinného rozpočtu přinést nějaké peníze. A tak nemám čas na to, abych měla překrásnou zahradu. Většinu práce udělá můj tatínek a já jen zasadím nějakou zeleninu, občas to okopu a hlavně sklízím.

A tady je pak kámen úrazu. Neustálá kritika od mojí širší rodiny - nevlastnímu bratrovi se nelíbí, že chudák můj tatínek pracuje na zahradě - a to si jako nevšiml, že díky mě mohl přestat pracovat? Další kritiku sklízím za to, že mému tatínkovi neuklízím doma. A že mám paní na úklid 2X týdně, vždyť bych si to mohla uklidit sama. A pak to korunovala sestra, která emigrovala před 31 lety - ty už jsi bohatá, když jste si koupili dům? Proč za mnou nepřijedeš do Austrálie? Vyprovokovala hádku, kde mi vysvětlovala, že ji nemiluji. Že jsem však jediná, kdo se o otce stará? To si neřekne nikdo. 

Byznys jako takový mě nestresuje, ale žabomyší války o tom, že málo uklízím ano. 

I když vás byznys nestresuje, do zaměstnání jste nikdy nastoupit nechtěla?

Osobně jsem věděla, že se nemám kam do práce vrátit. Jsem živnostník a jsem zodpovědná sama za sebe a své příjmy. Kdo by mě navíc zaměstnal? Když si ještě spočítám, kolik bych za plný úvazek dostala peněz, tak raději vydržím tohle. Opravdu pracuji mez 4 a 6 hodinami denně a mám za to pěkný příjem. Těžko bych se na podobný plat dostala v zaměstnání. I když mnohdy za cenu tvrdé a náročné práce.

Setkáváte se s mnoha ženami. Pokud je žena v podobné situaci, v jaké jste byla, nebo zkrátka nemá dobré zázemí, měla by se pustit do podnikání? Nebo v případě možnosti zůstat zaměstnaná.

Záleží na její finanční situaci a jak dlouho si může dovolit nevydělávat. Pokud si nemůže dovolit nevydělávat, tak rozhodně musí zůstat v zaměstnání. Znám spoustu podnikatelek, které podnikání stále dokola rozjížděly, nakonec se nechaly zaměstnat a v práci byly spokojenější. 

Nebo některé ženy mají náročné partnerství, kdy partner je nutil jít do zaměstnání. Uvedu příklad. Jedna paní vydělávala podnikáním 20 000 čistého měsíčně. Partnerovi to ale přišlo málo a přesvědčoval ji, aby začala chodit do práce. Paní poslechla a do práce na poloviční úvazek za 14 000 korun nastoupila. Za míň peněz, menší flexibilita, ale partner byl spokojený. Pro mě nepochopitelné a iracionální. Možná partnera ohrožovala. Tato paní si mě najala, abych ji pomohla ukončit podnikání.

Zaznamenala jste i případy, kdy si žena v podobné situaci s partnerem sedla, porovnali výhody a nevýhody a racionálně mu vysvětlila, proč je pro všechny lepší, když podniká?

Racionální argumentaci aplikuje většina žen. Vždy ale existují dvě strany mince. Manžel nebude nadšený, když žena rozjíždí podnikání 5 let a i po této době si stále vyplácí jen 5000 korun měsíčně a on sám přispívá 10 000 korun na hlídání. Pojďme si všichni přiznat – to je drahý koníček. V takovém případě nemůžete po partnerovi chtít, aby byl nadšený z vašeho byznysu. Zrovna nedávno jsem vytvořila několik lekcí o tom, jak partnera získat na svoji stranu jako podporu v podnikání. Najdete je v bezplatném kurzu 7 chyb v podnikání na mateřské.

V zásadě je důležité, aby se žena racionálně rozhodla systematicky budovat podnikání tak, aby rostlo. Jako řešení nabízím metodiku jak zdvojnásobit obrat v rámci podpůrné skupiny Úspěšná a Odpočatá,  což je do 2 milionů korun obratu a při dětech na zkrácený úvazek každý rok zvládnutelné. Od dvou milionů musí být zavedené procesy a vše dobře fungovat, aby mohl podnik růst tímto tempem, a podnikatelka s dětmi si udržela pohodu a klid.

Další rozhovory

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

maminkatelky.cz
Telefon: (+420) 775 028 018e-mail: dominika@maminkatelky.cz