Rubriky: Rozhovory

Lucie Lebdušková (38)

Narodila se v Přerově. Vystudovala Filozofickou fakultu UP v Olomouci, obor jednooborová psychologie. Po škole pracovala čtyři roky v Psychiatrické léčebně v Kroměříži. Po přestěhování do Prahy působila rok na poliklinice a po mateřské se přesunula o něco dále, do Roudnice nad Labem, kde s rodinou žije a pracuje dodnes. Od roku 2014 působí jako klinická psycholožka, dělá zejména psychoterapii a psychodiagnostiku. Zároveň provádí lektorskou činnost. Před rokem si otevřela vlastní ordinaci v Roudnici nad Labem. Je vdaná a má dvě děti (8 let, 3 roky). Ve volném čase ráda čte, má ráda pohyb, setkávání s přáteli a její velkou vášní je feng šuej a vůbec organizování věcí a prostoru všemi různými způsoby. Věří, že to, v jakém prostředí žijeme, ovlivňuje to, jak se cítíme. Jezdí také s rodinou hodně do přírody.

Po potratech jsem se přestala bát syrové bolesti a nebránila se prožitkům

Klinická psycholožka Lucie Lebdušková nepůsobí jako klasický psycholog. Cítíte z ní jistou divokost a nespoutanost, kterou převádí i do své praxe. Člověka vidí jako celek a potřebuje ho tak při léčbě i pochopit, proto využívá nejen klasické psychologické metody, ale také například konstelace nebo hypnózu. Její pohled na svět změnily i dva potraty, kterými si prošla. „Možná jsem se i přestala díky tomu bát syrové bolesti a nebránila se prožitkům. K ženám patří mnoho událostí, které možná ani mužům do hloubky nedojdou,“ vysvětluje Lucie. Více se proto zapojila do ženských programů, napsala knihu a vytvořila projekt Čekala jsem miminko. Jak vše ovlivnilo její podnikání a kloubení práce s rodinou?

Podnikáte od roku 2014. Co vás přivedlo k tomu se postavit na vlastní nohy?

Zaměřením jsem klinická psycholožka. Celá cesta k podnikání byla ale trochu složitější. Po dokončení školy jsem nastoupila do léčebny v Kroměříži, kde jsem potkala svého manžela. Potkali jsme se na kurzu hypnózy. V roce 2009 jsem se za ním přestěhovala do Prahy. V roce 2011 porodila syna.

Na mateřské jsem si uvědomila, že nemohu klasicky pracovat na plný úvazek a zároveň se věnovat dětem tak, jak bych chtěla. Tu představu mám pořád. Nechápu a obdivuji maminky, které to zvládají.

Živnost jste ale měla už dříve ne?

Ano, příležitostně jsem dělala konstelace (metoda rozvoje osobnosti, sebepoznávání a psychoterapie, pozn. red.). Hodin jsem ale nabízela velmi málo, maximálně jeden den v měsíci. Více jsem začala živnost využívat až byl syn ve školce. Psala jsem knihu a občas se věnovala klientům u manžela v ordinaci v Praze. Velmi mě v tom podporoval. Snažila jsem se celou praxi uchopit nejen jako koníčka, ale jako plně výdělečnou činnost.

Kdy se váš syn narodil?

V roce 2011. Hned po mateřské dovolené jsem chtěla druhé miminko, ale nevyšlo to. Potratila jsem. Z toho vznikl projekt Čekala jsem miminko. V té době jsem jela na vlně Ženy ženám a tam jsem se zapojila do programu Bey Benkové Femina Fusion, Institutu pro výjímečné ženy (Global institute for extraordinary women). Vydala jsem se cestou osobního rozvoje. Nejenže jsem byla v rukou žen, ale zároveň jsem se snažila více vnímat, co mi chce svět říct a jak s tím vším mohu naložit. Když skončila mateřská, bylo mi jasné, že si musím věci pěkně poskládat.

Váš manžel je také psycholog?

Ano.

Proč jste přesídlili do Roudnice nad Labem?

Manžel je z Roudnice. Když našemu prvnímu synovi Tadeášovi byly skoro tři roky, bydleli jsme v Praze téměř v centru. Bylo to šílené. Všude bobky, plno lidí, dostat dítě do školky představovalo problém. Potřebovali jsme větší klid. Manžel má v Roudnici rodiče, našli jsme školku a začali se rozhlížet, co dál.

Cesta k otevření vlastní ordinace

Jak jste se dostala nakonec k otevření vlastní praxe?

Potřebovala jsem vše skloubit s dětmi, ale nevěděla jsem, jak by práce s dětmi mohla fungovat. U mě je největší problém dát o sobě vědět a dostat se do povědomí lidí tak, aby věděli, co vše nabízím.  Do té doby jsem se věnovala spíše konstelacím, ale velmi málo. Chtělo to rozšíření portfolia a minulý rok se naskytla příležitost otevřít si vlastní praxi. Odešla jedna psycholožka a probíhalo výběrové řízení na oprávnění zřízení zdravotnické ordinace. Jako klinická psycholožka jsem pracovník ve zdravotnictví s atestací. Otevřít si vlastní zdravotnickou praxi však není lehké, protože psychologů je hodně a zdravotní pojišťovny velmi zřídka dávají nové smlouvy. Nám se to naštěstí podařilo.

Náš příběh byl trochu jedinečný 🙂 Manžel mi volal, že zjistil, že je vypsáno výběrové řízení na místo Klinického psychologa a v ten den se uzavírají přihlášky, tak ať ji hned podám. Výběrové řízení přitom už běželo asi dva měsíce. Nakonec jsem oprávnění na zřízení ordinace od Krajského úřadu dostala a mohla jsem začít zařizovat vše potřebné od prostor, hygieny až po jednání s pojišťovnami. Od podání přihlášky trvalo něco přes rok, než se praxe naplno rozjela.

Jste tedy teď v podstatě na začátku ostrého provozu (rozhovor proběhl v únoru letošního roku)?

Praxe běžela v podstatě od září, kdy jsem dostala prvních pár smluv od pojišťoven. Od největší Všeobecné zdravotní pojišťovny jsem obdržela smlouvu v lednu. Oblasti klinické psychologie se tedy teď věnuji naplno. Jednou týdně jezdím do České Lípy, kde se nachází stacionář pro lidi s psychickými potížemi. Je to pro mne zdroj nových zkušeností a zajímavé spolupráce.  Mezi tím vším jsem přičichla k online podnikání. Chci to tam víc směřovat, aby to bylo půl na půl s ordinací. To je moje výzva. Zajet ordinaci a zaměřit se na online svět.

V jakém smyslu?

Když jsem s Lilií Khousnoudinovou vydala knihu, snažila jsem se celkově uchopit projekt „Čekala jsem miminko“ a dostat ho více do povědomí lidí ať už prostřednictvím blogu, Facebooku nebo známých. Knihu se nám sice podařilo dát do Kosmasu a prodávat přes klasické distribuční sítě, ale stále to není ono. Přihlásila jsem se do kurzu Podnikání z pláže, kde mě naučili psát blog a jak má vypadat web, ale konkrétní rady našité na míru mým potřebám z hlediska propagace, marketingu a práce s dalšími komunikačními kanály mi scházely. Celý projekt jsem chtěla nastavit tak, aby se rozhýbal a jel dál sám o sobě. Ráda bych došla do stádia, kdy budu mít ordinaci, ale nebudu na ní závislá a ona na mně, aby nebyla smyslem života v celém tom rozsahu. Abych mohla být stále flexibilní a nedělat pořád to samé. Nějak se ale projekt nerozjížděl. Pak jsem potkala Dominiku Špačkovou a hodně věcí se mi povedlo díky ní doplnit.

Můžete být trochu konkrétnější? Co jste musela udělat, aby se projekt co nejlépe odprezentoval a prodal?

S Dominikou jsme se potkaly přes mou knihu. Koukala se zpovzdálí, co tvořím, a nakonec mi pomohla uchopit projekt marketingově. Prošla jsem celým kurzem, kde nechyběla témata jako cesta zákazníka, prodejní trychtýř. Probíhalo i koučování po telefonu. Jednou za dva týdny jsme se propojily a Dominika mi pomáhala věci konkretizovat a dokončovat. Pomohla mi směřovat na správnou cílovou skupinu.

Zaměřily jste se na určitou oblast podnikání?

Zaměřily jsme se na projekt „Čekala jsem miminko“, který nebyl ucelený. Zahrnoval spoustu nástrojů v podobě e-booku, samotné knihy, organizovaných událostí a Dominika se snažila dát se mnou vše do jednoho smysluplného celku. Dávala mi úžasnou zpětnou vazbu. Z venku totiž hodně věcí může vypadat jinak, než si sami myslíte.

Oblastí máte hodně. Které se věnujete nejvíce a zabere vám většinu vašeho pracovního času?

V současnosti jsou to mí živí klienti v ordinaci. Chtěla jsem si zachovat flexibilní prostor, a to se mi podařilo. Mohu si sama upravovat ordinační hodiny, samozřejmě v koordinaci s pojišťovnami, abych měla prostor i na děti. Nejvíce svého času v ordinaci netrávím. Dalším koutkem mého podnikání, kde se mohu realizovat, a který mne baví, je psaní e-booků, kde můžu komunikovat osobně přímo s potřebami zejména mých klientek.

Získala jste po předchozí paní psycholožce nějaké nové klienty?

Ne. Výběrové řízení se týkalo jen oprávnění. Po původní paní psycholožce mi zůstala ordinace na klinice s gaučem a stolem. Polikliniku jsem oslovila se zájem prostor si pronajmout. Její klientela zůstala v kartotéce a ta zůstala zamčená v archívu. Roudnice je naštěstí malá a lidé se vzájemně znají a dávají si nové informace vědět.

Když porovnáte rozjezd okolo roku 2014 a nyní. Kolik jste obětovala práci času tehdy a teď?

V roce 2013 až 14 jsem tři čtvrtě roku psala knihu, aby v červenci vyšla. Seděla jsem u počítače několik hodin denně, když byl malý ve školce. Pak jsem stihla několik klientů. Vycházelo to na zhruba 20 hodin týdně. Teď je práce více. V pondělí pracuji celých osm hodin v České Lípě, úterky, středy, čtvrtky trávím u sebe v ordinaci, pátky mám volné. Odhaduji 30 hodin týdně. Ordinaci provozuji od osmi do dvou, ale hodiny nejsou závazné. Když si potřebuji v ordinačních hodinách na hodinku odskočit, je to možné. Dělám sama na sebe, takže v mé nepřítomnosti přicházím o peníze, ale zase pečuji například sama o sebe a své duševní zdraví. Zrovna v tomto oboru je to důležité.

Lidé na vás chrlí denně své starosti. Jak se s tím osobně vyrovnáváte? Tíhnete k ezoterice? Meditujete například?

Ezo směr vyznávám hodně. Sice dělám klasickou psychologii, na problematiku se dívám z pohledu diagnostika a psychologa, ale samozřejmě mi v hlavě běží myšlenky nasbírané za celý můj život, ať již na škole nebo ze svého osobního rozvoje a knih, které jsem četla. Mou první a stěžejní autorkou byla Louisa L. Hay, tu miluji dodnes. Prošla jsem i spoustou sebezkušenostních seminářů a programů, které mne velmi obohatily. Mám pocit, že jsem člověk, který nechce stát na jednom místě, když se mu na něm nelíbí. Jsem šílený knihomol. U knih si opravdu odpočinu. Když se dozvím něco zajímavého, chrlím to na své pacienty ze všech stran. Líbí se mi celostní přístup k člověku. Potřebuji přemýšlet v souvislostech a dívat se za roh. Proto mám ráda konstelace, protože otevírají jiný pohled na věci, které v běžné terapii třeba ani nedávají smysl. Když je pak postavíte v konstelaci, najednou vám to dojde a víte, co je potřeba udělat.  Dělám i hypnózu, což není klasická psychotechnika. Dávám do psychologie sebe samu a snažím se lidi inspirovat a pošťouchnout je. Když pak dostanu pozitivní zpětnou vazbu, vidím, že má moje práce smysl. Nikdy nenechám své klienty usnout na vavřínech. Jsem sama dynamická a trochu netrpělivá, každý psycholog pracuje vlastním způsobem u mě jsou sezení někdy akčnější. Nejsem člověk, který by jen mlčel a přitakával. Snažím se z nich dostat jejich potenciál, jejich možnosti.

Hlídání chůvou nemohu přijít na chuť

Jak jste to měla a máte s hlídáním dětí při práci?

Odchodem na mateřskou jsem přestala být klasicky zaměstnaná. Sice mi tenkrát na poliklinice drželi místo, ale já jsem věděla, že se tam už nevrátím. Byla jsem rozhodnutá, že tudy cesta nevede. Syn byl dvakrát týdně ve školce od svých tří let. Do tří let byl doma a s druhým jsem taky byla doma.

Takže jste pracovala s dětmi doma, nebo jste občas měla i někoho na výpomoc a hlídání?

Když byl starší syn malý, psala jsem od listopadu roku 2013 knížku, a to především po večerech a po nocích. Denní psaní přibylo ve chvíli, kdy syn začal chodit do školky. Případné hlídání většinou zastal manžel, jakmile přišel domů. Každou středu odpoledne jsem měla klienty v Praze a manžel hlídal. Stejně tak při mých sobotních konstelacích. Hlídání chůvou (chvíli se zamýšlí) … stále tomuto tématu nemůžu přijít na chuť. Asi by celé rozjetí praxe a napsání knihy bylo jednodušší, kdybych měla pořádné hlídání, ale jen v případě, že jsou děti nemocné. Občas pomohou i babička s dědou. Když je tu babička z Moravy a hlídá, dodělávám resty. Když je něco potřeba, střídám se s manželem.

A pomáhá vám babička s dědou v Roudnici pravidelně nebo spíše jen v případě nemocí a potřeby?

Že bych měla nastavené hlídání na konkrétní dny, tak to ne. Mají celkem šest vnoučat, takže poptávka po hlídání je ze všech stran. Jednou za dva týdny jsem jezdívala do České Lípy, tak ten rok mi hlídali Matýska takhle pravidelně. Ještě nebyl ve školce. Podle mě všechno stojí a padá na správné komunikaci. Nebát se na věcech domlouvat a nebát se odmítnutí. S tím se hodně potýkám. Obecně panuje ostych, aby člověk neobtěžoval. V tom je zaměstnání chůvy jednodušší, protože těm člověk zaplatí a mají určitou jistotu, že se o ratolesti v danou dobu postarají navzdory případným nečekaným událostem.

Vy téma hlídání dětí očividně nemáte moc ráda.

Nemám ho ráda. Hledám paní, které bych věřila a byla jsem si jistá, že moje děti jsou s ní v pohodě. Mladší syn si umí říct, když se mu někdo nelíbí… Mám asi i vysoké nároky. Důležitý je pro mne pocit, jaký z té paní mám a tomu není lehké dostát 🙂

Nejmladší už taky nastoupil do školky?

Ano, v prosinci na čtyři dny v týdnu. Jeden den chci být spolu s ním a užít si jej. Od září docházel do školky na dvě dopoledne v týdnu, abych měla čas rozjet ordinaci. S nástupem do školky ale startují pravidelné nemoci, takže zapojujeme i babičku s dědou. Beru to tak, že jsem máma a primární věcí je pro mě rodina. Ve finále, když to nejde, obvolám klienty a jsem doma s dětmi.

Zastáváte i všechny domácí práce?

V určité fázi jsem si pořídila paní na úklid. V čem jsem si ochotna nechat pomoct, tak je ten úklid. Něco potřebuji outsourcovat a úklid je nejbezpečnější. Jsem sice perfekcionista, takže cítím na sobě, že bych to chtěla líp. Ale musím nechat lidi dýchat 😊.

Zmínila jste, že tvoříte s manželem tým a sám vás podpořil v založení ordinace. Je podpora manžela ve všem, co tvoříte? Ve vaší aktivitě?

V tématice zdravotnictví, protože je sám ze zdravotnické rodiny, tam mám jeho maximální podporu. V této oblasti je ochotný ledacos udělat, aby vše fungovalo. Není moc nadšený z mých ezo plánů. Skepticismus v jeho očích převažoval při psaní mé knihy, ve volbě způsobu, jakým kniha půjde na svět, v on-line programech. Nebudu se ale vzdávat sama sebe, protože se mu to nelíbí.

Starost o domácnost je vyvážená? Chápu, že jste asi flexibilnější u dětí, ale přesto, postará se o děti?

Když je potřeba, je schopný se o děti postarat. Půl den, den. Když byl jen jeden syn, hlídal i víkendy během workshopů. Teď už je to s nimi náročnější 🙂

Co vám přijde na podnikání s dětmi nejtěžší?

Zázemí toho hlídání. Na tom to stojí a padá. Dělat po nocích lze dělat chvilku, ale výsledek není tak kvalitní, a hlavně to nejde dělat pořád.

Potrat a dění po něm

V rámci projektu „Čekala jsem miminko“ jsem se dočetla, že jste potratila dvakrát. V jakém stádiu těhotenství k těmto nešťastným událostem došlo?

První těhotenství skončilo ve 12. týdnu a druhé v šestém.

Došlo k nim před narozením druhého syna?

Synovi byly dva roky, pak přišly dva potraty. Na několik měsíců přišel zákaz dalšího otěhotnění, následovaly genetické testy. Nakonec přišel Matěj.

Změnily potraty i směr vašeho podnikání a na jakou cílovou skupinu se chcete v rámci psychologie soustředit? Myslím i mimo zmiňovaný projekt „Čekala jsem miminko“.

Při procházení projektem Ženy ženám, jehož mnoha částí jsem se účastnila pro svůj seberozvoj, se mi odkrývala různá témata, která mě před tím ani nenapadla. Když jsem potratila, uvědomila jsem si, že ženám najednou rozumím mnohem víc než mužům a chtěla jsem pole žen více obohatit. Možná jsem se i přestala díky tomu bát syrové bolesti a nebránila se prožitkům. K ženám patří mnoho událostí, které možná ani chlapům do hloubky nedojdou. Ať už to jsou porody, potraty, mateřství. Postupně vše do sebe zapadlo.

Jak jste rozjížděla své podnikání z pohledu financí?

Na začátku představovalo největší investice vydání knihy Čekala jsem miminko, ale…. S Lilií jsme šly do nákladů napůl. Ona už dříve psala knihy s ženskými příběhy a toto bylo její čtvrté vydané dílo. Zajišťovala i grafiku a vydávání. Tehdy jsem sáhla do svých úspor, které tím padly. Pro konstelace jsem si pronajímala za 1 000,- korun na den prostory u známého. Díky sezením se nájem zaplatil. A co se týče ordinace – nájem není zrovna malý, takže mi ze začátku vypomáhal manžel. Je výborný, protože mi zároveň pomáhá i s organizačními záležitostmi. Třeba jak se zakládá certifikát na poště nebo jak co najít na internetu. On si k tomu sedne a ví, co se po něm chce. Představuje moje uzemnění. Jsme v tom tým.

Jste nyní finančně soběstačná?

Ano, od ledna už ano :-).

Když jste porodila druhého syna, udržovala jste svoji praxi a kontakt s klienty, nebo jste vše utnula?

Na nějakou dobu jsem vše utnula. Narodil se v prosinci a v té době jsem ještě učila na Univerzitě třetího věku. Dala jsem si pauzu a zpět nastoupila až v září. Alespoň po dobu mateřské jsem se potřebovala ze všeho probrat a nově vše nastavit. Na rodičovské už jsem přijímala nějaké klientky. Občas jsem ho odevzdala mamce na procházku a ona mi ho vracela v čase kojení.

Takže hlídali takhle prarodiče, když jste měla klienta nebo přednášku na škole?

Klienty jsem se ale obecně snažila nemít. Přednášela jsem jednou za měsíc. Vycházel mi jeden klient na dva týdny. Aktivně jsem nikoho nevyhledávala. Když mě někdo našel, tak jsem si čas na sezení zařídila, ale v té době jsem se spíš snažila rozvíjet to online podnikání, aby si to žilo samo.

Jaký máte ohlas u projektu „Čekala jsem miminko“? Přidal vám víc klientek a novou skupinu zákaznic.

Čekala jsem trochu větší skupinu, ale když se na to kouknu zpětně, víc prostoru bych asi už neměla. Do teď mi píšou ženy, že kniha byla skvělá. Loni v lednu jsem rozjížděla online program Po ztrátě miminka v bříšku. V prvním běhu si ho objednalo 10 žen, v dalším asi 20. Díky knize, která se prodává neustále, zákaznice pomalu přibývají. Každý měsíc přichází na knihu několik objednávek. Žije to povědomí a ženy se vrací. Chodí mi různé zpětné vazby a zatím kromě jedné negativní samé pozitivní. U té negativní si paní stěžovala, proč takovou věc vyšťourávám, že se na to snaží zapomenout.

Obecně se o tomto tématu ženy nechtějí moc otevřeně bavit, co mám vlastní zkušenost.

Loni a předloni jsem byla pozvaná k spoluorganizování Dne naděje v Lese vzpomínek v prostorách Ďáblického hřbitova.  Je to vzpomínková akce pro maminky, kterým zemřelo miminko v bříšku nebo v raném věku a jde vidět, že téma žije. Zároveň je to téma tak bolavé a tabuizované, že se lidé snaží hlavně překonat problém sami v sobě. Raději si projdou online program a přečtou knihu. Stále je to téma pod pokličkou. Nedávno mi Dominika poslala odkaz na jednu kolegyni, která vytvořila pracovní sešit o ztrátě miminka. Vynořila se další možnost podpory lidí, a to je potřeba. Téma musí být vidět. Kdo chce, cestu si najde. Není příjemné se těmito tématy prohrabávat, ale zpětné vazby mám pozitivní, takže mi přijde, že to smysl má.

Co byste nabídla našim čtenářkám maminkatelkám?  

Nabízím teď zbrusu nový seberozvojový balíček „Co nás o nás neučili.“ Tento balíček obsahuje několik již prověřených a úspěšných produktů pěkně pohromadě. Zaprvé ebook Změna je nový začátek, který Vám pomůže nastartovat nový úhel pohledu a s ním potřebné kroky ke změně. Zadruhé ebook Životní příběh, díky němuž odhalíte zaryté vzorce, uvolníte staré zátěže a nastartujete nové fungování vaší psychiky i vašeho života a do třetice mini online kurz Emoce a jak na ně vyzrát, jehož součástí jsou video a pracovní sešit, kde můžete odhalit své emoční zátěže a naučíte se své emoce brát jako pomocníky do Vašich každodenních situací. S tímto balíčkem budete připraveny na zvládání Vašich každodenních starostí, získáte nové dovednosti, inspiraci a způsob, jak si s nimi efektivně poradit.   

Další novinkou je, že připravuji online CD s imaginačními a relaxačními technikami, které vzniklo na základě zájmu mých terapeutických klientů. Bude plné řízených relaxačních technik, které se osvědčily a které by někteří chtěli mít doma vždy po ruce. Pokud Vás též zajímají, vývoj a novinky najdete na mém FB Lucie Lebdušková-Psychoterapie, hypnóza či na webu www.lucielebduskova.cz. S promokódem „maminkatelky“ můžete navíc získat produkty z Projektu Čekala jsem miminko se slevou 10 %.

 

Přečtěte si i další zajímavé rozhovory:

Jak se podařilo Martině Habové vyrovnat s krachem z podnikání?

Proč provoz školky ohrozil nejen partnerský vztah, ale také zdraví. A jak situaci Helena Kašková řešila?

Jak poradkyně v oblasti procesního řízení Renáta Novotná organizuje podnikání s třemi dětmi?

Zanechat komentář