Martina Habová (34 let)
Pochází ze slovenské Senice, která leží nedaleko Hodonína. Vystudovala katedru Mezinárodníh vztahů – obor Mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Na navazujícím inženýrském studiu si ale zvolila několik předmětů se zaměřením na marketing, který ji zaujal a začala se mu víc a víc věnovat. Po studiu hned nastoupila do společnosti Intersport, kde rozvíjela své marketingové vědomosti naplno. Poté strávila rok a půl v globální společnosti vyrábějící kancelářské potřeby Esselte až do nástupu na mateřskou. Před čtyřmi lety rozvíjela projekt Make Happy, který byl o balícím papíru na zakázku. V současnosti působí jako marketingová specialistka na volné noze. Má dceru Stelu (6 let) a Izabelu (2 roky). Ve volném čase se ráda prochází a v nejbližší době by ráda zkusila procházku přes „Prahu neznámou“, kdy při komentovaných procházkách poznává zákoutí hlavního města.
Martina Habová působí jako markeťačka na volné noze. Podnikatelské zkušenosti má ale i z jiného segmentu. Před čtyřmi lety marně hledala firmu, která by ji vytvořila balící papír s fotkami její dcery. Zavětřila příležitost, koupila tiskárnu a sama se pustila do tisku balícího papíru. O službu ale takový zájem nebyl a tak se po dvou letech rozhodla, že podnik zavře. Co by dnes udělala jinak a jak se z krachu podnikání poučila?
Můžete představit, v čem konkrétně podnikáte?
V listopadu loňského roku jsem si založila živnostenský list a věnuji se marketingu. Vrátila jsem se vlastně k tomu, co jsem dělala před nástupem na mateřskou. Vyplynulo to samo ze sebe. Nebylo to tak, že jsem se najednou rozhodla a řekla si: „Teď budu dělat marketing.“ Jako markeťačka mám vícero klientů. Pracuji pro jednu agenturu jako externistka a pak pro mého původního zaměstnavatele, u kterého jsem v Česku stále zaměstnaná. Tato globální společnost vyrábí kancelářské potřeby a operují opravdu po celém světě. Já jim nyní vypomáhám na celoevropské úrovni – s českou pobočkou nespolupracuji. Výpomoc mi nabídl můj bývalý šéf, který řídil východoevropský region a pak povýšil do celoevropského marketingu.
Vyhovuje vám více pracovní vztah na volné noze?
Ano. Je to flexibilnější. Přizpůsobím se časově, abych mohla děti vyzvednout ze školky a odpoledne, když přijde manžel, tak už nepracuji a věnuji se rodině. Popřípadě do večera jsem mámou a po uložení dětí něco málo dodělám, když je potřeba. Je fajn, že pracuji z domova. Do agentury musím jednou do měsíce na poradu a za klienty jezdím na osobní setkání, kde jim prezentuji pracovní výsledky. Každopádně mi vyhovuje, že nemusím nikam pravidelně jezdit. Třikrát čtyřikrát za měsíc ale vyjedu do terénu, což považuji i za zpestření, abych nebyla doma celou dobu.
Kde a co jste studovala?
Vysokou školu ekonomickou v Praze na katedře Mezinárodních vztahů.
Ta zrovna nevede k marketingu. Kde se to zlomilo?
V předposledním roce jsem si začala dávat v navazujícím inženýrském studiu nějaké dobrovolné marketingové předměty, protože mě to začalo zajímat a bavilo mě to. Postupně jsem se věnovala hlavně jemu.
Po škole jste nastoupila hned do marketingové pozice?
Ano. Tehdy byl rok 2008, tedy hospodářská krize běžela naplno. Zkušenost z marketingu byla na nule, ale nakonec mě zachránila němčina, kterou jsem velmi dobře ovládala. Skončila jsem v Intersportu. Měnil se jejich dvoučlenný marketingový tým a na pozici manažerky najali paní, která neuměla moc dobře německy. Díky němčině jsem pozici dostala - naštěstí jsem zahvězdila a dali mi šanci. Zůstala jsem tam rok a půl, ale získala jsem mnoho zkušeností. Začínala jsem jako asistentka, ale náplň práce nebyla asistentská. Po půl roce mi šéfová změnila pozici na junior marketing manager. Vztahy mezi mnou a manažerkou ale nebyly zcela ideální. Nevyhovoval mi její styl řízení, tak jsem si řekla, že buď otěhotním – v té době jsem už byla vdaná – nebo půjdu jinam. Nakonec jsem se dostala do již zmíněné velké firmy kancelářských potřeb. Tam jsem pracovala zhruba rok a půl a pak odešla na mateřskou dovolenou.
Vy jste si už ale zkusila jiné podnikání. S tiskárnami. Popíšete mi tento příběh?
Pro mamku jsem chtěla hezký dárek k narozeninám a nevěděla jsem co, protože všechno má a nic nepotřebuje. Znáte to. Vymyslet něco originálního je opravdu těžké. Nakonec mě napadlo něco normálního zabalit do originálního papíru. V té době už byla na světě moje první dcera a moc se mi líbilo právě ji vyobrazit prostřednictvím fotografií na obale. Najít ale firmu, která by mi takový papír vytvořila, bylo v podstatě nemožné a já jsem se toho chytla. Viděla jsem díru na trhu.
Kolik vaší dceři tehdy bylo?
Necelé dva roky. Projekt jsem nazvala Make Happy a zakousla se do něj, protože když něco chci, potřebuji to dokončit. Nakonec to ale byla dlouhá a těžká cesta.
Co jste udělala jako první? Hned jste si koupila tiskárnu?
Udělala jsem všechno možné. Propočítala jsem si, že pokud bych nechávala otisk tisknout u externí tiskárny, vyšel by metr na 250 korun. Arch papíru by stál ve finále 600 korun, což by žádný zákazník nezaplatil. Potřebovala jsem se v tisku dostat na desetinovou cenu a jediné, co mě napadlo, byla vlastní tiskárna. Pronajala jsem si grafický plotr na leasing. Pak byl ale problém s papírem do ní. V prodejnách jste našli jen tvrdé papíry nebo klasické kancelářské na výkresy. Abych mohla získat papír na míru, objednala jsem si ho rovnou tunu. V menším množství by mi ho nevyrobili.
Kde jste vše skladovala?
Bydleli jsme v 2+kk, takže tiskárna se vešla do obývacího pokoje. A papír jsme naštěstí mohli skladovat po známosti ve skladu nedaleko nás. Myslela jsem, že vše hned pofrčí, jenže to nefrčelo. Udělala jsem si webové stránky. Rok jsem tvořila tým ještě s jednou paní, která působila jako grafička. Vytvořila webové stránky a zpracovávala i grafiku na balící papír. Začátek byl krkolomný. Nejdřív jsem si říkala, že zkrátka jen musím překonat tyto začátečnické zkoušky. Zpětně si ale říkám, že to byly spíše varovné signály, abych šla od toho.
V čem vidíte zpětně hlavní chybu? Proč se projekt nerozjel?
Něco málo jsem prodávala. Problém byl v tom, že se to hodně lidem líbilo, ale reálně si to jen málokdo chtěl koupit. Arch papíru jsem nejdříve prodávala za 180 korun, což bylo málo. Reálná cena se pohybovala kolem 260 korun bez dph za metr.
To zaplatí asi hodně malá skupina zákazníků.
Byli ale tací. Jednou mě oslovila paní, jejíž maminka slavila 80 let a chtěli ji poskládat papír s fotkami z jejího dětství. Bylo toho ale málo, aby se vytvořilo správné cash flow. Náklady převyšovaly výnosy. Tiskárnu jsem měla na splátky. Založila jsem i společnost s ručením omezeným, protože jsem se nechtěla popotahovat o autorská práva kvůli obrázkům. Navíc jsem byla plátcem DPH, takže jsem musela platit i účetní. Postupně se to nasčítalo a najednou se měsíční náklady vyšplhaly na 5 až 6 tisíc a na druhé straně téměř nic. Tři zakázky měsíčně byly málo. Projekt jsem si celou dobu dotovala z vlastního.
Zkoušela jste nabízet své zboží i do firem?
Ano, měla jsem webové firemní stránky. Kampaň vznikla narychlo. Já jsem do toho lítala kolem dítěte a paní která mi pomáhala, dost stonala. Spustily jsme kampaň pro reklamní agentury. Vytipovaly jsme jich asi 10 až 12. Vyrobily jsme papír s jejich logem a obličejem jejich představitele z reklamního oddělení. Do papíru jsme zabalily krásné diáře, které jsem si domluvila ve firmě s kancelářskými potřebami, kde jsem pracovala. Přiložily jsme informaci, kde si mohou papír objednat. Ze všech obeslaných se neozval nikdo a neměla jsem bohužel odvahu je obvolat a domluvit si ten kšeft. Ale bylo vtipné, že po půl roce mi volala paní s poptávkou z jedné agentury, že ten papír tam mají odložený a že by o něj možná měli zájem. Nakonec ale z toho nebylo nic. Pak ještě přišlo pár zakázek. Jedni kluci chtěli mít pěkně produktově zabalené luxusní dámské šátky, které vyráběli. Taková zakázka představovala 1800 korun. Asi jsem do toho zkrátka šla málo.
Co byste dnes udělala jinak?
Dnes bych to předem testovala stylem, že bych nekoupila hned tiskárnu a nedala si naprogramovat vlastní aplikaci. Vše bych vedla lowcostově. Jednoduché webové stránky a případné objednávky bych vytiskla někde v copyservisu. Sice bych nic nevydělala, ale otestovala bych zájem trhu. Než dělat hned investici do tiskárny 50 tisíc, výměna hlavy, inkousty, tuna papíru. Vstupní náklady byly šílené. Měla jsem vlastní úspory, tak jsem je do toho vrazila. Pořád jsem si myslela, že to před Vánoci pojede.
Jak dlouho jste v tomto podnikání vydržela?
Přes dva roky. Řešila jsem to tehdy i s Dominikou Špačkovou.
Kdy nastal ten zlom, kdy jste si řekla, že podnik zavřete?
Jednou jsem na známém českém slevovém serveru objevila nabídku firmy, která nabízela před Vánocemi dárkový papír s potiskem podobně jako já. Dostala jsem se k informaci, že za celou dobu prodali jen několik desítek voucherů, což je v době před svátky strašně málo. V ten moment jsem si řekla, že to zřejmě není úplně mnou, ale trhem, který je moc malý. Když prodali třeba 50 voucherů, tak je to 12 tisíc. Navíc mi po roce a třech měsících skončily příspěvky v rodičovství. Myslela jsem si totiž, že budu brzy těhotná, tak jsem nastavila nejrychlejší čerpání. To se ale nestalo. Skoro rok jsem fungovala bez příjmu. Musel mě dotovat manžel a pak už to tak dále nešlo. Našla jsem si brigádu u svého zaměstnavatele – máme korektní vztahy a vždy jsme si vzájemně pomohli - na pár hodin týdně. Po pár měsících jsem jim ale musela říci, pro mne radostnou, pro ně asi ne až tak radostnou, zprávu, že jsem podruhé těhotná. A tak, když se to všechno promíchalo – první trimestr, dotování projektu, který už nedával smysl – přišla vyhořelost. Už jsem do podnikání nechtěla dávat ani korunu a ani minutu svého času a energie. Vzala jsem si z toho ale poučení, dostala jsem tolik cenných lekcí a nasměřovalo mě to zase jinam. Díky všemu dění kolem projektu Make Happy jsme poznala mnoho nových lidí, spoustu akčních žen a vytvořil se kolem mne nový okruh lidí. Zahučely v tom sice mé úspory, ale holt si budu muset udělat nové.
Zmínila jste, že jste situaci ke konci řešila i s Dominikou. Snažily jste se nějak projekt ještě zachraňovat nebo bylo jasné, že ten trh pro to tady není?
Bavily jsme se o tom. Vymyslela jsem pak ještě jiný produkt jako doplněk. Kamarádka krásně malovala. Vybrala jsem si citáty a přidala jsem je ke kresbám od kamarádky a zkoušely jsme je jako testovací produkt. Jednu sadu 12 karet jsem prodala a pak se mi to celé zastavilo. Už jsem pak nenacházela energii, ani smysl v tom pokračovat. Malé bylo 10 měsíců a řekla jsem si konec. Zůstala jsem „jen“ na rodičovské a netušila, co budu dělat.
Nechala jste všemu volný průběh až do chvíle, kdy jste dostala nabídku od svého bývalého šéfa?
Ano. Viděla jsem i inzerát na Holkách z marketingu z té agentury, že hledají i maminky na home office s částečným úvazkem. Domluvili jsme se a spolupráce nám funguje už přes půl roku. Začala jsem také spolupracovat s jedním pánem, potřeboval někoho na marketing s dobrou němčinou, věnoval se sortimentu barev. Chtěl se dostat na německý a rakouský trh. Spolupráce s ním trvala 4 měsíce, úplně nám to nefungovalo. Rozešli jsme se v dobrém.
V marketingu fungujete zhruba rok. Kolik hodin týdně pracujete?
Jsem domluvená na 10- 15 hodinách týdně v agentuře a cca 10 hodinách u toho dalšího klienta, ale je to pohyblivé. Každopádně to vychází na zhruba 20 až 25 hodin týdně. Vyhovuje mi, že mám nyní pevně dané dny, kdy pro koho pracuji, takže to v jednom dni nemíchám a nevzniká mi z toho zmatek jako předtím. V agentuře byl například prosinec náročnější, ale ostatní měsíce jsou klidnější. Obě holky chodí do školky, první rok jsem tento pracovní proces testovala. Hlavně za začátku to bylo znát – více práce a méně hodin hlídání.
Kdo vám ze začátku hlídal mladší dceru, když starší chodila do školky?
Dva dny v týdnu docházela chůva. Ale stále neseděl počet hodin s chůvou k tomu, kolik hodin jsem potřebovala na práci. Nestíhala jsem. Ona už neměla více času, ostatní dny měla rezervované pro někoho jiného, takže jsem po nocích doháněla, co se dalo. Byl to stres. Na chvíli jsem se pak domluvila se sousedkou. Chodila i se synem dvakrát týdně. Došla na dvě a půl hodiny za 100 korun a já jsem si šla pracovat. To pomohlo. Pořád ale práce přibývala a čas na ni nebyl. Nakonec jsem v létě dala dceru také do soukromé školky, kam chodila již dříve ta starší. Ze začátku docházela jen na odpoledne, aby si zvykla. Vyspala se doma a šla. Postupně se jí dopolední spánek posouval, až pak nastoupila už od rána i s tím, že tam odpoledne spí. Ráno to funguje tak, že zavedu nejdříve jednu, pak druhou. Někdy, když mám méně práce a je dobré počasí, tak pro mladší dcerku jdu dříve, ale třeba v prosinci, kdy to byl v práci masakr, pro ni jezdil autem manžel po práci, kolem půl páté. Když tedy mám méně práce, školku uberu, protože je děsně drahá, současně je ale k dispozici i v čase, kdy potřebuji pracovat více. Vím, že si na ni vydělám.
Už byste uživila rodinu?
Kdybych pracovala opravdu na plný úvazek, rodinu bych uživila. Nebylo by to žádný hogo fogo, ale šlo by to.
Během projektu Make Happy byly starší dceři dva roky? To jste řešila hlídání jak?
Rozjezd podnikání jsem v podstatě celý dotovala a větší část rodičáku šla právě do něj. Pro osobní potřebu mi zbylo velmi málo. Z toho bych žádnou školku nezaplatila. Nakonec jsme se s manželem na školce domluvili, protože do té doby jsme se motali v začarovaném kolečku. Máte dítě, s kterým nic neuděláte. Máte tu dítě, protože nemáte školku. Školku nezaplatím, protože tu nic nevydělám. Do polosoukromé školky nastoupila ve třech letech. Po půl roce pak přestoupila do jesliček na celé dva dny v týdnu. Do toho mi skončila rodičovská, takže jsem přes den šla na brigádu a po nocích šmudlila svůj projekt. Bylo to šílené.
Jak jste zajišťovala rozjezd z pohledu financí?
Měla jsem našetřené své vlastní peníze. V tom byl rozjezd mnohem jednodušší, než kdybych si musela půjčovat. Vydělávala jsem si slušně, takže i mateřská pak nebyla špatná.
Vstup do projektu byl tedy z nadšení nebo jste měla i finanční důvody?
Z nadšení. Byla jsem přesvědčená, že jsem objevila díru na trhu a bude to terno. Roli hrála ale i finanční stránka, protože do práce jsem se vrátit nechtěla.
Jak jste na všechno doma sama? Máte paní na úklid? Vaříte?
Paní na úklid nemáme, i když o ní někdy přemýšlím. Máme robotický vysavač, což je výborná uklízečka. Domácnost moc nehrotím, máme vždy tak normálně uklizeno. Manžel vyzvedává děti ze školek, což je velká pomoc a také nakupuje. Já pustím robotický vysavač, peru, myju vanu, umyvadla toalety, okna, utírám občas prach, uklízím věci ve skříních a tak. Nežehlím, protože mám sušičku, další úžasná věc. A pak musím nějak pořešit jídlo. Nejsem typická vařící a pečící máma. Když nemusím, nevařím. U malých dětí se to nějak pořešit musí, ale nevařím každý den.
Když jste tenkrát přišla domů s návrhem rozjet společnost, jaká byla manželova reakce? Podpořil vás nebo převažoval skepticismus?
On mě podpořil a podporuje mě během celé doby, ale ze začátku si jistý nebyl. Přišlo mu to jako hloupost. On je takový, že má k tomu řeči, ale nikdy by mě nenechal na holičkách. Pomáhal mi vozit papír, když už mi ho nechtěli nechat ve skladu a musela jsem ho převést. Nevysmíval se mi, ani mě nezesměšňoval. Bral to jako zkušenost. Viděl, že jsem se k tomu postavila čelem a zodpovědně. Rozprodala jsem papír. Tiskárnu jsem nakonec darovala za odvoz. Nenašel se stejný magor jako já, který by ji koupil☺
Kromě toho, že jste skončila ve finanční ztrátě, ovlivnilo vás podnikání ještě nějak negativně?
Myslím, že jediné, co mi to vzalo, byly úspory. Jiné negativum nevidím. Potkala jsem spoustu nových lidí a mnoho z nich mi vyšlo vstříc. Spoustu věcí jsem se naučila. Těžké bylo vyrovnat se vnitřně s koncem a řekněme s prohrou. Přiznat si, že se byznys nepovedl a nerozjel.
Musela jste řešit i nějakou Sofiinu volbu?
Šla jsem spíš na krev za sebe, protože jsem vše řešila po nocích. Všichni šli spát a já jsem od půl desáté začínala na dvě až tři hodiny pracovat. Takhle to šlo několik dní, pak jsem se jednou vyspala a pak zase. Vše se ale pak nasčítalo.
Sama jsem svěřila stejně jako vy své dítě chůvě velmi brzy. Často se mě pak lidé ptali, jestli jsem toho nelitovala. Takže litovala jste toho, že jste více nebyla se svým dítětem, když bylo tak malé?
Ožehavé a citlivé téma. Izabela začínala s chůvou velmi pomalu od jejich osmi měsíců. Zůstávala s ní tak 4 hodiny týdně. Když bylo práce více, tak jsem hlídání rozšířila o jeden den na osm hodin týdně. Občas se mi při pohledu na děti zasteskne, jak ten čas rychle utíká a mohla bych o něco přijít. Na druhou stranu se cítím spokojenější, když si popracuji a pak jsem tou spokojenou a šťastnou mámou od pěti hodin. Neřeším nic pracovního, hrajeme si a jsme spolu. Znám to od té první, když jsem hlídání neměla a nemohla jsem si v klidu vše odpracovat pro vlastní seberealizaci. Nebyla jsem dobrou mámou. Představovala jsem spíše papiňák. Převažovala nervozita a pořád jsem ji odháněla, abych měla alespoň chvíli klid na dokončení práce. A není to jen o dětech. Neprospívalo to ani vztahu. Manžel teď vidí, že jsem spokojená, domácnost i děti fungují. V konečném důsledku jsme spokojení všichni. Finančně si také řeším školku sama. Potřebuji být soběstačná, abych nemusela nikomu nic vysvětlovat.
Proč je podnikání s dětmi těžké?
Nejen podnikání, ale i zaměstnání a jakákoli seberealizace je náročná. Člověk se musí dobře zorganizovat. Ze začátku jsem měla problém přepínat mezi dítětem a prací. Chce to cvik. Podle mě je to náročné, protože pak už nezůstává čas na ženu samotnou. Po práci ještě řešíte domácnost a den má jen 24 hodin. Vidím to na sobě. Teď jsem spokojená, mám peníze, funguje mi to, nikomu nemusím říkat o finance, práce mě baví, ale těžko tam už dostávám volný čas pro sebe. Pro zdraví, hýbat se, číst si a tak. Ale časem jsem zjistila, že i to jde, jen si to člověk musí pevně naplánovat předem.
A snažíte se to teď nějak změnit?
Pomalu. Snažím se vpašovat cvičení. Vařím hromadněji a dopředu, abych ušetřila čas. Ve čtyři nebo v pět ráno vstávat nebudu, tak to musím zorganizovat jinak. Časem jsem zjistila, že to jde, jen si to člověk musí pevně naplánovat předem. Například jsme letos začali chodit s manželem pravidelně, každý měsíc na rande. Domluvíme si den, na ten den domluvíme hlídání, koupíme lístky do divadla a hotovo. Takhle to máme naplánováno na dva měsíce dopředu. Ale upřimně – kdybych nevydělávala, tak by to nešlo. To rande není úplně levné, když se do něj započítá í hlídání dvou dětí.
S manželem jste oba Slováci. Jezdíte často na Slovensko nebo jezdí pomáhat prarodiče i sem?
Jezdíme na Slovensko často. Dálka je samozřejmě problém, ale babičky jsou ochotné občas přijet. Většinou přijíždějí na dýl a vykrýváme s nimi například situace, když oba s manželem onemocníme. To už se naštěstí dlouho nestalo, ale pro takové případy je to výborné. Na druhou stranu, sice tu máte babičku, která pomůže, ale zároveň přibydou starosti, protože něco musíte připravit k jídlu a postarat se. Tedy není to nakonec úplně nejvýhodnější. Pro mě je jednodušší si zaplatit chůvu nebo školku. Babičky ale vždy pohlídají, když jsme na Slovensku. Byli jsme třeba na plese, ale to je tak dvakrát třikrát za rok.
Jaké máte plány do budoucna? Kam byste ráda postoupila?
Přemýšlela jsem nad tím, ale uvnitř mě se to pere. Při projektu Make Happy jsem si dělala velké plány. Sekala jsem tabulky jednu za druhou, tvořila výhledy, a nakonec se nic nekonalo. Současná moje práce vznikla zcela spontánně. Proto si říkám, jestli mám zapotřebí vše hrotit do nějakých plánů. Jestli není lepší nechat věcem volnější průběh. Určitě chci vědět, kam se posouvat, abych neustrnula.. Chtěla bych si také zkusit budovat po svém vlastní brand.
Webové stránky s nabídkou vašich služeb jsem ale nikde nenašla.
Ano, nemám je. To je taky další myšlenka, jestli se do toho pouštět. Lidé mě mohou najít přes LinkedIn a na doporučení. Tento rok si chci vše více ujasnit. Každopádně se nechci pouštět do velkých plánů.
Přečtěte si i další zajímavé rozhovory:
Díky čemu se Iloně Černochové podařilo během krátké doby vybudovat úspěšnou advokátní kancelář?
Jak poradkyně v oblasti procesního řízení Renáta Novotná organizuje podnikání s třemi dětmi?