Hana Konečná (40 let)

Hana Konečná (40 let)

Narodila se v Brně, kde kromě sedmileté přestávky v Praze žije dodnes. Dva roky strávila na medicíně, nakonec přestoupila a dostudovala bakaláře informatiky na Masarykově univerzitě v Brně. Po bakaláři si střihla ještě pár let na informatickém magistru v Brně a biomedicínskou fyziku v Bratislavě. Během mateřské studovala s manželem ještě Poradenství v odborném vzdělávání ČZU v Praze. Zaměstnancem se stala po škole jen na rok a hned uznala, že potřebuje stát na vlastních nohou. Věnovala se IT a programování na živnostenský list a po narození prvního syna začala prodávat rukodělné výrobky a potřeby na jejich výrobu na Fler.cz pod názvem Žirafka Hanka a Žirafičí krabice. Má syna Davida (10 let) a dceru Aničku (8 let).

Podnikání s dětmi je neustálé řešení priorit

Hned na začátku našeho rozhovoru nebyla Hana Konečná v nejlepší náladě. Zrovna jí něco nevyšlo v obchodě. Přesto z ní lze cítit síla, zvídavost a zápal pro věc, a to i navzdory tomu, že bojuje již přes 20 let s depresemi. Po dvou letech nedokončené medicíny se vrhla na programování, které ji nadchlo. S rodinou to ale nešlo dohromady, tak začala tvořit bižuterii a prodávat komponenty na její výrobu. S dvěma dětmi k tomu postupně rozjela poradenství v rukodělném podnikání a vystudovala dalšího bakaláře se zaměřením na Poradenství v odborném vzdělávání.

Kolik máte dětí?

Dvě. Dcerka zrovna oslavila osmé narozeniny a synovi Davidovi je deset.

Jak dlouho podnikáte?

Někdy od roku 2007. Začala jsem už před narozením dětí a pokračuji dodnes. Ve svém životě jsem byla zaměstnaná jen jeden rok a od té doby podnikám.

Co je vaší náplní podnikání? Můžete se čtenářkám představit?

Původně jsem ajťačka - programátorka. Vystudovala jsem bakaláře se zaměřením na informatiku v Brně. Obor mě nadchnul a věděla jsem, že tohle chci dělat. Jenže když se narodily děti, zjistila jsem, že nemám pro sebe soustředěný čas, kdy bych mohla programovat. Dokud byl syn opravdu maličký, tak to šlo. Pracovala jsem zrovna na velkém projektu a Davídek ležel vedle notebooku v zavinovačce. Čím dál tím více jsem ale inklinovala k tvoření a rukodělné činnosti a v té době okolo roku 2009 se rozjížděl server Fler.cz. Pro zábavu jsem vyrobila nějaké šperky a ty se hned prodaly. Ve výrobě jsem pokračovala, a protože mi přebývalo hodně materiálu, kterého jsem nakoupila ve velkém, zkusila jsem prodat i ten. Paradoxně se prodal daleko rychleji než ty výrobky. A to jsem nasadila vysokou marži, protože se mi vlastně nechtěl prodávat materiál, ale hlavně moje výrobky. Opět jsem dokoupila a postupně se obchod rozjel. Od té doby provozuji obchod na Fleru a jmenuje se Žirafičí krabice.

Jak vznikl tento název?

Znáte znělku z Macha a Šebestové? Tam zpívají „…bereme však na sebe podobu zajíce, žirafy či krabice.“ Já jsem tam ale vždycky slyšela „Žirafičí krabice“. Měla jsem od mala přezdívku Žirafka, můj obchod se šperky se jmenoval Žirafka Hanka, tak jsem chtěla taky něco se Žirafou a napadlo mě tohle. Možná je to úplně na hlavu, ale nic lepšího mě od té doby nenapadlo, tak to nechávám takhle.

Vy jste si ale postupně přidala k podnikání ještě další zaměření. Jaké?

Postupem času jsem se seznamovala s dalšími výrobci a tvůrci a mnoho z nich hodně tápalo se svém podnikání. Jelikož jsem nasbírala za léta hodně zkušeností nejen z Čech, ale také ze zahraničí, začala jsem lidem radit. Dospělo to k tomu, že v současnosti plánuji nejvíce rozvíjet právě poradenství v rukodělném podnikání.

V rámci poradenství nabízíte kurzy?

Dělala jsem kurzy, ale nejsem moc dobrá ve vystupování před více lidmi. Jako ryba ve vodě se cítím v komunikaci jeden na jednoho, takže spíše vedu konzultace. Mám také placenou skupinu na Facebooku v rámci které lidem radím se zahraničním obchodem Etsy a plánuju rozjet ještě další placené skupiny. No a taky dopisuji knihu.

Jak se bude jmenovat?

Popravdě nevím… Možná Handmade byznys. Ale když vydavatel vymyslí něco lepšího, nebudu se bránit.

Konzultace děláte už jak dlouho?

Poslední dva, tři roky. Opravdové podnikání se z toho stalo teprve, když jsem napsala velice úspěšný článek Handmade byznys, který vyšel na portále Na volné noze.

Naivní začátky

Jaké byly začátky v podnikání? Rovnou jste si založila živnost?

Ano, rovnou jsem si založila živnost a moje začátky v podnikání byly hodně naivní. Naštěstí jsem neměla žádné závazky, protože kdybych takhle bez rozmyslu začala s dětmi, tak nevím, jestli bych nebyla na ulici. Mluvím teď o začátcích v programování.

V čem tkvěla ta naivita?

Myslela jsem si, že vše půjde tak nějak samo. Už ani nevím, jak jsem si představovala, že by to šlapalo bez toho, aniž by se člověk nějak prodával a dával o sobě vědět.

Nakonec jste se ale uchytila. Pracovala jste na velkém projektu.

Nakonec ano, ale nebylo to bůhví co.

V rukodělné výrobě už byl ten nástup lepší?

Tam jsem byla limitovaná spíše svým časem s dětmi, protože když má člověk děti, tak je to náročnější a času moc není. Navíc jsem si tam prošla několika slepými uličkami.

Můžete mi přiblížit alespoň jednu slepou uličku, která vás zbrzdila nejvíce?

Spíš to řeknu obecně. V hlavě jsem měla spoustu nápadů, co udělám a plánů jak to udělám. Ale nikdy mi nedošlo, že na to nemám dost času. V mnohých projektech jsem vykročila jednou nohou a pak nic. Jestli jsem se něco naučila za ty roky, tak vymyslet si něco malého, držet se toho a dotáhnout to, než rozjíždět více věcí a stavět vzdušné zámky.

Na rukodělné výrobky a prodej jste si zakládala nový živnostenský list?

Když už jsem si dělala ten první, tak jsem si do něj zařadila víc činností, všechno v rámci živnosti volné. Myslím, že jsem pak ani nemusela nic doplňovat.

Co vám připadá v podnikání nejtěžší?

Asi nejtěžší mi přijde pustit se do práce, protože dělám z domova a pořád je něco důležitějšího nebo akutnějšího. Třeba teď bych měla dodělat jedno video do kurzu, ale zároveň dcerka má zítra oslavu narozenin, kterou musím připravit. Nejtěžší je pro mě srovnat si priority, co v tu chvíli budu dělat. Co je důležité? Chystat vše potřebné pro rodinu a domácnost, nebo opravdu být v práci a ignorovat špinavé nádobí a prádlo.

Podnikala jste s malými dětmi. Pomáhal vám je někdo hlídat v době práce?

V té době jsme bydleli v Praze, kde jsme neměli prarodiče. Až před čtyřmi lety jsme se přestěhovali do Brna, kde jsou moji rodiče a hodně mi pomáhají s hlídáním dětí. Tehdy to bylo tak, že jsem nikoho neměla, ale manžel také podnikal a pomáhal mi. Spíše jsem ale pracovala po nocích. Až když jsem měla děti dvě, našla jsem si slečnu na hlídání a ta byla poklad. Jednak mi hlídala děti a postupem času mi pomáhala i s prací. Když děti chodily do školky, měla jsem ji jako výpomoc na práci.

U prvního syna jste ještě chůvu neměla, kolik hodin týdně jste byla schopna pracovat?

Po nocích, ale i s ním. Balila jsem balíčky a on si do toho hrál s korálky. Mnoho činností jsme mohli dělat společně.

Dceři bylo kolik, když jste si našla chůvu?

Dceři byl jeden rok a synovi tři.

Rozšířila jste díky ní svůj pracovní čas?

Ano, hodně. Chůvu jsem neměla každý den, ale jednou až dvakrát týdně k nám chodila, abych mohla udělat věci, které se nedaly dělat s dítětem. Také jsem využívala chůvu na to, abychom měli čas na sebe s manželem. Abychom mohli jít do kina nebo na večeři. Je to velmi důležité.

Často se setkávám s tím, že lidé říkají: „Nedokážu si představit, že bych svěřila dítě někomu cizímu“. Ale ta chůva není cizí. Potupně se stala součástí naší rodiny a je to prostě naše Helča. I dnes, kdy bydlíme v Brně a ona v Praze, tak si občas napíšeme nebo zavoláme. Nikomu se nechce hledat každý týden novou chůvu, nejlepší je si najít jednu a mít ji napořád.

Jak jste si ji našla?

To byla taková krásná náhoda. Odpověděla jsem na inzerát na serveru Domélie. Ani nevím, jestli ještě existuje. Tehdy se za členství na stránkách platilo. Našla jsem si jednu slečnu a zaujalo mě, že jezdí na koni. Ta moji nabídku musela odmítnout, protože si našla jinou brigádu. Ale představila mi svoji kamarádku, která také jezdí na koni a má ráda děti. Měla zkušenost jen s dětmi svého přítele. Sice se na našich dětech leccos naučila, ale pro ni byli ti první a poslední a ti nejdůležitější.

Davídek nastoupil do školky ve třech letech?

Nastoupil už ve dvou letech, protože strašně chtěl být s dětmi. Prvně chodil do takové hlídací skupinky kousek od nás. Bylo to tam skvělé a hrozně drahé. Jenže on tam chtěl vždycky být co nejdéle. Takže tam chodili dvě hodiny před tím, než zavírali, aby chápal, že musí odejít. Pak jsem našla cenově přijatelnou celodenní soukromou školku, ale i tak to bylo finančně náročné. Po pár měsících se naštěstí dostal do státní – to už mu byly tři. Byl ze školky od začátku nadšený. U dcerky už to tak hladké nebylo. Ta nastoupila ve třech a půl a byl to boj.

Chybělo zaměření na peníze

Jak jste vstupovala do podnikání z pohledu financí? Zboží jste nakoupila z úspor nebo jste si někde půjčila?

V podnikání v rámci IT žádné náklady potřeba nebyly. Jen jsem řešila, abych si dost vydělala a mnohdy to byl problém. Mám ale štěstí, že moji rodiče mi mohli půjčit a podporovali mě. Když byly potřeba peníze při rozjíždění prodeje bižuterie a materiálu, půjčila jsem si od rodičů.

V jakém stádiu podnikání se nacházíte? Uživila byste rodinu?

Kdybych měla uživit celou rodinu, tak ne, protože tomu neobětuji dost času. Děti mají odpoledne kroužky a musím se s nimi učit. Mohu pracovat pořádně jen půl dne a půl dne mám pro rodinu. Můj cíl je dávat do rodinného rozpočtu polovinu z toho, co dává můj manžel. Teď to tak funguje, ale dokud byly děti malé, tak moc jsem nevydělala. Spoustu věcí jsem ale dělala špatně. Kdybych potkala třeba dřív Dominiku Špačkovou, bylo by to jiné.

Co jste dělala špatně?

Nemířila jsem na věci, které by mi hned vydělaly peníze. Nebyla jsem pořádně zaměřená na peníze. Žila jsem ve stavu, kdy jsem si stále opakovala, že přece byznys rozjíždím, tak se musím uskromnit. Nemůžu z toho hned chtít peníze. A takový stav trval příliš dlouho.

Vy jste ale říkala, že marži na komponentech jste nasadila docela vysoko?

To ano, ale nešlo to tak udržet stále. Tím, že to byl import z Číny, setkala jsem se s tím, že bylo hodně zmetků. Začátek je v tomto dobrý, ale člověk by musel prodávat opravdu velké množství, aby ho to živilo. To znamená spoustu třídění, řešení reklamací, proclívání, vybírání co koupit a co ne...

Změnila jste dodavatele z Číny?

Komponenty z Číny pořád prodávám ale i odjinud. Je to stabilní příjem, ale nelze to rozvinout tak, aby se člověk uživil z málo prací. Ono to tak vypadá. V Česku je nejvíce e-shopů na obyvatele, ale mít e-shop je hodně tvrdý chleba. Vypadá to jednoduše, jen něco přeprodávat. Člověk ale musí pořád fotit, lítat na poštu, propagovat. Představíte si, že nakoupíte za deset a prodáte za 50. Jenže kolik z těch 40 korun, které by člověk měl vydělat, vrazí do toho, aby to zboží nafotil, propagoval, prezentoval, zabalil a odnesl na poštu.

Táhnete stále své podnikání sama nebo ještě někoho zaměstnáváte?

Mám teď opět štěstí, že jsem v Brně. Maminka je v důchodu a pomáhá mi. Třídí materiál, balí a chodí na poštu. Focení mi zajišťuje tatínek. Maminka byla celý život učitelkou a můj taťka analytikem. V obchodě se našli, protože třeba moje maminka si vždy ráda hrála na obchod, tak se vrátila do dětských let ? V podstatě je to takový rodinný byznys, ale uživit rodiče bych tím nedokázala.

Ještě bych dodala jednu věc. Celý život se potýkám s takovou náročnou věcí. Léčím se přes 20 let s depresemi, a to je věc, která hodně podnikání brzdí. Člověk nemá takové schopnosti vše udělat, má o sobě pochybnosti a je to náročné. I to je důvod, proč nejsem zaměstnaná. V zaměstnání bych nevydržela. Někdy beru podnikání jako terapii. Alespoň dělám něco rozumného, i přesto, že se mi ne vždy daří.

Byl to třeba jeden z důvodů, proč jste přešla z programování k práci rukama? Jako součást terapie?

Ne, to není ono. Naopak možnost se ponořit do příkazů a počítačového světa je více uklidňující než vyrábění. Beru to tak, že podnikám a když se mi nedaří, tak je to lepší než mít invalidní důchod.

Když byly děti malé, dělili jste se doma ve starosti o domácnost nebo jste měli někoho na výpomoc?

Mám hodně emancipovaného manžela, který nemá problém přebalit dítě a umýt ho. Můj manžel má dvě děti z prvního manželství, takže byl zkušenější rodič než já. On mi nejdřív vše ukázal a mnohdy o děti víc pečoval než já. Vaříme také napůl a kamenem úrazu je úklid. Měla jsem na výpomoc paní, ale vše jsem po ní musela douklízet. Nedokázala jsem ji vyhodit. To byl nácvik, jak si má člověk hledat lidi.

Jak se manžel tvářil, když jste chtěla začít prodávat rukodělné výrobky? Podpořil vás? Nebo se na to netvářil?

Podpořil mě. Podporuje mě ve všem. Někdy možná až moc. Tedy i ve věcech, které se nakonec ukážou jako neperspektivní. On to vidí tak, že chce, abych dělala cokoliv, v čem budu spokojená. Určitě to má i svoje hranice, ale tam jsme se ještě nedostali. I když… Třeba když jsem přišla s tím, že budu psát knihu, tak prosadil podmínku, že nebudu mít termín. Moc dobře ví, jak špatně funguji ve stresu.

Hlavní cíl: dopsat knihu

Jste v Brně, vyzvedávání dětí ze škol a kroužků máte na starost jen vy?

Ano, můj manžel už totiž dva roky nepodniká a je zaměstnaný na plný úvazek. Z toho vyplynulo, že toho mám na starost víc, ale zase máme více peněz. Je to něco za něco.

Údajně jste pronesla větu: „Holky, kterým se narodí děti, tak věří, že se čas na podnikání s jejich věkem zlepší, ale ono se to nikdy nezlepší.“ Stále si za tím stojíte?

Z mé zkušenosti, když bylo miminko zcela malé a nelezlo, tak to bylo nejjednodušší. Sice mu musíte věnovat čas, ale nemusíte ho nonstop hlídat. Často spí a když nespí, tak vám nikam neleze. Potom když se stane batoletem, začne to být náročné. Ale ono se to nezlepší nikdy. Pořád jsou nějaké starosti, jen se to mění.

Proč je podle vás podnikání s dětmi těžké?

Protože člověk neustále řeší priority. Čemu má dát v dané chvíli přednost.

Musela jste někdy řešit nějakou Sofiinu volbu?

Ne, nemyslím. Spíš mě tíží takové ty každodenní maličkosti k rozhodování. Jestli vyperu prádlo, nebo odpovím na maily. Jestli připravím nádhernou oslavu narozenin, nebo jestli dodělám nějaký produkt. Nakonec to dopadne tak, že udělám obojí a oslava narozeni je nic moc, produkt je nic moc, ale už je pak pozdě cokoli řešit.

Jaké máte nejbližší plány?

Pro mě je stěžejní dopsat knihu. Jsem asi ve třech čtvrtinách, ale čeká nás ještě velká redakční práce. Všechno při dětech trvá mnohem déle. Každý má něco. Já mám deprese, někdo má ADHD. Něco si každý neseme. Taky si často myslíme, že nějaký projekt nebo činnost bude hned a ono to pak trvá neskutečně dlouho.

Jaké jsou vaše nejprodávanější produkty?

Nejprodávanější jsou asi spony na Etsy. Etsy.com je takový celosvětový Fler.

Celou dobu prodáváte na Fleru. Jste přitom programátorka. Nechtěla jste si nikdy vytvořit svoje vlastní webové stránky?

Právě proto, že jsem programátorka, tak vím, kolik to stojí práce a peněz. Spousta lidí si udělá e-shop, protože si myslí, že to bude jednodušší. Dobře, třeba prezentaci na HandsmadeByznys.cz  jsem si vytvořila sama, ale co se týká obchodu, jdu cestami, kdy to pro mě už někdo udělal.

Na Fleru platíte nějaké poplatky, takže se vám vlastní web stále nevyplatí?

Ano, 11 procent z každého prodaného, což je hodně. Nemám e-shop, protože by dubloval Fler. S většími odběrateli se domlouváme po emailu. E-shop mi přijde zbytečný. Jednodušší je se domluvit – napsat mail, zavolat.

Prodáváte i do zahraničí?

Ano, prodávám do zahraničí šperky a doplňky. Z Etsy se nejvíce prodává do Ameriky. Naštěstí máme velmi levnou poštu, protože co já zaplatím za cestu do Ameriky, tak oni zaplatí v rámci Spojených států. Nepříjemná je délka doručení, kdy balíček putuje někdy i víc než dva týdny.

Proč jste se přestěhovala na sedm let do Prahy?

Manželovy děti zůstaly s jejich maminkou v Teplicích, tak Praha byla na půli cesty. Dokud byly menší, fungovali jsme tam. Teď už jsou velké, tak dojíždí za námi do Brna.

Co ráda děláte ve volném čase?

Ráda se dozvídám nové věcí. Asi se ještě pochlubím, že jsem při dětech vystudovali s manželem Poradenství v odborném vzdělávání na Zemědělské univerzitě.

Distanční studium?

Denní (směje se ?).

To jste zvládali při dvou dětech? Jste se s nimi při podnikání nudila?

Chodili jsme do školy na střídačku a do toho jsme oba podnikali. Bylo to v době, kdy jsem měla chůvu, ale na školu jsme ji nevyužívali. Buď chodily s námi nebo šel jen jeden z nás a druhý zůstal s dětmi.

Pomohla vám tato škola i v rámci poradenství, kterému se věnujete?

Právě pro ajťáky, jako jsem já, to byla úžasná škola do života. Měli jsme psychologii, sociologii, pedagogiku, rétoriku, ekonomii... Naučila jsem se toho hodně.

Co vás k tomuto studiu přimělo?

Chtěli jsme jít totiž na jednu konferenci a neměli jsme dost peněz. Nabízeli ale obrovskou slevu pro studenty, tak jsme začali hledat školu, kde ještě přijímali nové studenty. Tento obor poradenství získal akreditaci později, proto měl přijímačky až v červenci. Využili jsme toho a přihlásili se. Dostali potvrzení a šli na konferenci. Potom jsme chtěli studium ukončit, ale zaujalo nás natolik, že jsme zůstali. Bylo nám i hloupé hned odejít, protože jsme se hezky zapsali. Na přijímačkách jsem skončila první a manžel šestý, takže jsme byli hodně vidět.

Nemuseli jste doplácet na studium?

Samozřejmě sociální, zdravotní jsme si platili a já jsem musela platit i školné. Ale díky tomu, že jsme vystudovali s červeným diplomem, tak nám poplatky vrátili. Manžel platit nemusel, protože to byla jeho první vysoká škola. Já bych taky asi nemusela, kdybych před tím neměla už něco jiného rozstudovaného. Před informatikou jsem studovala dva roky medicínu. To byla chyba, že jsem vydržela tak dlouho, protože se mi pak všude započítávaly. Na magistra jsem se pak navíc kromě informatiky přihlásila do Bratislavy na Biomedicínskou fyziku, protože jsem ještě nějak musela čekat na státnici. Studovala jsem tedy dva roky v Brně a Bratislavě, ale nedokončila jsem ani jednu. Musela jsem z osobních důvodů skončit.

To je velmi zajímavé. Sice jste studia nedostudovala, ale jistě vám to něco dalo.

Mně to dalo obrovský přehled. Tím navazuji na to, co dělám ve volném čase Nemám jednu věc, kterou bych dělala, ale vždy se zaberu do něčeho nového. Třeba nikdy jsem si nemyslela, že se budu věnovat ekonomii, ale teď mě baví ekonomické věci, a kdybych ještě něco měla studovat, tak by to byla ekonomie ? Taky marketing pro mě býval dřív sprosté slovo a teď mi přijde neskutečně zajímavý. V poslední době jsem se ponořila do brandingu a nadchlo mě to. V poradenství pro lidi, kteří chtějí prodávat svoje výrobky,  jsou moje znalosti obrovská výhoda. Dokáži lidem pomoci a předat jim zkušenosti a informace, jak udělat některé věci sám na koleně a nemuset si najímat na vše odborníky. To je pro tvořivé lidi hrozně důležité. Jinak svými výrobky jen zásobují rodinu a tvoří do šuplíku.

Další rozhovory