Helena Kašková Valentová (37 let)

Helena Kašková Valentová (37 let)

Helena se narodila v září 1981 v Brandýse nad Labem. Vystudovala obor sociální politika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po škole se zaměřila především na programy věnující se dětem ze sociálně slabých skupin. Zkusila si i roli učitelky v Montessori mateřské škole, což ji nadchlo natolik, že si v létě 2012 otevřela vlastní Montessori školku Kouzelná fazolka. Je vdaná, má dvě malé děti. Ve volném čase ráda plave, chodí po horách a jako Češka s řeckými kořeny se věnuje sebezdokonalování se v řečtině.

Podnikání je dřina. Z rozjetého vlaku se ale vyskakuje těžko

Helena se vždy ráda věnovala dětem. Její podnikatelská dráha tak přirozeně vedla k založení vlastní školky Kouzelná fazolka, která funguje na principech Montessori výuky. Rozhodně to ale nebyla cesta jednoduchá. I když svoji práci miluje, obětovala ji a své dceři 100 procent své energie, čímž ohrozila nejen svůj partnerský vztah, ale také zdraví. Jak se dostala do takového tempa a kdy nastal zlom v jejím přístupu k byznysu?

Čemu jste se věnovala před založením školky?

Původně jsem sociální pracovnicí. Pracovala jsem s dětmi ze sociálně slabých skupin. Po osmi letech jsem ale potřebovala změnu a nabídla se mi prostřednictvím jedné kamarádky práce ve školce, kde jsem začala působit jako učitelka. Moc se mi tato práce zalíbila. Sice jsem už v nízkoprahovém klubu pro děti a mládež s kolegyní přemýšlela nad založením vlastní školky, ale lákalo mě vyzkoušet si to z pozice zaměstnance.

Zaujalo vás konkrétně Montessori zaměření?

Ano. Udělala jsem si i Montessori kurz. Líbil se mi odlišný přístup vzdálený od direktivního chování ve státních školkách. Skvělé mi přišly i pomůcky, s nimiž systém při vzdělávání dětí pracuje. Při nástupu jsem si stále nebyla zcela jistá vlastní školkou, ale pořád jsem toužila po tom se osamostatnit, dělat práci po svém. Moci si vybírat, s kým budu pracovat.

Popíšete začátky? Rovnou jste začala hledat prostory pro školku?

Hodně jsme celý projekt s bývalou spolumajitelkou promýšlely. Vypracovaly jsme podnikatelský plán, ze kterého vyplynula vhodná lokalita pro umístění školky i to, na jakou cílovou skupinu se zaměřit. V původním plánu nám jako nejvhodnější lokalita vyšla satelitní městečka. V těchto oblastech jsou ale lidé hodně finančně zatížení například hypotékami. Tento směr jsme proto vyhodnotily jako nesprávný. Provedly další průzkum, ze kterého nám vyšla Letná v Praze. Oblast je to sice malá, ale tehdy existovaly na Praze 7 jen tři malé soukromé školky. Navíc tu jsou zajímaví a inteligentní lidé, kteří si mohou dovolit platit soukromou školku.

A jak jste našla prostor kousek od Stromovky?

Ze všeho nejdříve jsem začala obepisovat školy, jestli by neměly prostory k pronájmu, a nakonec to klaplo na základní škole Korunovační. Příjemným bonusem byl obecní pronájem, který je asi třikrát levnější, než kolik bychom musely platit soukromému subjektu.

Jak dlouho nakonec trvala příprava, než se školka dětem otevřela?

Tři roky. Nebyla nijak intenzivní, ale postupně se plán a nápad rozvíjel do konečné podoby. V lednu 2012 jsem nahlásila ukončení pracovního poměru ve školce, v létě jsem skončila a v srpnu jsme školku otevřely. Dost času nám zabrala rekonstrukce prostor, které byly totálně zničené. Kvůli financím jsme si téměř vše opravily vlastníma rukama. Dostala jsem z toho dokonce zánět šlach. Rekonstrukce nám zabrala měsíc v kuse.

Jak se vám podařilo vzhledem k neúhledným prostorám nalákat první zákazníky?

Prostory jsme ukázaly až když byly pěkné a nové!  A podařilo se nám vymyslet zajímavý projekt příměstských táborů pro děti z Prahy 7. Na městské části jsme žádaly o dotaci, kterou jsme také dostaly. Školku jsme otevřely s nabídkou dotovaného letního programu, což v očích rodičů dětí vzbudilo důvěru. Příjemným bonusem pro ně byla i nižší cena. Dobře působilo i to, že jsem coby majitelka ve školce také pracovala. Přibližně 4 až 5 měsíců před otevřením jsme se s dnes již bývalou spolumajitelkou účastnily místních veřejných akcí a prezentovaly naši budoucí činnost. Určitě pomohlo i to, že jsme obě velmi komunikativní a dokázaly jsme přesvědčit lidi o tom, že víme, co děláme a chceme to dělat dobře a s láskou k dětem. Navíc jsme měly dost štěstí – v té době končila jedna místní soukromá školka a pár dětí se z ní přesunulo k nám. Hned jsme tedy měly skupinku zhruba osmi dětí.

Rozchod se spolumajitelkou

Do školky je potřeba vložit velké množství financí. Půjčovala jste si, nebo jste rozjezd financovala z úspor?

Počáteční investice nás vyšla asi na 300 tisíc korun, což není tak hrozné. Podařilo se nám finance udržet na uzdě jen díky tomu, že jsme si hodně věcí dělaly samy. Kolegyně si peníze půjčila od rodiny, já v bance.

Banka vám prostředky půjčila bez problémů?

Šlo to hladce, vyšla mi vstříc. Můj táta mi nabízel finanční pomoc, ale nechtěla jsem. Bála jsem se být zavázaná rodičům a ohrozit tátu, který má jen docentský plat z filosofické fakulty, kdyby mi podnikání nevyšlo.

Při rozjezdu podnikání jste byla ještě bezdětná a bez partnera...

V té době jsem už rok chodila se současným manželem.

Podpořil váš podnikatelský nápad?

Partner mě podpořil a pomáhal mi s rekonstrukcí prostor. Hlavně mi naslouchal, protože kolem školky se první roky točil celý můj svět.

Co bylo v začátcích podnikání největší překážkou?

Ze začátku bylo těžší období z důvodu neshod s mojí kolegyní a bývalou spolumajitelkou. Měly jsme jiný náhled na chod školky a její provozování. Nakonec jsme se rozešly a já ji vyplatila. Celkově začátky byly obtížné. Vzpomínám si, jak jsem prvního tři čtvrtě roku žila jen z brambor, abych finančně vyšla. Přitom jsem pracovala 12 hodin denně! Navíc jsem denně do práce dojížděla z Brandýsa nad Labem, kde dodnes žiji.

Nepřemýšlela jste se někdy přestěhovat blíž? Je to dálka na každodenní dojíždění...

Tenkrát jsem bydlela se svojí nemohoucí bábinkou. Kdybych odešla, musela by jít do hospice, a to jsem nechtěla. Docházela k nám třikrát denně pečovatelka, takže se to dalo  zvládnout. Cestování do Prahy je časově náročné, ale už jsem si zvykla. Několikrát jsem se chtěla ke školce přiblížit, ale bábinka chtěla v tom domě zůstat.

Chtěla jste někdy s podnikáním seknout?

Když jsem unavená, nabízím z legrace školku kamarádům k prodeji.  Ale prodat bych ji ve skutečnosti nechtěla – mám zde spoustu práce, kontaktů s úžasnými dětmi i rodiči, za sebou skvělé akce, školní roky, vyřešené zápletky i potíže. Školka si prošla obrovským vývojem. Navíc mě to neskutečně baví. Je to živý organismus, ve kterém se pořád něco děje, stále se něco mění. Je to adrenalin a zábava!

Měla jsem ale několik období, kdy jsem s tím opravdu chtěla skončit. Byla jsem unavená a vyřízená. Naštěstí mám v týmu dobré lidi, tři holky, které mě doprovází už několik let a jsou pro mne velkou oporou. Podpořily mě hlavně v době, kdy se mi narodila dcera Eliška a já nemohla ve školce trávit tolik času.

Do té doby jste ve školce působila jako učitelka?

Dělala jsem tam všechno – učitelku, uklízečku i zásobovačku. Po dvou letech fungování se naše konflikty s kolegyní dostaly do takového stadia, že už bylo nutné se rozejít. Naštěstí o školku tak velký zájem neměla, proto jen stačilo, abych jí vyplatila její podíl. Což ale také nebylo málo, protože jsem ji musela vrátit původní vklad, plus dalších 100 tisíc navrch. Navíc jsem zdaleka neměla splacenou původní půjčku. V sedmém měsíci těhotenství s dluhem téměř půl milionu se neklidně spí. Dnes už mám ale vše splacené ze zisku školky.

Život ovládaný školkou

Jak se změnilo vaše fungování ve školce po narození Elišky?

Najela jsem úplně špatně. Myslela jsem si, že to zvládnu stejně jako doposud. Že budu mít čas jezdit do školky a pracovat po nocích. Miminko se mnou jezdilo do práce, kde jsem trávila tři až čtyři dny v týdnu. Navíc jsem administrativní věci dělala v noci. Když jí byl rok, tak už jsem byla opravdu unavená z častého kojení v noci a noční práce. A to jsem si na toto období ještě vymyslela svatbu. Snažila jsem se být 100procentní matka, která podává i 100procentní výkon ve školce. Absolutně mi nezbýval čas na partnerský život, na sebe sama, na mé koníčky. Manžel nebyl spokojený a já byla uhnaná.

To byla ta pomyslná poslední kapka, než jste se rozhodla svůj život přehodnotit?

Ne, poslední kapka nastala v dceřiných téměř dvou letech, kdy jsem onemocněla. Měla jsem zánět ledvin a chytla jsem meningokoka typu C. Brala jsem čtvery antibiotika. Jenže u mě byl taky problém, že holky ve školce hlídaly a pracovaly s dětmi, ale nechtěla jsem jim předat i další kompetence. Vše jsem chtěla mít pod kontrolou sama.

Co vám nakonec pomohlo ke změně v uvažování?

Když jsem byla nemocná, tak mi došlo, že musím udělat změnu, jinak se zblázním, že už to došlo tam, kde to být nemá. Školka ovládala mě, ne já ji. Ze všeho nejdřív jsem si našla paní supervizorku do školky a zároveň byznys koučku Dominiku Špačkovou. Ta mi pomohla postavit celý nový systém fungování. Velkým problémem bylo to, že školka praskala ve švech, ale finančně byla ve ztrátě. Dominiku jsem primárně najala z toho důvodu, že jsem nechápala, jaktože máme tolik dětí a přitom nevyděláváme. Některé měsíce mi nezbyly peníze na zaplacení sebe sama.  Zjistila jsem, že jsem rodičům přespříliš kompenzovala absence dětí, čímž jsem ročně přicházela o hodně peněz, které mi pak chyběly v létě.

Co se konkrétně změnilo? Co Dominika zjistila?

Dominika se podívala na ceník a spočítala, že ho máme úplně špatně. Vytkla mi, že se chovám jako sociální pracovnice, ne jako podnikatelka. O klienty jsem pečovala, aby byli spokojení, ale zároveň jsem měla nastavené velmi nízké ceny především na příležitostné dopolední školkovné.

Můžete popsat komunikaci s rodiči, kdy jste je musela informovat o zvýšení školkovného? Jak to přijali?

Bylo to pro mě strašně těžké. Musela jsem si dát skoro panáka před odesláním tohoto e-mailu, jak jsem byla nervózní (říká s úsměvem). Propočítala jsem si, jaká je reálná situace a jak bych chtěla, aby to vycházelo v budoucnu. A podle toho nastavila novou výši školkovného. Samozřejmě jsem se změny bála, ale nebylo jiné cesty. Jinak bych musela školku zavřít. Poslala jsem dopis, ve kterém jsem vysvětlila, proč musím zvýšit cenu za naše služby. S Dominikou jsme vymyslely systém dvojího zdražování. Noví klienti dostali rovnou nové ceny a ti stávající obdrželi určité procento navýšení ceny od září a pak úplné zdražení od ledna. Dopis jsem schválně poslala před možnými přihláškami do státních školek, aby se rodiče mohli svobodně rozhodnout. Vtipné bylo, že hned první reakce byla pozitivní. Jedna z maminek, která je mojí kamarádkou mi odepsla něco ve smyslu: „To jsem se lekla. Ale udělala jsi to, co jsem ti od začátku říkala, že máš udělat.“ Tato reakce mě povzbudila a ujistila v tom, že dělám správně.

Školku jste tedy vedla v tom špatném systému pět let?

Neřekla bych, že to byl špatný systém po celou dobu. Než jsem měla děti, pracovala jsem ve školce mj. jako učitelka téměř na plný úvazek. Bylo méně dětí a hodně jsem zastala já společně s jednou nebo dvěma dalšími učitelkami. Školné bylo dostačující, protože byly mnohem menší výdaje. Ale kapacita školky se postupně rozšiřovala, až dospěla do stavu, kdy bylo třeba týmu osmi lidí a výdaje se znásobily. Systém se tomu ale nepřizpůsobil a na spoustě místech mi unikaly příjmy. A pak to byla opravdu krize.

Organizace a delegace

Jak se nezadržitelné tempo podepsalo na vztahu s dcerou?

Našla jsem si chůvu, konkrétně babičku od jedné mé učitelky. Bohužel Elišku jsem nemohla dát k nám do školky, protože když jsme byly spolu ve třídě, vůbec to nefungovalo. To je paradox. Máte školku, pro kterou dřete a nemůžete v ní mít ani své vlastní dítě. Od dvou let ji měla bábi dvakrát týdně a stanovila jsem si jeden kancelářský den, abych nemusela pracovat po nocích. Loni, když už byla dcera starší, začala chodit k nám do školky, ale do mladší třídy. Tak se mi velmi ulevilo.

Nyní máte ještě dvouměsíčního syna Vašíka (rozhovor proběhl v září loňského roku, takže dnes je Vašíkovi skoro půl roku, pozn. red.). Kolik času trávíte v práci teď?

Teď už je to dobré. Tři dny v týdnu jsou pracovní, kdy dva dny jsem doma a pomáhá mi chůva a jeden den jsme celá rodina ve Fazolce. Eliška tu má kamarády a školku miluje.

Důležité bylo delegovat organizační práce školky na učitelky. S tím mi také pomohla Dominika, protože před porodem syna jsem si sepsala, co vše se ve školce dělá, co dělám já a co ostatní. Jednotlivé oblasti jsem pak delegovala na své zaměstnance. Každá z učitelek má na starost nějakou oblast se stručným manuálem. Jednou týdně mi posílají e-mail se zpětnou vazbou a další týden jim telefonuji. Předala jsem jim i práci, kterou jsem si myslela, že nikdy předat nemůžu.

Jakou práci jste měla největší problém předat?

Prvotní i další komunikaci se zákazníkem - komunikace s rodiči je pro mě osobně velmi důležitá. Také vedení týmu, držení jisté „ochranné ruky“ nad školkou, jejím fungováním i hodnotami. Jednoznačně také finanční oblast – účetnictví, výpisy z účtu atd. Tyto oblasti jsem delegovala jen částečně.

Teď tedy pracujete celé tři dny v týdnu?

Skoro, chůva přijede v 10 a odjede ve čtyři.  Dva dny je chůva s námi doma, stará se o děti (Eliška je dopoledne ve školce v Brandýse, pozn. red.) a já mám minimálně 2x2 hodiny organizační práce. Ideálně někde v pěkné kavárně. Navíc mám v tyto dny volná odpoledne pro děti. Chůva také nesmírně dobře vaří a ráda nás zásobí něčím výborným. Jeden den v týdnu jsme celá rodina ve Fazolce. Ve čtvrtek a pátek jsem čistě maminkou. Na práci mám klid a vážím si víc času s dětmi.

Bez hlídání to nejde

Dělíte se doma s manželem o domácí práce?

Mám ještě dvakrát do měsíce paní na úklid, protože mám ráda doma čisto a nestíhala bych do toho všeho ještě uklízet. Jinak manžel mi každý večer i obecně organizačně pomáhá, i když je pracovně hodně vytížený. Navíc máme skvělé babičky i dědy.

Co vás v podnikání nejvíce překvapilo?

Jaká je to dřina. Nezastavíte se. Když tomu dáte všechno, tak to funguje. Na druhou stranu je tam ta hranice, kdy se ocitnete v rozjetém vlaku a už z něj nedokážete vystoupit.

Co je podle vás nejtěžší na podnikání s dětmi? Jmenujte například tři věci.

Organizace hlídání a času na práci – sladit to tak, aby to bylo maximálně efektivní a přínosné pro všechny strany. A bez hlídání to nejde! Dále udržet jasnou hranici, kdy pracuji a kdy odpočívám – nepracovat v době, kdy jsem s dětmi. To znamená neřešit s dětmi organizaci školky nebo e-maily. A určitě si najít čas na partnera i na své koníčky.

Udělala byste se zkušenostmi, které dnes máte, něco jinak?

Kdybych na to měla peníze, tak ano. Už v té době existovala organizace, která pomáhala s rozjezdy soukromých školek. My na to ale neměly peníze. Byla jsem ráda za to, že se mi podařilo dát dohromady těch 180 tisíc a zbytek jsem si musela oddřít sama.

Také bych dříve začala dobře delegovat organizační činnosti školky. Jsem přesvědčená, že pokud chce člověk dobře podnikat, musí tomu věnovat podstatnou část svého života. Žít tím a být poctivý. Nicméně si musí umět včas nastavit hranici mezi pracovním a osobním životem, což je pro mnohé z nás těžké. Školka je moje „dítě“ - se vším všudy.

Jaké máte plány do budoucna? Kde vidíte školku za pět let?

Z dlouhodobého hlediska bych strašně ráda měla školku ve vile s velkou zahradou poblíž Letné a desetiletou nájemní smlouvu za slušné peníze. Chtěla bych udržet přátelskou komunitu dětí, rodičů a celého týmu. Chci, aby mí zaměstnanci byli spokojení. Kariérně už růst nemohou, ale chci, aby se nadále cítili dobře a nepocítili finanční nejistotu.