Divoký umělecký život se s dětmi změnil v organizovaný řád. A funguje to

Toy Box

Ilustrátorka, komiksová autorka a malířka Toy Box žije se svojí rodinou v Praze. Se svým partnerem vychovává 4 děti, dvě z toho ve střídavé péči v režimu týden a týden. Vystudovala obor scénografie na dramatické fakultě Akademie múzických umění a také obor interaktivní média, mediální komunikace na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Ve volném čase se ráda prochází v parku se psy, cvičí thajský box a i když zrovna nepracuje, stejně nejraději kreslí.

Divoký umělecký život se s dětmi změnil v organizovaný řád. A funguje to

Před tím, než se Toy Box narodily děti, jí ani nevadilo jíst jídlo vyhozené v kontejneru za supermarkety. Žila umělecký život se vším všudy. Během jednoho roku ale s partnerem přibyly dvě jeho děti, a ještě vlastní dvojčata a 3 psi. Život se otočil o 180 stupňů a musela tomu přizpůsobit i práci a životní styl. 

Před tím žila tak nějak ze dne na den, ale i díky Dominice pochopila, že není nic amorálního na tom chtít za svou poctivou práci zaplatit. Přenastavila zcela ceník své práce a produktů – v rozhovoru se dočtete jak. Zároveň si od začátku v práci i doma s partnerem vše začali plánovat a organizovat. Nic je nepřekvapí a umí se skvěle přizpůsobit situaci. Což je krásně vidět i v současné koronavirové krizi. Její pracovní rozptyl je obdivuhodný.

Jak zvládala práci a domácnost se čtyřmi dětmi? Proč se dostala do blázince a díky čemu se dokázala vyhrabat z této opravdu velké pracovní a životní krize? Podle čeho si organizuje práci, aby byla co nejefektivnější?

 

Můžete se čtenářkám představit? Jste ilustrátorkou, ale na jaký styl se hlavně zaměřujete a jaké produkty nabízíte?

Ano. Jsem ilustrátorka a komiksová autorka. Moje práce se týká v podstatě jakéhokoli výtvarného řešení: její hlavní objem tvoří knižní a časopisová ilustrace, ale zároveň dostávám i zakázky na obrazy, nástěnné malby, komiksy a jsem schopná navrhnout komplexní vizuální řešení jako byl například projekt ilustrování pěti chorob, které sužují svět pro Lékaře bez hranic. Nepohrdám žádnou prací: klidně někomu navrhnu tetování nebo pozvánky na svatbu. Jsem přesvědčená o tom, že žádná výtvarná práce není nijak podřadná – vždy záleží na tom, jak chytře to vymyslíte a co přitom dokážete předvést.

Vystavujete, ilustrujete v časopisech, ilustrujete knihy a podívala jste se i k filmu. Máte velmi široký záběr. V jaké oblasti se cítíte nejlépe?

Mojí specializací jsou komiksy a ilustrace, v tom jsem myslím opravdu dobrá. Obecně ale myslím, že moje nejsilnější vlastnost je, že umím věci do hloubky promýšlet, což mimo jiné znamená, že s klientem – na rozdíl od některých svých kolegů – velmi dobře komunikuji a dokážu mu vyjít vstříc tak, aby byl maximálně spokojený.

Co vás ke kreslení přivedlo? Už od mala jste ráda malovala? Chodila jste i na kurzy? Vaše maminka je lékařka, podporovali vás rodiče v umělecké dráze?

Ke kreslení jsem tíhla nějak odmalička, ale byla jsem v podstatě talentovaná na spoustu věcí: zpívala jsem v Khünově dětském sboru, hrála jsem na příčnou flétnu, chodila jsem na balet i na karate. Podle mojí mámy jsem si většinu těch koníčků našla sama a většinou jsem se pro něco nadchla, a pak jsem to zase opustila. Kreslení mě bavilo konstantně, nikdy jsem ale nevěřila, že bych byla schopná se mu věnovat profesionálně. Sice jsem věděla, že existují ilustrátoři, kteří se jím živí, to pro mě bylo ale něco jako naprosto neuskutečnitelný sen.

Vystudovala jste obor scénografie. Věnovala jste se mu někdy (kromě vašich tradičních masek, ve kterých se ukazujete ????)? Proč jste u toho nezůstala?

Na škole jsem udělala divadelní představení podle hry Bouře Williama Shakespeara jako výtvarné, autorské divadlo. Pak jsem vymyslela, postavila a režírovala ještě další představení, Pustinu podle modernistické básně T. S. Eliota a scénografii jsem dělala do několika divadelních her svých kolegů z ročníku. Cestou divadla jsem nikdy nešla zejména proto, že mě už na škole bavily úplně jiné věci: hlavně streetart a komiksy.

Rovnou po škole jste si pořídila živnostenský list nebo jste si někde zkusila i pozici zaměstnance? 

Hned po gymnáziu jsem nastoupila jako elév ve velkém českém deníku, kde jsem pracovala postupně na pozicích redaktor, editor, opět redaktor v týdenní příloze, a nakonec jsem byla na stáži v reportérském oddělení. Byla jsem zaměstnaná, a přitom jsem studovala vysokou školu. Krátce poté, co jsem úspěšně složila přijímačky na scénografii, jsem dostala z novin výpověď. Myslím, že na moje šéfy bylo prostě toho studia při práci už moc. Začala tím v podstatě moje mnohem svobodnější a šťastnější éra v životě.

Jak dlouho už tedy podnikáte?

No podnikám. ???? Naplno se ilustracím a komiksům věnuji přibližně deset let, pokud ale budeme mluvit o podnikání, čímž myslíme to, že prostřednictví práce dokážu dobře uživit sebe, svou rodinu a ještě si dávat nějaké peníze stranou, jde o poslední asi čtyři roky – v podstatě je to tak od té doby, co se narodily děti. Do té doby jsem měla velmi nízké náklady, žila jsem ve spolubydlení a v podstatě jsem kromě barev nic nepotřebovala. Byla jsem takový ten typ umělce, kterého určitě znáte nebo máte ve svém okolí: hrozně šikovný, ale peněz se bojí a nechce je vůbec brát do ruky. 

Od chvíle, kdy se narodily děti mi bylo jasné, že to takhle vůbec nepůjde dál, a že budu muset začít vydělávat, abychom je dobře uživili a měly vše, co potřebují. Velký podíl na mém přerodu z nepraktického umělce do role mámy – hustlera měla právě Dominika. Díky ní jsem získala nějaké základní dovednosti, jak o penězích přemýšlet, ale i mluvit a vyjednávat. Což je v podstatě dost zásadní věc a v reálu tahle vlastnost často nakreslí dělící linii mezi těmi, kdo se opravdu umění věnují a kdo by to jen chtěli.

Když začínáte, uvažujte v malém

Měla jste složité začátky podnikání? Jak jste si obstarala první zakázky?

Moje začátky byly spojené v podstatě s tím, že vždycky uvažuji o tom, jak bych mohla být někomu užitečná, to je pro mě úplný základ. Nepřemýšlím, jak bych mohla vydělat peníze, ale jak bych mohla pomoct. Z tohoto myšlenkového nastavení vymyslíte spoustu netradičních řešení. Já jsem například několik let cestovala a bydlela s techno sound systémem, kdy žijete v dost punkových podmínkách (v autě) ze dne na den, v podstatě bez prostředků. Ale pokud uvažujete, čím můžete prospět, nějak se uživíte vždycky. V té době jsme s kamarády dělali hodně grafiku, hlavně sítotisk. Když jsme přijeli třeba do nějakého nového města, kde jsme nikoho neznali, zeptali jsme se v místní pizzerii, zda nechtějí trička. Nebo jsme jim natiskli ubrusy, a nebo jsme prodávali různé grafické listy na různých akcích a tak podobně. 

Základ podle mě je – když začínáte z ničeho – uvažovat v malém, lokálně a snažit se být užitečný. A pokud vyděláte nějaké peníze, neutratit je, ale vrátit je do hry – v našem případě to byla třeba lepší technika nebo barvy. Vím, že tohle se dá udělat kdykoli, kdekoli – vždycky se můžete poptat v okolí a snažit se něco malého vymyslet.

Co vám v prosazení pomohlo nejvíce? Kdy nastal hlavní zlom?

Já ve svém životě nevnímám nějaké zásadní zlomy, myslím, že jde o docela kontinuální cestu, která stojí na mých určujících vlastnostech: a těmi jsou chuť učit se za každých okolností něco nového a nesmírná pracovitost, kterou jsem asi zdědila po rodičích. Nebo tedy: samozřejmě, že mi neuniklo, že teď už nežiju v autě, ale v hezkém bytě a místo dvou nebo tří psů mám šťastnou rodinu, ale neřekla bych, že věci, které jsem dělala tehdy a které dělám teď, jsou nějak řádově lepší. Prostě jsem akorát během času získala dobré jméno díky tomu, že se snažím vždy o nejvyšší kvalitu, jsem spolehlivá a rychlá.

V jednom rozhovoru jste zmínila, že jste měla na cestě spoustu klacků pod nohama a nepříjemných zkušeností? Kromě osobních záležitostí, kdy jste byla zneužita dědečkem a po jednom zdlouhavém bolavém rozchodu jste se dostala do blázince, jaká vás potkala největší pracovní krize?

No nevím, zda se zneužití ve čtyřech letech dá charakterizovat jako „házení klacků pod nohy“, nicméně dá se říct, že jsem měla i období, kdy jsem byla velmi úzkostná, depresivní a pokoušely se o mě myšlenky na sebevraždu, což je právě jeden z následků zneužití v dětství. Nicméně já jsem prostě na svém psychickém stavu – stejně jako na všem ostatním – hrozně pracovala, chodila jsem léta na terapii, dosud jsem v terapeutickém vztahu proto, abych své případné problémy co nejméně přenášela na naše čtyři děti. 

Za největší pracovní krizi považuji asi období, kdy jsem se vrátila z psychiatrické léčebny. Došlo k tomu, že jsem si na to zneužití v dětství vzpomněla, a náhle jsem nebyla schopná nakreslit vůbec nic. Prostě tok různých nápadů a inspirace, který mám celý život, přestal. Tehdy jsem si řekla: OK, tak prostě teď už nebudu moct malovat ani kreslit, nebudu mít už žádnou práci. Co by bylo nejbližšího tomu, co by mě bavilo? 

Vždycky jsem měla ráda písmo a typografii, takže jsem si řekla, že když už nebudu moct malovat, stanu se malířem písma – a nastavila jsem si denní rutinu, kdy každé ráno jsem dělala dvacet minut cvičení z kaligrafie, učila jsem se psát různé typy písma. Sešity z toho období dodnes někde mám. A právě to mi pomohlo se pomalu, po postupných krocích zase ke kreslení vrátit.

Chtěla jste v této době nebo i někdy jindy s podnikáním seknout a začít dělat zcela něco nového?

Vzhledem k tomu, že moje práce přirozeně vychází z toho, co mě baví a co dělám už zhruba od tří let – z kreslení – s tím mě opravdu nikdy nenapadlo seknout. Podle mě bych to nedokázala, ani kdybych chtěla. Když pár dní nekreslím, úplně fyzicky cítím, jak mi to chybí. Samozřejmě jsou dny, kdy toho mám nad hlavu, sejdou se mi deadliny a do toho jsou ještě třeba děti nemocné nebo se pohádáme s partnerem. Tak to samozřejmě náročné je.

Změna myšlení: Chtít za svoji práci zaplatit

S partnerem vychováváte 4 děti, 2 vlastní a 2 z jeho strany. Kolik jim je let? 

Dvojčatům byly v únoru čtyři, starším dětem je osm a deset. Jedno z nich je adoptované, romské dítě.

Podnikání jste rozjížděla před narozením dětí. Jak se změnilo s jejich příchodem? Přeci jen během jednoho roku přibyly do rodiny 4 děti. Musela jste podnikání nastavit jinak?

Musím se přiznat, že život s dětmi jsem si představovala dost naivně. Měla jsem za to, že budu malovat s miminkem v nosičce a práce půjde víceméně jako dřív. Asi vašim čtenářkám nemusím líčit, jak mě realita zaskočila. Zvlášť když se ta miminka narodila dvě. Víceméně první půlrok jsem měla pocit, že jsem si totálně pokazila život, protože svoji milovanou práci už nikdy nebudu moct dělat jako dřív. Což se samozřejmě splnilo – ale já jsem se na to adaptovala. 

První roky znamenala práce s dětmi prostě jen strašnou a úmornou dřinu, kdy jsem se postarala o ně, o domácnost. A poté, co jsem je uspala, jsem začala malovat. Někdy mi čas na malování vycházel třeba od desíti do jedné v noci. Ale stejně jsem v té době namalovala v podstatě zatím svou největší výstavu pro Egon Schiele Art Centre. Myslím, že to bylo hlavně tím, že jsem byla extrémně motivovaná, měla jsem pocit, že pokud teď nezamakám, ze své – docela slibně rozjeté – kariéry vypadnu a bude mi dělat velké potíže ji znovu nastartovat.

Před dětmi jste údajně žila dost minimalisticky. Což se pak s dětmi změnilo a najednou jste potřebovala peníze na větší výdaje? Jak složité bylo nastavit ceny a podle jakého klíče jste je určovala?

Před tím, než se narodily děti mi nevadilo jíst třeba i jídlo, které jsme našli prošlé a vyhozené v kontejnerech za supermarkety – z podobného jídla vaříme ostatně pro lidi bez domova v rámci dobrovolného veganského hnutí Food Not Bombs. Když se narodily děti, najednou jsem úplně fyzicky cítila, jak potřebují všechno čisté a zdravé. Jak já kvůli nim musím jíst a žít zdravě. Prostě malému miminku nemůžete dát nějakou polo-shnilou kedlubnu, kterou okrájíte – a nemůžete ji dost dobře jíst ani jako kojící maminka. Těsně po narození dětí nás podporovala moje maminka, protože jsem opravdu nic jiného nedělala, než kojila dvojčata. Ale postupně, jak se mi uvolňovaly ruce, jsem začala zase pracovat a vydělávat.

A ta tvorba cen?

Tvorbu cen jsem dělala vlastně ve dvou krocích: prvním bylo vůbec zvyknout si chtít za svoji práci zaplatit, k čemuž mi pomohlo stanovit si fixní ceník a hodinovou mzdu. Druhým krokem je, že se snažím dlouhodobě zdražovat – víceméně s každým úspěchem. Umělcům se často doporučuje – když dostanou jakoukoli cenu – zdražit, když jsou mediálně exponovaní – zdražit, pokud se jim podaří dobrý projekt – zdražit, a podobně. Takže toho se snažím držet.

S Dominikou konzultujete už nějakou dobu. Jaká rada vám pomohla nejvíce a v čem jste musela zásadně změnit myšlení?

Dominika mi pomohla v tolika věcech, že je pro mě těžké jmenovat jich jen pár. Po pravdě našla bych ve svém životě málo lidí, kteří v něm provedli takovou naprostou kvalitativní změnu. Svým uvažováním mi ukázala, že není nic amorálního na tom chtít za svou poctivou práci zaplatit a pak jsme spolu v úplně konkrétních krocích plánovaly, kde a jak přesně by se to dalo udělat. To byla pro mě opravdu změna myšlení. Najednou jsem si uvědomila, že není nic špatného na tom, že chci z věcí, které představují moji vášeň a tolik mě baví, i vydělat nějaké peníze.

Po jak dlouhé době na volné noze jste si začala vyplácet výplatu?

Těžko říct – dlouho jsem neměla oddělené soukromé peníze od těch podnikatelských – to jsem se naučila opět zase až od Dominiky. Takže já jsem si „nějakou“ výplatu vyplácela v podstatě vždycky – vždycky bylo třeba zaplatit složenky a vydělat si něco i na jídlo. Obvykle jsem ale žila od jedné zakázky k druhé a na účtě měla čistou nulu. To se nyní změnilo.

S partnerem jede doma systém Fair Play

Pracovala jste hned po narození dvojčat? Protože živě si to moc nedokážu představit.

Hned po narození dvojčat nemůže pracovat vůbec nikdo, to prostě fyzicky není možné. Pro vaši představu: když si vezmete, že děti kojíte první měsíce ve dne i v noci v tří hodinových intervalech, jedno dítě vám trvá minimálně dvacet minut, to máte čtyřicet minut jednou za tři hodiny. Po pravdě jsme měli s mým přítelem oba plné ruce práce, abychom to přežili v nějakém alespoň relativním duševním zdraví a postarali se třeba i o dvě naše další děti nebo tři psy, které jsme v té době měli (v současné době máme už pouze dva.) Takže nějak – alespoň trochu pracovat – jsem začala až když dětem bylo třeba půl roku. Trošku víc, když jim byl rok. Opravdová změna nastala až tento podzim, když šly do školky.

Zajišťovala jste si časem hlídání třeba za strany prarodičů nebo chův? 

Moje maminka relativně mladá a aktivní žena, je gerontoložka a je primářkou nemocnice pro staré lidi. Proto to není klasická „hlídací“ babička, která by dala svůj čas k dispozici. Pomáhala nám ale ze všech sil – v začátcích hlavně finančně. Slečnu na hlídání jsem měla ale prakticky od začátku – s dvojčaty to podle mě prostě ani nijak jinak nejde. Potřebujete druhé ruce, aby to jedno dítě, které zrovna nechováte, nebrečelo. Takže jsem už od začátku měla péči o ně rozdělenou s jejich tatínkem, mým partnerem Radkem a když jsem je měla pouze já, měla jsem ještě k ruce kamarádku, kterou jsme platili jako chůvu. 

Rovnou jste si řekli, že bez hlídací pomoci to nepůjde nebo vás k tomu dohnala konkrétní situace?

První rok se myslím všichni dost báli, abych se svou historií různých psychických problémů vydržela, takže to bylo myšleno zároveň i jako psychická podpora pro mě. Chůvu jsme měli v podstatě do té doby, dokud děti nezačaly nějak alespoň trochu efektivně samy chodit – s dvojčaty je celá řada věcí, která jsou pro maminky „mono“ miminek běžné, nehorázně komplikovaná. 

Například když neunesete obě vajíčka pro jejich transport a zároveň tašku, někdo vám musí pomoct. Obdobně když s nimi chcete jít do obchodu nebo do galerie, je to na hranici vyčerpání – a to podotýkám, že já jsem docela zdravý a trénovaný člověk. Dělám amatérsky thajský box. V praxi to vypadá, že sice někam docestujete s vypětím sil, ale pak se málem složíte, protože zjistíte, že se tam nevejdete se širokým kočárkem a není nikde nikdo, kdo by vám pomohl, a tak podobně. Prostě chůva byla potřeba, ne kvůli práci, ale kvůli našemu zdravému přežití.

Kolik času trávíte s dětmi a bez dětí?

V současné době (tj. během koronakrize), kdy nechodí do školky, se věci vrátily v podstatě do stavu, v němž jsme žili s partnerem ty tři první roky: čas s dvojčaty máme napůl. Do času, kdy děti nemáme, musíme vměstnat já svoji práci a svůj díl péče o domácnost, můj partner práci, a ještě péči o další dvě děti plus péči o domácnost. Napůl se staráme i o psy, finance a všechno ostatní.

Máte podporu partnera v tom, co děláte? Pomáhá vám doma s dětmi? Jak moc jste na všechno doma sama?

S partnerem máme od začátku péči o děti i o domácnost rozdělenou 50 na 50 procent. V současné době jsme v rámci zefektivnění naší spolupráce začali používat takzvaný Fair Play systém (jmenuje se podle stejnojmenné knihy). Jde o to, že se všechny práce, které partneři dělají, včetně neviditelné práce, která končí často na bedrech žen (jako například komunikace se školou/školkou nebo posílání fotek prarodičům), se napíšou na kartičky. Pak si je partneři rozdělí, přičemž cílem je udělat to tak, aby byla dvojice co nejvíc efektivní dohromady a eliminovaly se hádky a jiná komunikace, při níž ztrácejí partneři sílu a chuť spolu žít. 

Kniha Fair Play je současnou, feministickou odpovědí zejména na problém větší mentální zátěže žen (tj. že na všechno musíte stejně myslet vy) a je napsaná opravdu geniálně: nabízí zkušenosti párů, které tento systém začaly využívat i strategie, jak o něm s partnerem mluvit. Opravdu vřele doporučuji!

Pracujete z domova? Nebo máte i nějaké místo, kancelář, kam se můžete „zašít“?

Pracuji z domova, kde mám svůj celý jeden pokoj, který je víceméně pouze moje pracovna. Mám tam knihovnu, stůl s počítačem a obrazy a před dětmi se dají zavřít dveře tak, že je samy neotevřou. Pokud se potřebuji soustředit, pracuji se sluchátky a děti vědí, že mě nemají rušit.

Říkala jste také, že neděláte práci, která je zbytečná a vybíráte jen to, co je efektivní. Jak si práci organizujete. Vytváříte si analýzy, co vám peníze nebo užitek přináší a co ne? Podle čeho aktivity vybíráte? 

Na čem pracovat a na čem ne se rozhoduji v podstatě podle dvou kritérií: zda to je prospěšné v dlouhodobém horizontu, tím myslím, zda je to důležité a prospěšné pro mě a vůbec pro lidi. A za druhé: zda a jak je to zaplacené. Je pochopitelné, že jako umělec nemohu chtít od všeho, co dělám, okamžité zpeněžení – umělci, kteří aplikují na svou tvorbu pouze komerční kritéria, jsou často uvnitř mrtví. Takže v podstatě vždycky velkou část své tvorby potřebuji mít volnou a nezpeněžitelnou, ať už se jedná o streetart, komiksovou knihu nebo obrazy na výstavu. Práce na nich v podstatě nelze zaplatit, a je nesmysl to po někom chtít. Přitom se ale jedná o dobré věci, kterými třeba často tématizuji nějaká důležitá společenská témata, takže je z přesvědčení chci dělat a přinášejí mi nějaký symbolický kapitál a relevanci. 

A pak jsou věci, které dělám „pro peníze“, i u nich mám ale velké štěstí, že už ve své pozici nemusím dělat nic, s čím se vnitřně neztotožňuji. Obvykle mě oslovují klienti, kteří moji práci znají a jsou s ní v souladu. V tomto bodě je důležité říct, že proto, aby o vás klienti věděli, je potřeba podle mého názoru o sobě takřka nepřetržitě dávat vědět: mým standardem je minimálně jeden příspěvek s hodnotným obsahem na sociální sítě denně. Z téhle kombinace podle mě nelze nic vynechat: nemůžete chtít na všem jen vydělat nebo jen dělat „vysoké umění zadarmo“ a chtít žít z grantů. A k tomu o tom musíte často, nejlépe denně, dávat vědět. Pokud ale tohle všechno dohromady děláte, jste už tři mílové kroky – alespoň v mé branži – před většinou ostatních.

Jak si organizujete den?

V rámci organizace každého dne se zaměřuji nejprve na věci, které mi vydělávají peníze a snažím se dělat nejdřív věci, které jsou obtížné, ale přinášejí největší profit – ať už symbolický nebo reálný. Při práci samotné používám techniku Pomodoro, kdy si čas organizujete do půl hodinových intervalů intenzívní, nepřerušované práce.

Přesun z učeben do on-line světa

Jak vaši práci zasáhla současná krize a nouzový stav?

V podstatě mnohem dřív, než se zavřely moje kurzy v Aeroškole, jsem přišla se strategií, jak případný výpadek práce a financí nahradit. Rychle jsem vyhodnotila situaci a řekla jsem si, že to, že budu mít méně zakázek, nemusí přijít, ale je lépe si zajistit nějaký stálý příjem, pokud by se tak stalo. Opět jsem to udělala tak, že jsem uvažovala o tom, jak být užitečná – když jsem přemýšlela o tom, co teď nejvíc potřebují rodiče jako jsme my, kterým zůstaly doma ze školy děti, napadlo mě, že bych jim mohla nabídnout zdarma kreslení komiksu s dětmi online.

Vymyslela jste případně nějaký nový postup a strategii, inovaci, jak si zákazníky udržet nebo naopak nové získat? Do nových on-line kurzů se vám údajně přihlásila celá škola. 

Ano, během prvního dne se přihlásilo na padesát rodin, často s několika dětmi, které chtěly společně se mnou kreslit. Brzy se ukázalo, že všechny ty děti prostě nemůžu učit zdarma, tak jak jsem původně plánovala. Společně s Dominikou jsme vymyslely, jak rodičům dětí nabídnout placené pokračování, pokud o to budou mít zájem. A ukázalo se, že zájem je a opravdu velký. Takže v podstatě na další měsíce, které jsou a budou pro mnoho lidí z mé branže velmi nejisté, jsem si opatřila pravidelný příjem. V současné době se ukazuje, že objem zakázek se příliš nezmenšuje, zájem je i o e-shop, kde nabízíme fine-art tisky, pro mě ale SOLD OUT v mých kurzech rozhodně znamená příjemnou jistotu, navíc ty komiksy, co vznikají, jsou prostě odměnou samy o sobě.

Jakých marketingových a prodejních kanálů jste využila?

Komiks jsem začala učit před pěti lety, kdy jsem vyhrála cenu za nejlepší českou autorskou komiksovou knihu, protože potom za mnou začala přicházet přirozeně spousta lidí a chtěli nějakou formou své komiksy konzultovat nebo se ode mě učit. V té situaci mi nabídlo spolupráci kino Aero, kde kurzy komiksu dodnes učím.

Jak zvládáte v současné době všechnu tu práci s dětmi doma? Partner má také home office nebo chodí do práce? Střídáte se?

Můj partner řídí obchod se spreji Graffneck a nakladatelství Page Five, a v současné době se snaží tyto podniky konsolidovat a provést je bezpečně krizí, ale pracuje také hodně z domova. Zvládáme to dobře, není to pro nás příliš velká změna. Už před krizí jsme měli život naprosto přesně naplánovaný: oba přesně víme kdo se stará o jaké děti, kdy si je předáváme, kdo má na starosti večeři a kdo se musí vyrovnat s hromadou prádla na vyžehlení. Můj partner pracuje, myslím, obdobně intenzivně jako já, oba se snažíme v práci nikoli sedřít, ale pracovat co nejvíc efektivně, aby nám zbylo co nejvíc času na děti a na to, abychom ho mohli trávit společně.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Na čem pracujete a co chystáte?

Moje plány do budoucna nejsou příliš odlišné od toho, co dělám teď, protože prostě já svůj život tak, jak je teď, hrozně miluju. To znamená plánuji kreslit krásné knížky pro děti, komiksy pro dospělé, malovat obrovská, hrozně krutě namalovaná plátna, a přitom se starat o všechny naše báječné děti a psy. Rádi bychom s mým partnerem měli v tomto roce svatbu, kterou jsme od narození dětí odkládali. Ještě ale uvidíme, jak to půjde s omezením shromažďování.

Jakou jednu radu byste dala podnikajícím maminkám?

Spěte. Ale fakt. Vždycky, když máte pocit, že vám domácnost, děti nebo práce přerůstají přes hlavu, vždycky, když vidíte všechno černě, nechte to ležet a běžet, děti dejte tatínkovi a jděte si dát dvacet nebo prostě jděte spát. To je asi ta nejlepší rada, která mě napadá.

Další rozhovory

3 comments on “Divoký umělecký život se s dětmi změnil v organizovaný řád. A funguje to”

    1. Děkujeme. Toy Box je opravdu velmi inspirativní osobnost a jde vidět, jak je organizace v životě důležitá. Nenechat vše jen tak běžet.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

maminkatelky.cz
Telefon: (+420) 775 028 018e-mail: dominika@maminkatelky.cz
přihlášen:
closebarsangle-down