Rubriky: Rozhovory

Miroslava Psotková (43 let)

Miroslava Psotková pochází z Nivnice. Vystudovala Obchodní akademii v Bučovicích zakončenou maturitou. Stále ji to ale táhlo k šicímu stroji a rok a půl po škole si otevřela krejčovství. V současnosti se věnuje především šití šatů z modrotisku a do toho provozuje e-shop, kde nabízí šité pohankové polštáře. Se svým mužem a čtyřmi dětmi (20, 17, 7 a 5 let) žije v Jalubí. Ve volném čase cvičí jógu a ráda chodí do divadla, kina a na koncerty, cestuje.

 

Chtěla jsem dělat něco speciálního, něco, co dělám jenom já

Povídat si s Miroslavou Psotkovou je radost. Čiší z ní neuvěřitelná síla, elán a drive. Je to prostě žena, která si v podnikání prošla kde čím, je zkušená, ví, co chce a jsem moc ráda, že si urvala hodinku na rozhovor ze svého nabitého programu.

Už od mala tak nějak tíhla k šicímu stroji. I když její rodiče ji viděli spíše na obchodní kancelářské židli, přesto usedla na židli pro švadleny. S manželem se usadila v domě na jižní Moravě s velkou zahradou, o kterou se starají a do toho vychovávají čtyři děti. „Moje nejmladší děti vstávají ve čtvrt na pět ráno, což přispělo k mému podnikání, protože v osm už zase spali. Ostatní vstávali a já jsem měla dvě hodiny na práci. Nebudu vám popisovat, že je člověk vyčerpaný. Je, ale musíte pohnout prdelí. Nic není zadarmo,“ vysvětluje s úsměvem. 

Jak podnikání před dvaceti lety spouštěla? Jak ho se čtyřmi dětmi zvládala? Kdy nastala největší krize? Jak změnila priority, když si v největším růstu podnikání zlomila na třikrát pravou nohu v kotníku?

Mezi prvními dvěma dětmi a dalšími potomky máte desetiletou mezeru. To se vám s mužem zastesklo po dětském pláči v domě?

První dítě se mi narodilo ve 23 letech. Tehdy ještě nebyl trend mít děti po třicítce, takže jsme začali brzy. Pak jsme si užívali a časem se nám s manželem začalo stýskat po nějakých drobečcích.

Kromě toho, že šijete z modrotisku šaty, tak vyrábíte také pohankové polštáře. Původně jste vystudovala Obchodní akademii, co jste tedy dělala po ní a jak jste se dostala k šití?

Po škole jsem pracovala rok a půl v kanceláři jako sekretářka, ale nebavilo mě to. Od malička jsem tíhla k šití, seděla u babiččiného stroje, ale nikdo si nevšiml, že vím, co chci dělat. Mívala jsem samé jedničky a maminka nechtěla připustit, že bych se stala švadlenou. To byla taková doba.

Babička byla švadlenka?

Ano, po ní mám ten gen. Moc jsme se nevídaly. Jen při jedné návštěvě mi darovala šicí stroj a já už jsem se tak nějak sama na něm naučila. Darovala mi také hromadu časopisů se střihy a šití se stalo mým velkým koněm a stále je. Šila jsem i při střední škole. Obchodní akademii jsem sice dokončila, což považovali moji rodiče za velký úspěch, ale já ne. Kalkulačka mi k srdci nepřirostla a po roce a půl od maturity jsem si otevřela krejčovství. Bavíme se ale o době, kdy nebyl internet a internetové obchody. Na podzim roku 1996, kdy jsem začala, nebyly ve vesnici ani telefony. Lidé přicházeli klasicky na kliku. Přáli si ušít šaty a jelikož byli s mojí prací spokojeni, přidávali se další. Pak jsem se vdala a narodilo se první dítě. Jako OSVČ jsem neměla nárok na mateřskou a pracovala jsem doslova do porodu. První syn se narodil koncem listopadu, brzy začínala plesová sezóna, takže po zhruba čtyřech až pěti týdnech od jeho narození jsem se vrátila do dílny. Přišlo mi to přirozené. Potřebovala jsem tu práci k životu.

Začínala jste tedy bez dětí…

Dva roky jsem dělala bez dětí.

Jaké byly začátky?

Nechala jsem si vyrobit ceduli a vyvěsila na dům. Ještě jsme bydleli u rodičů a první zákazníci přicházeli hned. Nikdy jsem vlastně nepoznala čekání na zakázky, protože díky tomu, že jsem šila již dlouhé roky jako koníček ve volném čase, první zákazníci už existovali.

Jak se změnilo podnikání s příchodem dalších dětí?

Po prvním dítěti jsme se přestěhovali do jiné vesnice a stavěli dům. Přišlo druhé dítě a v té době jsem po čtyři roky vůbec nešila. Nadešel příliv Vietnamců, levné italské módy, otevíraly obchody typu H&M a další levné značky. Nikoho netrápilo, že italskou levnou módu vyperete a je po ní. Navíc už jsem nechtěla zůstávat doma, tak jsem po první dvojmateřské nastoupila na pozici provozního pracovníka do jednoho velkoobchodu. Starala jsem se o jednání s dodavateli, zpracovávala faktury a domlouvala zakázky. To mi šlo, ale to snad každému, kdo má trochu organizační schopnosti. Potom jsem zatoužila mít něco svého. V té době startovaly ve velkém internetové obchody, tak jsem si v roce 2005 také jeden otevřela, konkrétně s pohankovými polštáři. Tehdy fungoval na českém trhu jen jeden, já jsem byla druhá. Měli jsme odlišný sortiment, jiné, nové tvary a funkce, jiné potahy. Hlavně kulaté meditační polštáře a futony s pohankou byly velkou specialitou mé firmy. Obchod se pěkně rozjel a jede do teď, v podstatě sám.

Byl první začátek podnikání lehčí než ten druhý?

Určitě to bylo lehké, protože bydlíte u maminky a nevíte, kolik stojí inkaso. Asi tak bych to řekla. Při rozjezdu jsem si koupila jen stroje. Teď už je situace jiná. Táhnete rodinu a do toho také kupujete stroje. Třeba minulý rok jsem si koupila šicí a vyšívací stroje za 92 tisíc. Rok před tím a ten minulý další průmyslový stroj pro kolegyni. Každý rok investujete. Kdo investice nepředpokládá, tak je naivní. V ceně za šaty jsou pak právě i náklady na stroje nebo tři dny chřipky, kdy si potřebujete jít lehnout, ale zároveň platby zůstávají. Je tam úplně vše, botičky všech dětí, že svítíte, že jedete na výlet. Momentálně jsem dosáhla optimální hladiny cen. Zvyšovat ceny už se mi nechce, protože se nechci stýkat s těmi ženami, co si kupují šaty za 7 či 10 tisíc. Jak říká Magdalena Čevelová z portálu Na volné noze: „Uvědomte si, že budete svého zákazníka potkávat každý den a hovořit s ním.“ Probírala jsem to i s Dominikou Špačkovou, s kterou se známe už 15 let, jsme kamarádky a vždy probereme záležitosti o sobě během zkoušení šatů a nechávám ceny tak akorát pro moji cílovou skupinu žen, aby si je mohly dovolit z jedné výplaty. Jsou takové normální a mně sedí.

Nic není zadarmo

Jak jste u prvních dětí zajišťovala během práce hlídání?

U prvního syna se střídali moji rodiče. U druhého dítěte jsme se přestěhovali a nešila jsem několik let. Při druhé dvojmateřské to už bylo náročnější, ale zase pěkně fungují v okolí školičky pro menší děti. Nejmenší Anička nastoupila do školičky v Uherském Hradišti v necelých dvou letech, kdy vážně onemocněla moje maminka. Docházela tam dvakrát týdně. Firma už naštěstí pěkně šlapala a když vám vážně onemocní člen rodiny, musíte najít řešení, protože nevíte, na jak dlouho to bude. Jeden den v týdnu ještě hlídala moje kamarádka, která měla stejně staré děti a potřebovala si přivydělat. Starší už chodil do školky. Do narození Aničky bylo vše jednoduché. Syn hodně spal a mamka dojížděla jednou týdně. Navíc moje děti vstávají v pět ráno, což přispělo k mému podnikání, protože v 10 hodin už měli v raném dětství první spaní. Ostatní vstávali a já jsem měla dvě hodiny na práci. Nebudu vám popisovat, že je člověk vyčerpaný. Je, ale musíte pohnout sedinkou. Nic není zadarmo.

Starší děti nepomáhaly?

Nepomáhaly pravidelně.  Moje čerstvě 18letá dcera ještě vloni hlídala dva týdny o prázdninách jako brigádu, ale letos odjela na tři měsíce do Ameriky. Je na střední a má své mládí. Nebude mi hlídat děti. To jsem tak nikdy nechtěla. Oni mají růst, mít pubertu, chodit na rande, do kina, na večírky, a ne hlídat děcka. Jen v případě nouze. Samozřejmě, když potřebuji něco na hodinku zařídit, mohu se na dceru obrátit. Ale zase z toho má výhody. Je to takový obchod.  Nejstarší syn je na vysoké škole, a navíc u jeho hlídání bych nebyla moc klidná, ale také na něj sem tam přijde 😊

Proč je podle vás podnikání s dětmi těžké?

Je těžké právě proto, že něco chcete, umíte, dá se to prodat a když se to rozjede, tak těžko hledáte čas. V prvních třech-pěti letech potřebujete být přítomna u všeho, abyste si zjistila, co je potřeba a za kolik. Účetnictví si například doteď zpracovávám sama. Věnuji tomu jeden den ročně. Dám si všechny faktury dohromady, abych věděla, co šlo kam a odkud, o co je největší zájem, jaké materiály jdou nejvíce na odbyt. Vypracuji statistiku, abych věděla, co se děje. Jinak zdaňuji paušálem. Zjednodušuji si život, jak to jde.

Jak si dělíte starost o domácnost a děti s manželem?

Na vesnici je to rozdělené velmi jednoduše. Já mám na starost děti a domácnost. Manžel má pole, zahradu, přezouvání aut, údržbu zařízení a podobné věci. Nejsme moc genderově vyvážení. Vše, co se odehrává doma, mám tak nějak na starost já, popřípadě blízké okolí domu. Máme docela velkou zahradu, sad a snažíme se být docela soběstační, takže jsme v posledních letech velmi módní 😊 a to je hlavní přínos manžela do rodiny, krom jeho zaměstnání a jsem za to ráda.

A co manželovi rodiče?

Babička od manžela má 70 let a momentálně má zlomenou nohu. Jinak ale pomáhá, hlídá nejmladší dceru, když jsme na kroužku a když jdu na jógu a manžel je v práci.  A i tak je zainteresovaná u dětí švagrové, která také pracuje. Bydlí spolu v domě. Díky školce a škole stíhám. Peklo začíná v případě nečekaných nemocí. Pak přicházejí na řadu noční práce.

Ať se to živí samo a pomalu roste

Dívala jsem se, že máte moc pěkné webové stránky na Pohankové polštáře.

Ty jsme si nechali nově přepracovat asi před třemi lety. Víte ale, e-shopy stárnou a po měsíci by se udělaly zase úplně jinak. Obchod naštěstí pěkně šlape, abychom měli co jíst. Živí se sám, protože jen občas nahrajete fotky a vám už pak jen chodí objednávky. Velkým plusem je dobrý název domény Pohankové polštáře. Domény vlastním dvě a lidé se proklikají rovnou ke mně. Přes fulltextové vyhledávání přicházejí zákazníci sami. Nepotřebuji platit žádnou reklamu. Nejmenuji se Obchůdek s radostí nebo Obchůdek s kytičkami. Moc se o web nestarám. Dvakrát za rok, většinou na konci prázdnin, koupím nové látky a nahodím do e-shopu nové produkty. Ostatní činnosti už deleguji a obchod sám pěkně po těch letech šlape.

Po jak dlouhé době jste činnosti začala delegovat?

No po dlouhé. Při druhé dvojmateřské, takže po sedmi letech.

Co vás k tomu donutilo? Děti?

Přesně tak, chtěla jsem mít volné ruce. Spočítala jsem si můj čas, který do toho mám investovat a v konečném důsledku jsem se raději rozhodla zaplatit polovinu sumy tomu, kdo tu práci za mě udělá. Já si pak jen vyzvednu hotové potahy, nafotím je a je to. Mám paní, která se mnou pracuje od začátku. Ráda šije a je introvertní, což je pro mě výhoda. Pomáhá mi i se šaty, když mám před výstavou či přehlídkou, která vyžaduje hodně peněz a příprav. Při tom si musíte vydělat na denní chleba. Jen do Bruselu jsme chystali dvacet kousků v hodnotě zhruba 50 tisíc korun. Jsem spoluživitel rodiny. Nemám žádného milionářského manžela, oba dva pracujeme a ten můj příjem je polovina příjmů naší rodiny, kterou reálně potřebujeme. Jsem praktik a potřebuji, aby byznys od začátku vydělával.

Takže máte jednu část obchodu jako běžící byznys a pak tvořivou část pro seberealizaci?

Samotné šití běžných věcí jsem nechala běžet při druhé mateřské a tvorba nových věcí mi chyběla. Nechci tvořit něco, co lze běžně koupit na e-shopech. Sice první dva roky jsem na Fleru něco běžného šila, abych si vytvořila klientelu, pak už se ale rozjíždí kolotoč, kdy vám lidé píší maily a telefonují. Přes portál jsem vždy vystavila šaty, ale kolekce látek se neustále mění. Každého půl roku vzniká něco nového, takže nemáte šanci vybudovat něco stabilního. Neustále musíte vkládat hodně energie. Nové věci fotit a hledat, proto jsem od focení modelek upustila. Investujete do focení a látek, jenže než vám produkt vyleze ven a lidé ho začnou poptávat, látky už nejsou. Vznikne skladové oblečení, a to není můj styl. Někdo má rád barák plný věcí, já ne. Držím si 15-20 zakázek týdně, ty vykomunikuji, a hned s kolegyní zpracuji a odesíláme. Ať se to pořád točí.

Zmínila jste výstavy. Kolikrát do roka máte výstavy a jsou pro vás opravdu přínosné?

Je to takové pozlátko. Dáte do toho spoustu energie, ale zase připravujete věci, které se vám pak prodají. Například loni v květnu jsem jela na výstavu do Prahy a hned na začátku června do zmíněného Bruselu prezentovat. Připravili jsme na obě akce 50 věcí. V Bruselu už byly připravené dívky pro módní molo. Vyšly nám vstříc ženy a dívky pracující na velvyslanectví a v institucích EU, na které jsme šaty šili. Ze všech kousků zůstaly dvě věci, ale nemyslím si, že se neprodají. Postupně se k vám investované peníze vrátí, ale je to náročné. I vzhledem k dětem. Naštěstí v době mé nepřítomnosti hlídá děti manžel.

Modrotisk si tvoříte sama?

Ne, ten si sama netvořím, je tolik krásných vzorů u modrotiskařů, do smrti je nevyčerpám 😊. Pro vytvoření renomé jsem začínala na Fleru. Jak říkám, za hodnocení člověk život položí. Zákazníkům vycházíte ve všem vstříc až ad absurdum, ale získáte dobré reference. Mým cílem ale bylo tvořit něco speciálního, něco, co dělám jen já. Proto jsem v roce 2016 nakoupila modrotisk. Nejdříve jsem odebírala látku od jedné designérky z Japonska, ale metr čtvereční látky stál 600 Kč, takže celé šaty vycházely okolo 4000 Kč. To už není běžná věc, kterou si žena koupí. Problém byl opět také v neustálých změnách látek. Nakoupila jsem pět šest pláten v návinech, ty zapracovala do velikostí, které jsou nejčastější. Jenže ženy přichází pro to, co vidí na fotkách. Pokud ale danou velikost neoblečete, tak nové neušiju, protože stejná látka už není v prodeji. Samozřejmě nabídnu jiné varianty, co by se na ně hodilo, to už si ale nejsou tak jisté, protože to nevidí na fotce. Lidé nemají bohužel, nebo bohudík? 😀 představivost. Velmi jsem chtěla přejít na lokální výrobu, rozhlížela se kolem, po Česku a regionu, a zamilovala jsem si modrotisková plátna a našla jsem modrotisk ve Strážnici z dílny Jochových, čímž se mi velmi zjednodušil můj designerský život. Našité věci vystavím, někdo si je objedná, naměříme velikost střihů, objednám látky a šiju. Vím, že brzy se vrátím i k té Japonce, protože k tvorbě vývoj potřebuji, ale z byznysového hlediska jsem nyní zakotvila tady. Dost jsem sortiment ořezala a na venek dělám jen modrotisk. Držím si základnu zákaznic, které si u mě nechávají šít i 15 let. Projdu si s nimi e-shopy, vybereme látky. Znám je a odhadnu jejich styl. V současnosti mám velmi dobré období. Dostala jsem se na hladinu, kdy vydělám dost peněz, dělám, co mě baví a dělám pro lidi, kteří jsou mi naturelem blízcí a přináší mi radost. Ještě pořád jsem ve stavu, kdy chci pracovat a potřebuji tvořit.

Máte většinu zákaznic z vašeho okolí nebo prodáváte i na dálku, že vám pošlou míry?

Asi 80 procent probíhá na dálku. Pošlou mi míry a šijeme na dálku. U Fleru je perfektní, že šijete na dálku a ubere vám to práci na domlouvání termínů přeměřování. Zvlášť, když vám třeba děti onemocní. Zákazník přímo objedná, naběhne mi platba, ten den a ten den odešlu. Takhle na dálku jsem schopna udělat dvě zakázky denně a moc mi to vyhovuje. Během dne tak zvládnu práci, děti, zahradu a další činnosti, čehož jsem chtěla dosáhnout.

U šatů také uvažujete nad e-shopem, nebo vám vyhovuje zůstat na Fleru?

Uvažuji, ale ke mně chodí tolik zákazníků…. Stačí mi messenger na Facebooku, abych byla upřímná. Uvažovala jsem spíš nad prezentací mé osoby. Ale pak jsem díky konzultaci s jedním pánem z Baťovy univerzity zjistila, že průměrná doba strávená na webových stránkách je 30 sekund. Cena webu je zhruba 40 až 50 tisíc korun, když má nějak vypadat, a nakonec půjdeme jen do profi fotek z živých prezentací.

Když jste nechala předělávat e-shop s pohankovými polštáři, šlapalo vše bez problémů?

To bylo největší peklo. Proto jsem taky mimo jiné upustila od modrotiskového webu. Ale vše je na úkor toho, že agentury dělají spoustu jiných věcí než váš web, a pak to tak vypadá. Chlapec měl tehdy logo vymyšlené během jednoho dne. Nabídl sedm druhů, z čehož první bylo nejlepší. Nabídl rovnou i logo na šaty. Nechci mít žádné digitalizované a složité výtvory. Dělám tradiční ruční práci, blízko životnímu prostředí a přírodě, takže preferuji jednoduchost. Loga vznikla hned. Pak uděláte roster a problémy začínaly v rámci robotické práce. Taky jsem mu nezaplatila tolik, kolik chtěl. Vše jsme domlouvali půl roku dopředu, za měsíc měl být termín, ale nakonec vzniklo třítýdenní zpoždění. Pro mě to znamenalo zbrždění mé vlastní práce. Ono, když podnikáte, tak zjistíte, že se vám nechce někomu dát 5 000,- když nesplnil, co slíbil. Tři týdny to mohlo jet, nejelo.

V současnosti pracujete na plný úvazek? Míň nebo víc?

Teď jsem v cílové hladině a pracuji od devíti do tří, pokud je ideální stav bez nemocí. Když jsem měla mít s vámi tu hodinku rozhovor, tak jsem si přivstala a nabalila jsem si hodinku DPD balíky. Proto tu teď mohu v klidu sedět. Musím si to vždy zorganizovat. Jsou procesy, které musíte každý den odprezentovat děj se co děj. To je taková priorita. Sice obědvám ve dvě, ale mně to přijde normální. Ženské, které chodí okolo mě do práce, tak mají mnohem méně volného času než já. A děti taky odrostou, už nebývají tak nemocné. Třetímu synovi, osmiletému, občas dovolím hrát hru a jdu do dílny. Není to výchovné, ale občas je to potřeba udělat ústupky, abyste přežila.

Nemusím pořád růst

Jaké kopance v podnikání vás dokážou nejvíce rozhodit?

Kopancům, kterým se nevyhnete je nemocnost. Nemoci dětí, hlídačů, nemoci moje vlastní, které vůbec neřeším. Když měla Anička rok a vše bylo pěkně rozjeté, tak jsem si v červnu zlomila na třikrát pravou nohu v kotníku. Takže místo abych měla volné prázdniny, což v posledních letech mám a dělám jen malé činnosti, aby se poplatilo inkaso, skončila jsem v nemocnici. Přede mnou visely dva týdny intenzivní práce, děti měly být u babičky, abych dorazila všechny zakázky a mohlo zavládnout volno. Místo toho mi v nemocnici nohu na maděru drátovali dohromady. Roční dítě začínalo v té době chodit a 2,5leté bylo neřízená střela. Manžel si vzal dva týdny paragraf a já jediné, co jsem mohla dělat, tak jsem šla do dílny. Nemohla jsem chodit, starat se o děcka, vařit. V dílně jsem si hodila nohu na stůl, aby mi odpuchla  a šila jsem. Nakonec to bylo super. Jenže manželovi zaplatila pojišťovna jen tři týdny mého ošetřování a pak nastal problém. Do toho mi onemocněla vážně ta maminka. Tehdy to byl velmi těžký rok a firma to naštěstí nepocítila, ale já jsem si uvědomila díky tomu spoustu věcí.

Co například?

Že nemusím pořád růst. Dostala jsem se do určité hladiny, kdy je nám dobře. Původně jsem stále více a více práce delegovala, ale pak jsem se hodila do klidu. Jen být, uživit se a mít z té práce radost. Aby to nebyla honba jen za výdělkem, aby to byla radost. Je mi 43 let a čeká mě nějakých 30 let, když budu namyšlená, a produktivních 20. Mám jen jeden život. Jíst se musí a pak stačí peníze, abyste se mohla někam podívat, měla jste si co obléct a kde bydlet. Abyste nemusela pořád počítat, jestli vám vyjde 300 nebo 500. Takovou nějakou hladinu teď máme a jsem velmi spokojená. Ani nepotřebuji expandovat. Práce mám dost a když budu chtít něco jiného, základnu mám.

Jak jste si tu nohu vlastně zlomila?

To si představte. Před domem máte zaparkované napakované auto na dovolenou. Jenže na dvoře na vás svítí uzrálé maliny. Nejmladší dítě spí na sedačce a čekáte, až se probudí, tak vás nenapadne nic lepšího než jít maliny otrhat. No, a protože jste blbá, uklouznete na malém kopečku, který máte na starobylém sklepě a zlomíte si na třikrát nohu. Maliny rozsypané, auto zabalené a ještě že manžel byl doma, protože jinak nevím, koho bych se dovolala. Telefon jsem u sebe neměla. Ani neomdlíte, jak to bolí, protože máte doma ty dvě malinké děti. To bylo vtipné, ale dostala jsem za vyučenou. Jela jsem moc naplno a tělo si vybralo svou daň. Nyní už mluvím úplně jinak než před čtyřmi lety.

Expandovat nepotřebujete, plánujete přesto do budoucna nějakou další delegaci činností?

Ano, v šatech ano. Mohla bych sice stále fungovat online, ale potřebuji tvořit nové střihy, odzkoušet je a zjišťovat, co komu sluší. Vidět různorodé typy žen a hrát si s tím. Tvorba je pro mě důležitá a zákazníci chtějí modely ode mě. Chtějí můj čas, tím pádem potřebuji švadleny, které pak ty šaty připraví. Zvlášť, když něco chystám na ukazování, třeba na výstavu, přísun lidí je největší.

Pracujete z domu?

Mám podkrovní dílnu v našem celkem velkém domě. Vedle dílny mám i takovou malou zkušebnu, kde se se zákaznicemi domlouváme, zkoušíme a vymýšlíme, aby byly šaty na úrovni.

Měla jste ze začátku problém s nastavením cen?

Ze začátku ano. V internetovém prostoru mě nikdo neznal a při mateřské dovolené můžete dělat za míň. Máte menší odvody a tím pádem stačí vydělat na šatech třeba 500 korun. Takhle jsem to rozjížděla při Aničce. Připravovala jsem si půdu, že až půjde do státní školky ve třech letech, tak já už naplno vydělávám. Nemusím nad ničím přemýšlet a mohu jen vydělat víc. Anebo zdokonalit, nachystat přehlídku, nebo udělat rozhovor, jet na výstavu. Získat čas na šperkování firmy. Jela jsem po základu, aby všichni byli spokojení, aby všechno fungovalo.

Co vás přimělo nebo jak jste ceny upravila po začátku? Co bylo špatně?

Ceny upravuji již třetím rokem zcela automaticky, každý rok se zvedají odvody a také vstupy do výroby, speciální vstupy, originální materiály čili tyto změny se již automaticky odrazí v cenách. Z počátku byly ceny nastaveny na vytvoření základny, cenila jsem samozřejmě odhadem, teď už vycházím z jiných čísel než na začátku, ale zásadní chybu jsem zjevně neudělala, jsem tady 😊 

Když jste začínala podnikat, překvapilo vás něco?

Rozjížděla jsem se v podstatě od 15 let, ale neustále mě překvapuje nedodržování termínů, neposílání zásilek s materiálem. Mám nějakou nemoc, že podle svého nasazení předpokládám, že jak to dělám já, tak to dělá každý, ale není to pravda.

Upravila jste nějak přístup k nim?

Musím je pohonit. Mám je zapsané v diáři a volám, volám, volám.  

Ovlivnilo podnikání váš život negativně?

Nemohu marodit, nemám ošetřování člena rodiny, nemám nárok na tyto věci. Mám rezervy, ale musíte na ně vydělat. Nemůžete dělat za 100,- na hodinu, jako kamarádka, která dělá sekretářku, protože když ona onemocní nebo její děti, tak může zůstat doma dva až tři měsíce a celá rodina žije, jenže když mi někdo onemocní nebo já na týden, tak jsem minus 15 000,- a práce nad hlavu, kterou musíte pak dohnat nebo zadat, nějak si poradit. Nic vás nesmí zaskočit a udolat.

Co byste nabídla našim čtenářkám maminkatelkám?

Mohu nabídnout 10% slevu na moje oblečení při zadání hesla „maminkatelky“.

Jaké máte plány do budoucna?

Do budoucna bych ráda udržela, co běží, což je také úkol, a našla prostor pro méně tradiční tvorbu. Mám klientelu, která má ráda ne tak úplně klasické oblékání. Ráda bych si dopřála ten luxus se pověnovat těmto zákaznicím. Baví mě to a našla jsem navíc velmi zajímavý materiál, který by mohl dostat své slovo na podzim a zimu. Do prázdnin mám nalinkovanou každou minutu. O prázdninách mám prázdniny. Sem tam něco udělám, spíš budu připravovat půdu pro další kroky. Na podzim se hodně rozjíždí obchod s polštáři a pracujeme už od čtyř půl páté ráno. Říjen, listopad, prosinec, to jsou tři měsíce, kdy odkládám peníze a vydělávám na volné prázdniny.

Máte čas na sebe a koníčky?

Určitě. Každé úterý chodím na dvě hodiny jógy. Říkáme tomu relaxace pro zralé ženy, protože to je dýchání, uvolnění, nějaká ta asána, a meditace. Odpojím se od všeho a od všech starostí. Pak chodíme do divadla, kina, na koncerty. Co tady tak blízko je. Těším se na svoji první postmateřskou po 20 letech samostatnou dovolenou a jedeme s kamarádkami, co cvičíme spolu, na týden na Maltu. Nebyla jsem v životě sama na dovolené.

Rozhovor proběhl v březnu 2019, tedy těsně před vaší dovolenou. Jak se dovolená povedla?

Dovolená byla nádherná, ráda bych si tento stav mysli a těla dopřála minimálně každý rok 😊

Když pominu nemocnost, jiné problémy jste v podnikání neměla?

Ne. Když mám problém se zákazníkem, tak je to moje vina, protože nedokážu najít komunikační způsob, jak s ním mluvit. Myslím si, že ten dar mám a využívám všechny dary, které mám. Problém je někdy s dodávkami, to je snad jediné, no ale to víte, na originální a speciální záležitosti se prostě čeká…Mně už po těch letech málo co překvapí. Už je to rutina.

Proto také jdete směrem k té extravaganci, abyste vybočila?

Přesně tak. Každý soukromý zemědělec, si koupí jednou koně až když dělá normální věci, v kterých se daří nejvíc, protože lidé normální věci potřebují.

Tak teď je na extravaganci dobrá doba. Lidé mají peníze, které rádi utrácejí.

Přesně tak a slyší na speciální věci, neobvyklé, přesně jak říkáte. Osobitost. Pak třeba přijde krize a nebudu dělat originály. Důležité je se přizpůsobit době a jak se vše vyvíjí. Největší odpich je se odvážit.

 

Přečtěte si i další zajímavé rozhovory:

Proč by Michaela Tréglová už nikdy do ničeho neinvestovala velké peníze?

Jak se Ivona Wágnerová poučila z neukázněných zaměstnanců?

Z jakého důvodu už Klára Kratochvílová začíná podnikat jen v tom, čemu rozumí?

Zanechat komentář