Evka Neuman (36 let)

Evka Neuman (36 let)

Evka Neuman pochází kousek od Velkého Meziříčí a vystudovala stavební inženýrství na ČVUT v Praze obor Životní prostředí. I když se v oboru několik let úspěšné uplatňovala, začala se více věnovat své zálibě, a tou bylo focení. Od roku 2012 se mu věnuje profesionálně pod značkou EveNue Photography. Má dvě děti (5 let, 11 měsíců) a je vdaná. Ve svém volném čase ráda cestuje s batohem na zádech, mluví španělsky, chodí do kina a po kopcích. 

Moje nová cesta začala ukradením foťáku

Focení odjakživa milovala a brala ho jen jako koníčka. Evka Neuman vystudovala stavební fakultu a oboru se věnovala. Došla ale do bodu, kdy ji práce projektové manažerky nenaplňovala a do toho všeho se zkomplikoval její zdravotní stav natolik, že nemohla chodit. „Půl roku jsem nemohla pořádně chodit, než jsem pochopila, že musím změnit svoje vnitřní nastavení,“ dodává.

Musela svůj život zcela překopat, až se díky krádeži foťáku dostala zpět k milovanému fotografování. Tentokrát profesionálně. 

Jak ji krádež pomohla? Jaký byl rozjezd podnikání s malým miminkem a co se změnilo po narození druhé dcery? Proč bylo složité nastavování cenové politiky a jak se vyrovnala s tím, že fotí už dnes přeci každý? S Evkou jsme si potykaly, takže jsem nechala rozhovor v autentickém znění.

 

V životopise jistě hodně lidí zaujme, že máš sice vystudované stavební inženýrství, ale nakonec se věnuješ fotografování. Na co jsi se přesně během studia zaměřovala a pracovala jsi v oboru?

Na stavební fakultě jsem se věnovala životnímu prostředí, kam spadají odpady, kanalizace, revitalizace, ale měli jsme i klasicky šest semestrů matiky, ocelové konstrukce nebo betony. Při studiu jsem kreslila v CADu, po promoci jsem pak pracovala tři roky u developera, který se zaměřoval na brownfieldy (Nemovitost vzniklá jako pozůstatek průmyslové, zemědělské, rezidenční nebo vojenské aktivity, která je nedostatečně využívaná, zanedbaná a může být i kontaminovaná, pozn. red.). Pracovala jsem tam jako projektová manažerka. Práce to byla zajímavá, ale zároveň to bylo náročné a fyzicky jsem vyhořela. Bylo to období před krizí, zhruba rok 2007 a tato anglo-irská firma měla brownfieldy v Praze, Ostravě a jeden dům v Brně a já jsem měla na starosti některé části v rámci projektů a na 24letou holku po vejšce to bylo totální bláznovství. Tehdy panoval hlad po lidech s technickým vzděláním, ale na tuto pozici jsem tehdy nebyla připravená. 

Jak jsi tuto nepříznivou situaci řešila? Co se stalo po těchto třech letech?

Už na gymnáziu se mi projevila Revmatoidní artritida, což je autoimunitní onemocnění. (Revmatoidní artritida patří do skupiny autoimunitních onemocnění, což znamená, že její základní příčina tkví v porušeném imunitním systému. Ten reaguje proti tkáním vlastního těla a poškozuje je tím, že v nich vyvolává chronický zánět. pozn. red.)

Několik let jsem s tím chodila od jednoho lékaře k druhému, než se zjistila daná diagnóza, protože běžně se toto onemocnění neobjevuje u mladých lidí. Začala jsem se účinně léčit a příznaky po přestěhování z Vysočiny do Prahy v podstatě vymizely. Na nemoc jsem zapomněla, ale při práci u developera se masivně vrátila. Poprvé jsem měla jen pár zanícených kloubů, ale po této zkušenosti jsem nemohla chodit. Půl roku jsem nemohla pořádně chodit, než jsem pochopila, že musím změnit svoje vnitřní nastavení. 

Půl roku jste zůstala na nemocenské?

Ano, nakonec jsem se vyléčila a do práce se vrátila. Nejtěžším krokem k vyléčení, bylo si připustit, že odejdu od rozdělané práce. Tehdy se dokončoval náročný projekt Park INN Prague na Výtoni. Tři měsíce mi to trvalo, než jsem to překousla. I přes problémy v nemoci jsem nechtěla projekt pustit. Měla jsem na starosti celé vnitřní vybavení hotelu tzv. Fit out, od obrázků na zdi, postele, po příbory a myšlenka předání někomu jinému se mi nelíbila. Nakonec jsem si ale musela připustit, že to nedám, což bylo snad to nejtěžší. Když jsem se na podzim vrátila do práce, nastalo období ekonomické krize. Spousta firem propouštěla a já jsem od developera musela odejít. Na další dva roky jsem se uchytila ve firmě zabývající se rekonstrukcemi a změnou topení. Tam jsem ale pochopila, že tento obor není pro mě. Po pracovní odmlce a svatební cestě do Střední Ameriky jsem pak změnila obor a šla jsem pracovat do tehdy startujícího Impact Hubu na pražském Smíchově. Starala jsem se o eventy, a zatímco dříve jsem se zaměřovala na věci, tady jsem cílila na lidi.

Sedla ti tato práce?

Určitě, brala jsem to jako organizačně termínovou práci směřovanou více k lidem než k věcem. Hub tehdy startoval a panovala skvělá začátečnická euforie. Fungovali jsme v týmu o šesti lidech. Vše se nastavovalo a bylo potřeba vdechnout tomu řád. Bavilo mě to. K tomu jsem začala fotit.

Z ničeho nic?

Fotila jsem už dlouho před tím, ale do šuplíku. Ve chvíli, kdy jsem nastoupila do Hubu, jsme se zrovna vrátili ze svatební cesty s mužem – sedm týdnů po Střední Americe. Výpravu jsem brala hlavně jako příležitost zamyslet se nad budoucností. Prožívala jsem tehdy dost složité období. Umřela mi babička, pracovní nejistota převažovala a z toho všeho jsem potřebovala prozřít. Těšila jsem se, že při cestování Střední Amerikou budu fotit, přijdu na jiné myšlenky a až se vrátím do Prahy, budu vědět, co dělat.

Povedlo se?

Třetí den na cestách mi ukradli foťák. Měla jsem nový objektiv, na který jsem si našetřila. Tak moc jsem se těšila, jak budu fotit nová místa, nové věci, nové lidi. No a v nočním autobuse z Mexico City do Palenque mi fotoaparát vytáhli z brašny položené nad hlavou v přihrádce. Místo něj mi tam nastrkali lahve od coly, aby vyrovnali přibližnou váhu. Zjistila jsem to až ve chvíli, kdy jsem chtěla fotit. Vylezli jsme po ránu úplně zničení z autobusu a polovina věcí včetně foťáku pryč. Nastal smutek a zmar a zařekla jsem se, že už si nikdy nový foťák nekoupím a na veškeré focení kašlu. Jenže jsem se vrátila do Prahy a zjistila jsem, že mi focení chybí. 

Focení za kafe nebo buchtu

Změnil se k focení nějak tvůj přístup?

Už jsem nechtěla fotit jen do šuplíku pro svoji radost. Princip jsem otočila a rozhodla se dělat radost jiným. Koupila jsem si nový foťák a začala fotit zadarmo. Na tehdy rozjíždějícím Facebooku jsem představila svoji dosavadní práci a nabídla nafocení všem z mých přátelům. Kdo chtěl, ten přišel.

Technicky jsi se vypracovala jak? Absolvovala jsi nějaké kurzy?

Vždy jsem se o focení zajímala a znalosti jsem měla. Věděla jsem, co je clona, ISO, zkusila si fotit na kinofilm a nedělalo mi problém si sama fotky vyvolat. Nezačínala jsem od nuly, spíš jsem se potřebovala ujistit, jestli je to cesta, kterou mohu jít. Vše přitom začalo krádeží foťáku. Kdyby se to nestalo a neocitla jsem se v životní situaci, v jaké jsem byla, tak by se, co následovalo, nestalo.

Myslíš, že kdyby se ti foťák neztratil, na tuto cestu by ses nedala?

Asi ne a ne takto. Práce se začínala postupně nabalovat. Chodila jsem s lidmi ven a za kafe nebo jiný barter jsem je fotila. Díky práci v Hubu jsem se dostala i k focení eventů. Potom jsem otěhotněla a na mateřskou jsem odcházela s tím, že jsem fotila už i svatby a interiéry.

Stále ještě zadarmo?

Ne, živnost mám od roku 2012.

V jakém okamžiku jsi se rozhodla přejít ze zkušebního provozu do toho ostrého?

V Hubu pracovali i s jinými fotografy a řekli mi, že moje výstupy jsou dobré. Proto mi začali sice drobně, ale platit. Tyto odměny jsem musela fakturovat, tak jsem si založila živnost.

Čímž jsi si začala fakturovat i ostatní focení?

Ano, do té doby jsem fotila jen kamarády. Nebyl důvod fakturovat. Ve chvíli, kdy mi mezi klienty vstoupila instituce, musela jsem plnit zákonné povinnosti. Postupně se to nabalovalo. Samozřejmě se dnes setkávám často s tím, že fotograf je v podstatě každý, kdo vlastní fotoaparát a fotí. Ze začátku jsem se snažila obhajovat, ale už jsem se s tím ztotožnila.

Jak jsi se s tím ztotožnila? Jak se snažíš odlišit a vysvětlit, že tvá výsledná práce je jiná?

Ztotožnila s tím, že lidé se potřebují vyjádřit. Zvlášť, když ti visí na krku foťák. A třeba to ani nijak nemyslí, jen si chtějí popovídat. „Slečno, a když mám foťák, tak jsem taky fotograf?“ Už se jen zasměju a zeptám se jaký a co je baví fotit a stočím rozhovor jinam.  

90 % mých klientů ke mně přijde přes osobní doporučení, tak jsme už podobně naladěni. Na základě zpětné vazby vím, že si cení toho co nabízím. Dodržuji termíny, jsem otevřená ke komunikaci a participuji svými nápady  na výsledku, rozumím si s dětmi a daří se mi na klienty naladit. Nehádám se ale domlouvám. Jedna významná firemní klientka mi dokonce prozradila, že kdyby podobnou debatu o snímcích vedla s kolegy (muži), tak by se urazili a brali by to jako urážku. Že jim do toho mluví žena, nebo že si chce říct, jak to má vypadat. Já to naopak kvituji, když vidím, že klient má o výsledku představu. Beru je jako partnera pro debatu a hledáme společně výslednou představu. Moje část zodpovědnosti je, upřímně říct, co dokážu a jaká je moje představa a hledáme průsečík s klientovou představou. Tento způsob se mi velmi osvědčil a proto je má práce při vzniku asi jiná a  klienti ji doceňují. Většina mých klientů přichází opakovaně. 

Jak složité bylo nastavení cen za fotografie?

Velmi těžké. Začínala jsem úplně zadarmo. Musela jsem nastavit počáteční cenu, z které jsem se dlouho nemohla odpíchnout. Tehdy to dělalo asi 1800 korun za 1,5h rodinného focení. Ale brala jsem to tak, že jednak tříbím svoje schopnosti komunikace a druhak formátu, protože jsem si vyzkoušela mnoho možností balíčků, kdy si lidé dokupovali jednotlivé fotky, což mě v konečném důsledku nenaplňovalo. 

Změnila jsi časem přístup k cenové politice?

Jak jsem starší a času je méně, mám větší tah na branku než před pěti  - sedmi lety. Každá hodina hlídání dětí něco stojí, musím optimalizovat a už si říkám není čas ztrácet čas. Z toho nakonec vyplynul formát Fotosetkání. 1,5h v terénu a výsledkem je balík minimálně 30 fotek, které garantuji. Celé to stojí 4500 korun. Finálních snímků často odevzdám mnohem víc. Proto je cena už na počátku vyšší, ale zákazník už nic nedoplácí ala „nad rámec balíčku“. To popravdě sama nesnáším, když jsem klient. 

 Během takového Fotosetkání si zákazník odnese nejvíc, co může. Dokážu lidi naladit, nefotíme pod tlakem a díky tomu vzniknou krásné fotky. Cena je promyšlená. Nastudovala jsem si, co si platím, kolik musím vydělat, započítat amortizaci, sociální a zdravotní pojištění, daně, novou techniku, moje vzdělávání, rezervu. Propočet mi dal pak jistotu se obhájit ve chvílích, když se mi někdo snaží říct, že jsem drahá. Poznámku chápu, ale sama vím, proč je cena, jaká je.

Rekvalifikace a nová cesta

Když se narodila první dcera, dala jsi si od práce pauzu?

V šestinedělí jsem fotila svatbu. Teď už bych to neudělala, ale tehdy jsem měla pocit, že je to při rozjezdu byznysu potřeba. Dcera je letní dítě a svatba se uskutečnila na začátku září. Byl to hardcore. Měla jsem s sebou babičku, která mi pomohla a zvládla to hrdinně. 

Manžel taky podniká?

Je zaměstnanec.

Překvapilo tě něco na přechodu ze zaměstnaneckého vztahu do podnikání na volné noze?

Je potřeba si pohlídat včasné placení záloh, komunikovat s institucemi jako je Pracovní úřad,  ČSSZ a další. Domluvila jsem si za podpory úřadu práce rekvalifikaci na fotografa, čímž jsem dala celému podnikání oficiální tvář. 

Máš hezké webové stránky. Tvořila jsi je sama?

Děkuji a pracuji na nových. Už mi nestačí. S původními stránkami mi pomohla kamarádka. Vytvořila je na WordPress šabloně, naučila mě, kde a jak mám klikat a já klikám. Mám naštěstí technické kamarády, takže to šlo dobře.

Potřebovala jsi velké počáteční investice?

Během prvních měsíců jsem potřebovala za fotící techniku a počítač zaplatit kolem 200tisíc. Tak dlouho jsem šetřila, až jsem si vše koupila. Dodnes z toho žiju a příští rok mě čeká nová investice do počítače a fotoaparátu. Profi vybavení jsem si koupila v roce 2013, rok před narozením dcery. Vše funguje dobře, ale potřebuji se posunout dál.

Máš svůj ateliér?

Ne každý ateliér je dobrý na všechno, takže si platím členství ve vícero objektech a když nějaký potřebuji, jdu tam. Ateliér ale obecně moc nevyužívám. Fotím spíše u klientů, ve firmách, v resortech a rodiny už vůbec nefotím v ateliérech. Vznikají pak stresující situace. Přivedeš lidi do prostředí, které k nim není přívětivé. Často se fotí rodiny s malými dětmi, pro které je lákavé tahat za kabely a celá sešlost je spíš boj o nervy. Mně to za to nestojí. V ateliéru je k dispozici omezený prostor, ale to hlavní se často děje někde jinde.

Jak jsi se ze začátku propagovala? Aplikovala jsi vůbec nějaké marketingové kroky?

Díky práci v Hubu jsem měla přístup k lidem, kteří mi poskytovali zpětnou vazbu jen tak u kafe, nebo mezi řečí. Výsledkem bylo, že důležité je používat selský rozum. Za chvíli testování vidíš, co funguje a nefunguje.

Co ti fungovalo nejvíce?

Word of mouth. U mě 90 % klientů, nic lepšího pro mě není. Ve chvíli, kdy ke mně přišli lidé z ulice jen na základě webu, tak to tak dobře nefungovalo. 

Když se ti někdo ozve a cítíš, že to není ono, odmítneš ho?

Ono to většinou vyšumí samo. Na základě mailů už si ani netroufám nic hodnotit. Strohý email o ničem nevypovídá. Člověk ho může psát ve spěchu, mít vedle sebe nemocné dítě, nemocnou babičku, jet ve vlaku. Příkladem je třeba tlak na termín, který jsem už dvakrát odmítla, protože pro mě není možný. Když si neporozumíme na organizační úrovni, tak si pak říkám, jestli se pak pochopíme i ve zbytku. Takže to není o tónu.  

Nepravidelný režim a peripetie s hlídáním

Posuneme se k dětem. Na focení svatby ti hlídala maminka. Jak jsi zvládala fungování s malou a prací dál?

Blbě. Tehdy jsem potkala Dominiku Špačkovou a ta říkala zlatou větu: „Jedině hlídání pomůže vybudovat fungující business na mateřské.“ A já si říkala jasně, to nějak zvládnu i sama. Hlídání jsem nakonec do roka a půl věku dcery neměla, fotila jsem a bylo to strašné. Aneb „ověřeno za vás“. 

To jsi ji brala všude s sebou? Kolik hodin týdně jsi tak fotila?

Tehdy jsem fotila zhruba dvě zakázky týdně, což je kolem 5 hodin. Střídali jsme se s mužem nebo jsem šla fotit do Hubu, kde jsem měla mezi lidmi kamarády, kteří mi pomohli. Ale jakmile mi začala běhat, už to šlo špatně. Začala jsem hledat chůvu a úplně první chůva byl paradoxně skvělý kluk, tehdy náš soused. S dcerou si rozuměl, ale protože nebyl Čech, musel se časem vrátit domů. Následovala zdlouhavá a únavná peripetie s hledáním hlídání. Můj muž nebyl za dobře, aby šla v tak raném věku do instituce a chůva byla tedy jediným řešením.

Do tří let jste tedy řešili chůvy a pak?

Od dvou a půl let nastoupila do soukromé školky. Chodila ze začátku na dva dny a pak hlídala chůva, protože spoustu akcí nemohu ovlivnit, kdy budou. Sice mohu mít v úterý a ve středu školku, ale akce probíhají i ve čtvrtek nebo v pět odpoledne. Svatby bývají v pátek nebo o víkendu, takže jsem potřebovala druhého člověka, který vykryje tyto momenty. 

S nástupem do školky jsi pracovní tempo navýšila?

Chtěla jsem, ale dcera nástupem do školky začala být docela nemocná. To byl další článek od Dominiky, kdy školka nehlídá, ale imunizuje. Říkala jsem si, že mám štěstí, že mám ještě chůvu, jenže jsme dostaly nakonec obě zápal plic a skončily jsme na dva měsíce na marodce doma. S tím jsem nepočítala. Školka sama o sobě je výborná. Máme dobrou školku, ale v tomhle je to peklo.

Jak to probíhalo s druhou dcerkou?

To jsem si řekla, že na sebe budu hodná. Už nejsem na začátku podnikání, mám značku, kontakty, klientelu, takže nebylo to tak z nuly, jako s první dcerou. 

Byla jsi s ní více doma?

Poslední měsíc před porodem a první půlrok jsem vůbec nepracovala. Teď mám paní na hlídání a ta hlídá dvakrát týdně. S tím, že starší dcera je ve školce, mladší s paní na hlídání a já mám dva dny, kdy mohu pracovat.

Prarodiče nefungují?

Moji rodiče fungují skvěle. Berou si starší dcerku občas na Vysočinu. Manželovi rodiče ještě pracují, ale občas taky pohlídají starší dcerku. 

Jak pomáhá doma manžel?

Můj muž je zlatý. Bez něj by to nešlo. Podporuje mě, jak to jen jde. S druhou dcerkou se snažím maximálně rozdělit čas na rodinu a čas na práci. Snažím se pracovat pouze v době, kdy mám hlídání, protože ve zbytku času řeším rodinnou pohodu, tzn. domácnost, kroužky, vaření. Jednou za dva měsíce mám paní na velký úklid. 

Jsi ve fázi, kdy bys uživila rodinu?

Takhle čtyřčlennou a v režimu, co jsem, ne. Musela bych to celé přenastavit a být třeba celé léto na svatbách a to v této životní fázi nechci. Děti jsou malé a takhle s nimi můžu prožít většinu prázdnin. 

Měsíční odměnu si ale vyplácíš?

Ano, mám zisk. Jen si tedy neposílám plat, jak to učí Dominika. Je to pro mě přelívání z hrnečku do hrnečku, neboť máme společné finance. Osvědčila se mi ale jiná taktika. Dělám si vždy roční rodinnou rozvahu, protože moje práce je velmi sezónní, proto dává smysl spíše roční report. Dívám se, co k nám přiteče za rok, jestli nejdeme trendově dolů.

Předcházet nedorozuměním 

Setkala jsi se někdy během podnikání se situací, kterou jsi musela usilovně řešit? 

Výjimečně se stává, že nemáme s klientem stejnou představu, i když to tak ze začátku vypadá. Když práci udělám, odevzdám a za mě je to v tu chvíli hotové, se zjistí, že to myslel celé jinak. Tomu se snažím hodně předcházet tím, že se snažím o velkou přípravu. Jak si klient myslí, co by měly obrazy říkat, jak mají výstupy vypadat. Podobným nedorozuměním se snažím vyhnout a poučit se z toho. Stalo se mi to jednou a je pak velmi těžké vše napravit. Situaci jsme vyřešili, ale zůstala tam taková pachuť.

Pak jsem jednou měla klienta, který nechtěl zaplatit. Chvíli jsme si volali, a nakonec se to vyřešilo.

A asi nejpalčivější bylo přijmout fakt, že se k mé práci mají lidé potřebu neustále vyjadřovat. Když je někdo neurochirurg, tak mu moc lidí neřekne, že to umí taky. Případnou konstruktivní kritiku respektuji a chápu, ale dřív jsem si brala jakékoliv poznámky osobně. Pak jsem ale pochopila, že pro spoustu lidí  je konverzační téma to, že mi visí na krku foťák. Mají pocit, že mi musí něco říct. Velmi ráda si to vyslechnu, ale už s nimi nebojuji a neobhajuji se. Už nepotřebuji vysvětlovat, že vím, co dělám a že to není jen zábava. 

Nutkání vrátit se do stavebnictví nemáš?

Vůbec, mám pocit, že jsem překročila jistou hranici a nedokážu se vrátit.

Proč je podle tebe podnikání s dětmi těžké?

Velmi složité je to zkoordinovat vše časově a energeticky. Člověk si nenaplánuje, jestli bude mít dítě teploty nebo ho bolí zoubky. Reorganizace na poslední chvíli mě vyčerpává.

Se zdravím už problémy nemáš?

Naštěstí ne. Hlídám se. Dlouho jsem pracovala na tom, abych podchytila moment, kdy se RA může zase rozjet. Mám systém „Semaforu“ a sleduji, abych se nedostala na oranžovou a červenou, kdy se blížím na svou fyzickou hranici a k potížím. Tato nemoc se řadí k psychosomatickým nemocem a psychika člověka její průběh hodně ovlivňuje. Moje osobní zkušenost byla, že medikace pomohla v akutní fázi, ale pro dlouhodobé udržení nemoci na uzdě je práce na vnitřním nastavení člověka velkým pomocníkem. 

Zmínila jsi v rozhovoru spolupráci s Dominikou. Co jsi si z konzultací odnesla a co ti pomohlo? Co jste řešily nejvíce?

Dominika mi pomohla si nastavit základní procesy,  základní principy podnikání na mateřské. Ohledně hlídání, úklidu, cenotvorby. Je to velká pomoc a úleva si vyslechnout další ženy, které řeší podobnou situaci. Být OSVČ „one woman show“ na mateřské je poměrně specifická záležitost. Ženy zaměstnankyně vám až tolik nerozumí a proto skupina Mastermind, která je online, je neocenitelná

Kam směřuješ a kam chceš firmu posunut?

Mám takovou dlouhodobou vizi. Chci spojit více cestování, focení a svatby. 

Moc mě baví rituál svateb, jsou pro mě srdečním tématem. Svoji svatbu jsem si moc užila a přijde mi, že je to jeden z krásných rituálů, který v naší společnosti ještě zůstal. Láká mě fotit víc i za hranicemi, tzv. destination wedding photography. Pár se mi jich už poštěstilo a je to pro mě vždy taková třešnička na dortu. 

A bližší cíle?

Pořád něco vylepšuji na webu, snažím se posouvat, abych mohla nabídnout další služby svým dlouholetým klientům, kteří chodí pravidelně na rodinné focení. Baví mě pozorovat, jak jejich děti rostou a jak se jejich rodina dynamicky vyvíjí. 

Zároveň mě neopustil zájem o architekturu a stavby. Zaměřuji se i na větší projekty. Dát tvář hotelu nebo resortu, což obnáší od nafocení jídla, interiérů, exteriérů až po momentky s lidmi. Aby to mělo stejnou linku a pasovalo to k sobě.  Často se stane, že někdo nafotí interiéry, pak někdo jiný nafotí jídlo, nebo lidi a nevypadá to dohromady dobře. Například loni jsem fotila horskou chatu Šerák v Jeseníkách a výsledné fotky použili na prospektech, na webu, na magnetkách, pohlednicích, používají to na sociálních sítích a jako celek to dobře funguje. Navíc to značí, že lidé se nad tím předem zamysleli. Má to jednotný styl. Kdyby se rozjelo více podobných projektů, budu moc ráda. Na Šeráku jsem strávila 3 dny v kuse a bylo to skvělé, protože mohu vyfotit místo ráno, večer, s lidmi, bez lidí, přijde bouřka, mlha. Baví mě, že přijedu na lokaci a musí něco vzniknout, ale ještě nevím přesně, co se stane a co přesně vznikne. Máme s klientem předpoklad, kolik, čeho a co bude obsahem, ale jestli se mi podaří východ slunce, protože jsou mraky nebo ne, to je neznámá. Část dokážu ovlivnit svým technickým vybavením a nastavením a pak jsou věci, které se dějou. Což je podobný princip jako u svateb. Něco je naplánované a něco se děje samo. Je to jako řeka, do které vstoupím a už ten proud nepřetlačím, jen pozoruji.

Co bys nabídla maminkatelkám?

Maminkatelkám bych doporučila profesní focení. Nejde o pasovou fotku, ale o vytvoření obrazu, který je pro danou osobu uvěřitelný a zároveň na tomto snímku se cítí být sama sebou. Neškrobený snímek použitelný v médiích a na webu. Pěkná fotka dělá hodně. Profesně je to jedna z věcí, kam stojí za to zainvestovat. U mě takové focení trvá hodinu. Řešíme styl oblečení, barvu. Někdy se stává, že se člověk v něčem cítí dobře, ale vizuálně mu až tak nesedí. S dámami často řeším detaily. Stačí posunout límeček, dát jiné sako nebo jiné detailní změny a výsledek je markantní. Hledáme postoj, kdy se člověk cítí a vypadá dobře. Profesní focení mohu nabídnout Maminkatelkám s 10% slevou s uplatněním do ledna 2020. 

Další rozhovory

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

maminkatelky.cz