Michaela Tréglová (40 let)
Michaela Tréglová (40 let)
I když se narodila v Mělníce, většinu svého života prožila v Mladé Boleslavi. V současnosti žije se svým partnerem a dvěma dětmi (11 a 5,5 roku ) v Turnově. Vystudovala Vyšší odbornou školu ve Škoda Auto a pak dálkově Vysokou školu podnikání v Ostravě. Ve Škoda Auto strávila několik let až do nástupu na mateřskou dovolenou. Během první mateřské dovolené vedla dva roky jazykovou školu v Liberci. V současnosti poskytuje poradenství v oblasti efektivního řízení procesů a organizace práce ve firmě. Ráda poslouchá hudbu, čte, dívá se na filmy a navštěvuje kurz salsy.
V životě bych už do ničeho neinvestovala velké peníze
Rozhovor s Michaelou Tréglovou, který proběhl v březnu letošního roku, doslova plynul. Kromě úspěšného působení v rámci společnosti Škoda Auto, se totiž popasovala i s podnikáním, které nakonec musela ukončit. Vedla jazykovou školu v Liberci. Na podnikání ale nezanevřela a postupně se vypracovala na poradkyni v oblasti efektivního řízení procesů. I tato cesta ale byla složitá. „Pro mě bylo asi nejtěžší pracovat bez hlídání dětí a celkově podpory. Rozjela jsem si to navzdory všem okolnostem, což bylo těžké. Teď napodruhé speciálně,“ popisovala velmi upřímně, jak se dostala Michaela až do finančních potíží a museli ji nakonec pomoci rodiče. Proč partner v té době zůstal stranou? A jak se z prvního krachu podnikání poučila?
Můžete představit váš byznys?
Zabývám se efektivním řízením procesů a vhodnou organizací práce u podnikatelů, zaměřuji se na jednotlivce nebo malé firmy. Procesy vypracovávám přímo na míru tomu, jak firmy fungují. V praxi to znamená, že se se svými klienty bavím, co se u nich v podnikání děje, jaké činnosti dělají, jak často, jak dlouho a jaké jsou jejich strategie a poté v nich hledám rezervy, jak si mohou práci lépe uspořádat a k tomu vytvořím i vhodné nástroje jim na míru. Díky tomu mohou spoustu věcí uspořádat nebo vypustit z hlavy a činnosti delegovat. Ono se to možná nezdá, ale podnikatelé, kteří podnikají delší dobu, často nemají dostatečný přehled co se u nich děje. Činnosti probíhají chaoticky, a i když se některé opakují, stále je vytvářejí nově a nemají na to systém. Vše tak opakují zbytečně od začátku. Ve firmách tedy tak trochu dělám z chaosu pořádek 🙂
Vaši klientelu tvoří hlavně menší firmy a jednotlivci nebo máte i například střední společnosti?
Ono to je dost různorodé. Obrací se na mě klienti, kteří jsou sami a vědí, že by chtěli růst, ale nedokážou si to sami uspořádat, nemají dostatečný nadhled a odstup. A absence systému je brzdí. A pak je druhá skupina, kde jsou podnikatelé, kteří mají tým okolo pěti lidí a potřebují jim nějakým způsobem předávat práci, ale chybí tomu řád. Cílem vždy je, aby podnikatel dostal od týmu přesně to, co potřebuje pro své rozhodování a další strategie. Mojí cílovou skupinou jsou tedy jednotlivci a malé firmy do pěti lidí. Větší firmy se zatím na mě neobrátily.
Můžete být trochu konkrétnější, jakou chybu nejčastěji podnikatelé dělají?
Je jich spíše několik. Často úkoly řeší, jak jim přijdou pod ruku. Když vidí potřebu něco dělat, pustí se do toho, ale vedle toho jim unikají další důležité věci. Někdy dělají věci zbytečně složitě, přitom jednoduché řešení se samo nabízí. “Ukrývají” důležité informace pouze ve své hlavě, takže kdyby se s nimi cokoliv stalo a nebyli by schopni po určitou dobu jako podnikatel fungovat, nemají možnosti, jak svoji práci delegovat. Chybí jim koncepce a systém práce.
Například, že do nového projektu vlítnou po hlavě a nemají předem žádný plán?
Částečně také, i když tady v případě projektů mluvíme spíše o projektovém řízení. Nicméně určitě je také potřeba zorganizovat si svoji práci a čas, co budu dělat za týden či za dva. To je jen jedním tématem, se kterým se setkávám. Druhým je pak samotná spolupráce podnikatelů s externisty nebo kolegy v týmu.
Jaké systémové nástroje používáte? Aplikace?
Je to různé. Nástroje doporučuji v závislosti na velikosti klienta a pak také podle toho, co je zvyklý používat. Co umí a jak velká je jeho vůle se učit něco nového. Většina z nich používá tabulkové procesory, hlavně Excel, textové editory jako Word, nebo dnes už běžné sdílené Google dokumenty. Ti zkušenější znají Trello, Todoist, Freelo nebo Procesoid, ale většinou to je tak, že chtějí systém vytvořit v tom, s čím už umí pracovat, protože nemají prostor učit se používat ještě nějakou další novou aplikaci. Jsou klienti, kteří o aplikacích vědí, ale je pro ně dost složité je implementovat do svého vlastního podnikání, protože by to znamenalo práci a čas navíc. Vždy ale říkám, že je hlavní začít, takže ať klidně začne s tím, co už má. Hlavní je vytvořit si ten systém a uspořádat činnosti probíhající ve firmě. Pokud má klient zájem, samozřejmě mu ráda ukážu, jak funguje třeba Freelo nebo Procesoid a jiné, ale většinou začínáme tam, co mají a s čím umí zacházet.
První podnikatelské kroky: Franšíza a e-shop
Teď se přesunu přímo k vám. Co jste vystudovala?
Vysokou školu podnikání v Ostravě obor Ekonomika a management.
Po škole jste ještě nastoupila do zaměstnaneckého vztahu nebo rovnou vlítla do podnikání?
Měla jsem to složitější. Ještě před vysokou školou jsem studovala Vyšší odbornou školu ve Škoda Auto. Ukončila jsem ji absolutoriem a rovnou nastoupila do zaměstnání. Vysokou školu jsem si dodělávala dálkově při zaměstnání. Ve Škoda Auto jsem byla od roku 1999 do 2017.
Na jaké jste tam byla pozici?
Začínala jsem na pozici Account manažera pro zahraniční trhy v oblasti marketingu a prodeje náhradních dílů, potom jsem měla na starosti reklamu, propagaci a podporu prodeje náhradních dílů následováno propagací jednoho z tehdy vyráběných modelů vozů, vlastně jsem po celou dobu působila v oblasti marketingu a reklamy. Mým posledním oddělením byla Péče o zákazníky v servisních službách.
V roce 2008 se vám narodil syn. Kolik máte dětí?
Dvě. Druhorozená dcera se narodila v roce 2013.
V mezidobí mezi dětmi jste tam ještě pracovala?
Zaměstnankyní jsem byla do roku 2017. Už v roce 2009 jsem se ale rozhodla během první rodičovské s partnerem koupit franšízu na jazykovou školu s působením v Liberci. Věděla jsem, že nechci být stoprocentně doma, a potřebuji aktivitu, abych zaměstnala i hlavu a nevypadla z pracovního procesu. Pořídili jsme si franšízu a vedle toho jsme zahájili práce na spuštění e-shopu.
S jakým zaměřením?
Tenkrát byl záměr vytvořit e-shop specializovaný na kuchyňské potřeby. To je deset let zpátky. Víceméně to měl být přeprodej věcí.
Jak dlouho e-shop fungoval?
Ten se ani pořádně nerozběhl. 😀
Co bylo důvodem?
Nedostatek času a prostoru. Vzala jsem si na sebe velké sousto. Moje představa spravovat e-shop jako přivýdělek během mateřské byla vyloženě naivní. A vzhledem k rozdělení a výši investic mezi e-shop a franšízu, dostala nakonec přednost franšíza.
Měli jste už do e-shopu nakoupené zboží?
Ne, vůbec. E-shop se postavil technicky, existoval, byl připravený, ale nepodařilo se do něj nalít data a zaplnit ho. Zůstal viset ve vzduchoprázdnu. Rozhodli jsme se, právě kvůli výši počáteční investice, že chceme udržet franšízu.
Měli jste tedy tento podnik dohromady jako společné zaměstnání?
Ne, partner byl v té době zaměstnaný a je stále v rodinné firmě, franšízu jsme měli založenou na společné eseróčko.
Pochopila jsem, že škola také zanikla. Jak dlouho jste ji vedli?
Prodali jsme ji ke konci roku 2011, takže zhruba dva roky.
Krach firmy a důvody
Krach firmy a důvody
Jaké máte s fungováním školy zkušenosti?
Dobrodružné a divoké. 🙂 Jako matka s prvorozeným dítětem jsem se nadchla pro vše, co souviselo s rozvojem vlastního dítěte, mezi něž patřila i výuka jazyka postavená na základech neurovědy a principů bilingvity. Hledala jsem aktivitu pro vyplnění mateřské a zároveň výuka angličtiny byla skvělou rozvojovou aktivitou pro děti. Vše do sebe pěkně zapadlo.
Škola ještě existuje?
Ano, ale už ne v Liberci. Do dneška pořádně nevím, kde se stala chyba. Koncepčně to podle mě bylo pojaté dobře. Měla jsem podnikatelský záměr, který jsem musela zpracovat a obhájit před franšízorem (poskytovatele franšízy, pozn.red.). I podle nich to byl nejlepší byznys plán, který zatím dostali. Většinou totiž měli zájem o franšízu maminky na mateřské dovolené - učitelky. V porovnání s nimi jsem měla představu jak k byznys plánu přistoupit. Udělala jsem si různé průzkumy, sbírala statistická data, tvořila demografické křivky v Liberci, abych věděla, jaký existuje potenciál. Hodně jsem se do projektu ponořila, tak v centrále asi viděli, že by to mohlo mít smysl. Bohužel se škola nepodařila rozjet tak, aby se začaly finance rychle vracet. Nalili jsme do udržení byznysu strašně moc peněz. Návratnost byla ale malá, protože se nehlásily děti.
Třídu jste si pronajímali?
Ano. Jelikož to byla franšíza udělená pro velké město, měli jsme přesně předepsáno, jak by prostory měly vypadat. Musely zahrnovat dvě učebny, hernu, sociální zařízení a podle toho jsme i prostory hledali. Museli jsme kvůli jejich přizpůsobení investovat částečně i do rekonstrukce. Už to byly nějaké počáteční investice plus se platil nájem.
Jak náročné byly požadavky na lektory?
Zvládala jsem učit sama. Podle původního záměru jsem měla školu jen řídit. Prošla jsem ale i předepsanými lektorskými školeními, takže jsem se vedle řízení vrhla i do učení. Navíc dětí bylo málo, tak nemělo smysl hledat dalšího učitele.
Takže jste nenaplnila obě třídy?
Podařilo se mi otevřít tři kurzy s minimálním počtem dětí. Podle výpočtů jsem ale potřebovala 40 dětí, abych zůstala alespoň na nule. V té době jich bylo maximálně 20.
Myslíte, že vám škodila franšízorova pravidla? Kdybyste budovala školu sama, nebylo by to tak svazující a tím jednodušší?
Když jsem nad tím pak přemýšlela, vynořilo se víc faktorů, které mi nehrály do karet. Zájem o angličtinu zde v té době zaostával. Druhým faktorem byla konkurence. Sice jsem měla výhodu v metodice a stylu výuky, ale nestačila jsem cenově. Když herna pro děti nabízela lekci angličtiny za 40 korun na hodinu, tak jsem tomu konkurovat nemohla. Cenu jsem měla nastavenou tak, abych centrum uživila při počtu 40 dětí, což z tohoto pohledu stejně nefungovalo. Myslím, že v těchto místech je zřejmý větší příklon k němčině. Bylo také období finanční krize, Liberec se sám potýkal s nižší životní úrovní, velcí developeři si zde vylámali zuby, měla jsem subjektivní pocit, že peníze zde skutečně nejsou na to, aby je rodiče investovali tímto směrem.
Nepožadovali třeba zákazníci, i když za cenu vyšších nákladů, spíše rodilého mluvčího?
S tím jsem se vlastně vůbec nesetkala. Díky samotné metodice a potřebě časté komunikace směrem k rodičům, není rodilý mluvčí vždy ideální řešení. “Nerodilí” mluvčí jsou vždy proškoleni v metodice. Nicméně lektorování určitou míru znalosti angličtiny samozřejmě vyžaduje.
Kdy jste si uvědomila, že už to takhle dál nepůjde a je potřeba školu zavřít?
Krátce před tím, než jsem se vrátila zpátky do korporace. Protože nám to odčerpávalo velké peníze a podnikání jsme dlouhodobě dotovali. Bylo to tragické a na konci mateřské v roce 2011 jsem se rozhodla vrátit zpět do korporace vyloženě z finančních důvodů. V praxi to fungovalo tak, že jsem odjela v půl sedmé do práce, o půl čtvrté jsem vyzvedla syna ze školky a rovnou jsem si sedla doma zase k počítači a řešila školu až do večera. V té době už jsem neučila, děti přibyly, na 40 jsme se nakonec dostali. Najala jsem si učitelku, a když jsem byla v zaměstnání, tak jsem na ni přesunula i dost organizačních věcí a ponechala si finance a marketing. Během tří měsíců se ale ukázalo, že tento stav je dlouhodobě neudržitelný. Ke konci roku 2011 jsme školu prodali paní učitelce.
Na podnikání jste si brali úvěr nebo jste to celou dobu táhli ze svých zdrojů?
Z vlastních zdrojů.
Říkala jste, že v Liberci už tato škola nefunguje. Jak dlouho ji udržela tato paní učitelka?
Asi o půl roku déle než já, tedy cca dva a půl roku. Co mám neověřenou informaci, tak pak školu franšízor zkoušel řídit na dálku, ale už tam také není. Asi opravdu pro tuto školu nejsou v Liberci vhodné podmínky, přestože se jedná o velké krajské město.
Od zaměstnání k efektivnímu řízení
Jak podnikání fungovalo se synem? Měla jste někoho na výpomoc, hlídání, chodil do jeslí?
Vedle jazykové školy sídlila v areálu dětská skupina, takže během mých vyučovacích hodin chodil syn tam. Učila jsem asi tři dny v týdnu. Ostatní práci jsem doháněla doma po večerech a když spal.
Babičky u vás nefungují?
Bohužel moc ne. V té době obě babičky pracovaly a jedna z nich pracuje ještě i nyní. Tchýně mohla pohlídat syna asi 1-2x týdně během mé odpolední výuky a až později si začali brát syna jednou za 14 dní na celý den moji rodiče a během takové soboty jsem se mohla věnovat výhradně aktivitám pro řízení a propagaci školy. Mí rodiče bydlí 30 km daleko.
Ve Škodovce jste pracovala až do narození dcery?
Ano, až do roku 2013.
Kdy jste se pustila do současného podnikání?
Obávala jsem se vstoupení podruhé do stejné řeky. Věděla jsem ale, že se do korporace vrátit nechci, což jsem si říkala i původně u syna, ale okolnosti to otočily jinam. Obzvlášť dojíždění do zaměstnání bylo náročné (30 km). V roce 2014 jsem myšlenku na podnikání oprášila. Tenkrát jsem šla na školení Dominiky Špačkové Podnikání na mateřské. V hlavě jsem měla několik nápadů, co bych mohla dělat a během kurzu jsem si udělala obrázek, co by mohlo fungovat a co ne.
Z toho nakonec vyšlo poradenství v oblasti efektivního řízení?
Ještě úplně ne. K tomu vedla delší cesta. Původním záměrem bylo podnikání se zdravými svačinkami pro děti. Promyslela jsem praktické věci včetně provozu. Vše ale ztroskotalo na tom, že aby se člověk posouval kupředu, potřebuje alespoň 3x4 hodiny týdně makat, a takové podmínky jsem neměla. Musela jsem tedy přehodnotit svůj byznys model, svačinky šly spát a přemýšlela jsem nad něčím jiným. Nakonec jsem začala pracovat pro Dominiku jako virtuální asistentka. Spolupracovaly jsme spolu dva roky a mezitím jsem začala dělat virtuální asistentku i pro další klientky. U nich se ukazovalo, že i když podnikají dlouho, tak u rutinních činností nebo projektů, které se opakují, nemají vytvořený žádný efektivní systém. Dávala jsem jim ho dohromady. U jiné klientky jsem zcela zpracovala a zkompletovala databázi jejích klientů. Teď je to nástroj, ve kterém může klientelu souhrnně sledovat. Vytvořila jsem pro ni procesy, jakým způsobem organizovat kurzy, které dělá, jak komunikovat s klienty, vytvořila jsem šablony pro komunikaci. U další klientky jsem dala dohromady procesy na to, co má už zaběhnuté. Mnoho klientů to vše nosilo v hlavě, ale když se něco stane nebo chtějí část činností někomu předat, bude to pro ně náročné. Za poslední tři roky, kdy se procesnímu řízení věnuji, jsem pomohla již mnoha podnikatelkám a podnikatelům zautomatizovat rutinní činnosti a fungují efektivněji. A ti teď můžou bez obav odjet třeba i na obyčejnou dovolenou. 🙂
Jak fungovala pozice virtuální asistentky s druhorozenou dcerou?
Nevím, jestli se dá říct, že to fungovalo, ale pracovala jsem, když spala. Jakmile večer usnula, o půl jedenácté jsem zase vstala a práci dodělávala. A během dne jsem kradla minutky.
Také časem nastoupila do dětské skupinky?
Když jí byly dva roky, nastoupila asi na měsíc těsně před prázdninami jen na dvě dopoledne v týdnu do dětské skupiny, víc jsem si nemohla dovolit. Byly jí už vlastně skoro tři a od září pak do klasické školky na dopoledne, abych ušetřila na zdravotním. Od dalšího půl roku pak začala chodit na celý den.
Do Škodovky jste se už nevrátila?
Ne tak docela. V jednu dobu mi totiž nabídli práci na konkrétním tříměsíčním projektu. Zkusila jsem si tedy třikrát týdně na zhruba šest hodin denně dojíždět do Mladé Boleslavi. Před tím jsem ještě musela odvést dceru do školky a pak ji zase vyzvednout. Zkusila jsem si tak, jak by to fungovalo, kdybych se do korporace na částečný úvazek vrátila. V tomto případě jsem jakžtakž stíhala, ale při plném osmihodinovém nebo desetihodinovém pracovním dni by to takto nešlo. Zjistila jsem ale ještě jednu zajímavou věc. Ukázalo se, že ten systém řízení procesů a práce nefungovaly ani tady. Možná právě proto, že je to velká firma a klasické procesní řízení je složité. To mě pak taky nakoplo k tomu, že to je věc, kterou chci dělat. Baví mě to a viděla jsem, že k tomu mám předpoklady, logické a analytické myšlení. Dokážu vidět souvislosti a návaznosti.
Dojížděli jste s partnerem do práce oba. Proč žijete v Turnově?
Partner odtud pochází, takže jsem šla za ním. Je zde zaměstnaný v rodinné firmě. Studovali jsme spolu už na VOŠ a tam jsme se poznali. Když jsem nastoupila do práce, přestěhovala jsem se do Turnova a do zaměstnání jsem dojížděla.
Hořké začátky vypité do dna
Dceři je už pět let. Podnikáte na plný úvazek. Od jaké doby?
Při nástupu dcery do školky vycházel týdenní úvazek na 20 hodin. Víc to nešlo. Někdy se povedlo 30, ale byl plus minus poloviční. Plný úvazek začal zhruba před jejími čtvrtými narozeninami.
Setkala jste se s nějakou větší překážkou v současném podnikání?
Pro mě bylo asi nejtěžší pracovat bez hlídání dětí a celkově podpory. Rozjela jsem si to navzdory všem okolnostem, což bylo těžké. Teď napodruhé speciálně.
Podpora ze strany partnera nebyla?
Ne. Zjistili jsme, že jsme ve velkém rozporu, jaké má ten druhý v partnerském vztahu očekávání. Bylo možná pohodlné zůstat v korporaci se slušným finančním ohodnocením a firemním zázemím, ale já jsem to cítila jinak. Když jsem se postavila na vlastní nohy, mohla jsem si zorganizovat čas podle potřeb svých i dětí, což bylo a je pro mě největší benefit.
Jak jste tuto krizi vyřešili?
Prakticky jsem si těmi krušnými začátky prošla sama, kdy jsem ještě navíc narazila na finanční problémy v důsledku nízkých výdělků, které nestačily pokrývat moje základní platby. Dostalo mě to do velkých úzkostí a depresivních stavů.
Už byste teď rodinu uživila?
Myslím, že ano, i když ještě velmi skromně. 🙂 Nicméně i tento posun se pozitivně projevuje na mé psychice a mentálním nastavení.
Partner pomáhá s dětmi? Když přijde z práce?
Jakožto zaměstnanec je časově méně flexibilní než já. Nicméně když mu to pracovní doba dovolí, vozí syna do a ze školy a na kroužky. Pokud mají děti kroužky dříve, nastupuji já. Jeho doménou je rodinné zásobování a logistika, v zimě jezdí s dětmi lyžovat nebo na brusle, protože ze zdravotních důvodů se nemohu ani jednomu věnovat.
Nad chůvou jste neuvažovala?
Uvažovala, ale neměla jsem ji z čeho zaplatit. Nevydělala jsem si na ni. Byla jsem ráda, že jsem poplatila položky, které musely každý měsíc bezpodmínečně z mého účtu odejít a stejně to nestačilo.
To vyznívá, že jste vše táhla opravdu sama bez partnera?
Platby máme s partnerem nějakým způsobem rozdělené ještě z doby “před dětmi”. Dokud jsem měla mateřskou a rezervu, byla situace ještě celkem v pohodě, ale v okamžiku, kdy jsem ji přestala po dvou letech čerpat a rezerva došla, neměla jsem, čím tu mezeru v rozpočtu pokrýt. Vznikaly tak celkem paradoxní situace, během kterých se ukazovalo, jaké platby v rámci fungování rodiny kdo z nás považuje za prioritní. V té největší krizi mi pomohli moji rodiče a jsem jim za to nesmírně vděčná. Tím, že jsem mohla přestat myslet na to, jak “svoje” platby zaplatím, spadl ze mě kámen a začala jsem zase vidět možnosti, jak se z té nelehké situace dostat. Do té doby jsem byla psychicky ve skutečně hrozném stavu.
Nechtěl vás v tom partner trochu vykoupat, abyste zjistila, že se vyplatí vrátit do korporace?
Upřímně nevím a myslím, že se pravdu ani nedozvím. Můžu se jen domnívat, že to tak bylo, protože takto to na mě po celou dobu působilo.
Možná to vyzní tvrdě, ale nevyburcovala vás tato situace k tomu, že jste dotáhla podnikání až tam, kde jste teď?
Nemyslím si, že bych chtěla komukoli cokoli dokazovat. Já jsem jen po předchozích zkušenostech věděla, že se do korporace vrátit nemůžu z časových a organizačních důvodů. Jak by to (ne)fungovalo jsme si ostatně vyzkoušeli už během toho tříměsíčního projektu. Věděla jsem, že to takhle rozhodně nechci a už vůbec ne dlouhodobě.
Máte čas i sama na sebe?
Víceméně ano. 🙂 Jsou to takové holčičí věci, kdy se starám o sebe, dojdu si na kosmetiku nebo ke kadeřnici. Mám občas ráda samotu, kdy si jen tak zalezu s knížkou nebo se jdu projít po okolí. I při tom mě samozřejmě napadají různé podnikatelské myšlenky, ale jde mi spíše o ten pocit, že jsem skutečně fyzicky sama.
Stabilizace a plány
Pracujete z domu nebo máte kancelář? A pokud pracujete z domu, jak se donutíte ke koncentraci, abyste se neuchýlila k domácím pracem, ale opravdu pracovala?
Pracuji z domu, kancelář nemám. A není to pro mě zase tak těžké se koncentrovat na práci. Myšlenky na plnou myčku nebo prádelní koš dokáži velmi dobře vytěsnit. 😀 Hlavně vím, že moje pracovní doba je striktně omezená otevírací dobou školky, takže si nemohu dovolit tento čas promarnit “zbytečnostmi” v podobě úklidu domu. Prakticky to mám tak, že odhadem z 80 % vím, co budu ten konkrétní den dělat. Mám dopředu naplánované úkoly na každý den a držím se jich. Samozřejmě si i během dne dělám krátké pauzy, uvařím čaj, připravím svačinu, apod. A během těchto chvilek nějaké domácí činnosti udělám. Ale jsou to párminutovky.
Jak naopak kromě flexibility podnikání negativně ovlivnilo váš život? Přemýšlíte někdy nad tím, že byste se vrátila do klasického zaměstnání?
Byly to neskutečné nervy právě v době, kdy mi skončila mateřská a negenerovala jsem ještě dostatečný příjem. Asi před rokem a půl jsem nad návratem přemýšlela. Ale spíše v tom smyslu, že na volné noze jsem proto, abych ukočírovala situaci kolem dětí, dokud jsou malé. A do zaměstnání se případně vrátím, až budou odrostlejší a samostatnější.
Bylo to v době té krize, jak jste o ní mluvila?
Ano, myslím, že to tak vychází. Chtěla jsem krizi řešit i polovičním úvazkem. Podnikání se ale rozjíždí, udržuji stálé klienty a noví přicházejí. Vnímám to tak, že už bych u toho chtěla zůstat a rozvíjet se v tomto oboru dál.
Kam byste ho ráda dál rozvíjela? Co je cílem podnikání?
Cílem je se stabilizovat a etablovat v oboru. V procesním řízení a efektivní organizaci práce vnímám velký potenciál. Potvrzuje se mi, že u podnikatelů má smysl zlepšovat efektivitu práce. Často u nich objevuji rezervy, které mohou být díky propracovanému systému a automatizací činností odstraněny. A jim se tím uvolňují ruce na rozvojové aktivity.
Napadlo mě, jak jste mluvila o procesech ve Škoda Auto, tak jestli vás neláká poradenství také u velkých firem.
V tuhle chvíli o velkých firmách neuvažuji. Nechávám věci volně plynout, nicméně vidím větší smysl v pomoci malým podnikatelům a menším týmům, protože výsledky zavedení procesů do běžných firemních činností ve svém podnikání vidí téměř okamžitě. Korporace sice zaplatí svému dodavateli, ale už nevidíte, jak se všechny dílčí kroky projeví na každém konkrétním člověku, kterého se změny dotknou a který je součástí toho konkrétního procesu. Dostanou se vůbec změny až k tomu úplně poslednímu článku? V tom vidím největší slabinu, protože aby se práce dařila, je důležitý každý i ten nejposlednější článek v celém procesu. A v korporacích je velmi těžké tohoto stavu dosáhnout, což je ale vzhledem k jejich struktuře celkem pochopitelné. Netvrdím, že bych se k práci pro ně nikdy nechtěla dostat, ale zatím tuto variantu před sebou nevidím. Postupem času i moji klienti povyrostou a dojde tak k přirozenému vývoji.
Přijde mi úžasné, že jste si nabrala postupem času tolik zkušenosti, i když negativních v podnikání. Jak jste se poučila z těch prvních nezdarů u dalšího podnikání?
V životě bych už do ničeho neinvestovala velké peníze. Po zkušenostech jsem druhé podnikání chtěla začít bez počátečních investic. Nesmí být ani minimální, protože předchozí podnikání nás absolutně vyždímalo. Neměla jsem nic. V začátcích mi musel stačit telefon a počítač. Tomu jsem musela uzpůsobit činnost, kterou jsem chtěla dělat. Důležitá je u podnikání také podpora toho nejbližšího okolí a hlídání. Mít pocit absolutní samoty namísto podpory v tak klíčové oblasti, jakou je seberealizace, je jeden z nejhorších, který jsem kdy zažila. Naučilo mě to spoléhat skutečně jen sama na sebe.
Přečtěte si i další zajímavé rozhovory:
Díky čemu se Iloně Černochové podařilo během krátké doby vybudovat úspěšnou advokátní kancelář?
Jak poradkyně v oblasti procesního řízení Renáta Novotná organizuje podnikání s třemi dětmi?