Jak jsem se málem nedostala na přednášku

Neujela mi tramvaj, nebyla zácpa, ani nepadaly trakaře. Pár klasických mateřských záležitostí a pár dní před přednáškou to vypadalo, že se nikam nedostanu.

Jeden desetiminutový výstup na akci Peníze 2.0. Nedá se říci, že 100% souhlasím s myšlenkou, je tam pro mě mnoho ale. Nicméně otevírá cestu k diskuzi o závažných tématech. Mám promluvit o své vizi budoucnosti a toho se zhostím ráda.

Vždycky mě inspirovaly dvě věci:

  1. Ohromný potenciál, který v sobě každý má. Fascinuje mě, jak málo jej využíváme.
  2. Ženy a ženská spokojenost. Alespoň od té doby, kdy jsem zjistila, že se fakt nestanu klukem a ten fotbal hrát nebudu.

Rozhodla jsem se spojit obě témata do jednoho celku a promluvit o tom, jak plýtváme potenciálem maminek na mateřské a rodičovské. Jsem přesvědčená, že by na světě bylo mnohem lépe, kdyby ten zanedbávaný potenciál dostal prostor.

Zdá se to naivní? Možná.
Jsem však o tom hluboce přesvědčená. Nikdo mi navíc nepodal žádný skutečný důkaz, že to tak není.

Bude tam 200 lidí. Jo, před takovým publikem jsem už mluvila. Připravit se na přednášku není tak těžké. Může to být stresující, ale já takový vnitřní tlak nepovažuji za nervozitu nebo stres, ale zvláštní druh pozornosti, který mi pomáhá soustředit se a podat skvělý výkon. Nejlepší, jakého jsem schopná v ten konkrétní okamžik.

Spíše mě stresovaly okolnosti, které jsem nemohla ovlivnit. Dopředu jsem si na ten večer domluvila hlídání jak od partnera, tak od chůvy. Mám na akci sice krátkou řeč, ale budou tam důležití lidé, a navíc je to nová šance po delší pauze bez přednášek. Takže dvojité hlídání zajištěno.

Jenže a ale.

Ve středu o týden dřív se to začalo sypat. A dělalo to se mnou divy. Od stavů hysterie přes zoufalství až po pochybnosti. Nebylo to jednoduché.

Středa

Onemocněla dcera.
Hmm. To neznačí nic dobrého. Většinou onemocním i já do tří dnů.

Čtvrtek

Partner mi naznačuje, že možná pojede na služebku a nebude moci být na přednášce.
Říkám mu, že nemá jezdit, že ho tady potřebuji. Kdyby onemocněla chůva, tak nebudu mít hlídání a akci budu muset zrušit. (Babičky nemáme. Hlídací dědeček bydlí 300 km od Prahy.)

Pátek

Partner mi oznamuje, že na služebku jet musí.
Že za něj nemůže jet nikdo jiný. Už to slíbil. Nemůže zůstat. Ach jo.

Sobota

Už jsem nemocná taky.

Neděle

Volá mi chůva, že je nemocná, nemůže hlídat.
Čekám, že se třeba nějak zázračně uzdravím. Zatím situaci nehrotím, ještě se to může vyřešit.

Pondělí

Přišla jsem o hlas a nemůžu mluvit.
V pondělí jsem zoufalá, nešťastná, nevím, jak dál. Nechci se vzdát svých snů. Chci podporovat práva matek, ale v téhle situaci, jak to mám udělat? Kde mám podporu, když ji nejvíce potřebuji já sama?

V pondělí je ze mě totální hysterka. Štěkám na svého milujícího partnera, jak hrozné to tady v Česku je, jak se šovinistická společnost obrací proti chuděrám matkám. Jak nikoho matky nezajímají. Jen aby rodily a byly zticha. Jak mě nemiluje, a všechny ty zoufalé kecy, které člověk říká jen v zoufalé situaci.

A je to zoufalé. Kam mám strčit malou Aňu, když ji nemá kdo pohlídat? Jak si může firma dovolit s menším než týdenním předstihem odvolat muže do ciziny, aniž by viděla, jaké důsledky to má na život v jeho mladé rodině a kariéru jeho partnerky.

Pochybuji také o tom, jestli se mám vůbec pokoušet pracovat, jestli má smysl hledat cesty pro pracující maminky, když je všude tolik zdí a odporu. Jednodušší by bylo vzdát se, nechat plynout čas, užívat si Aničky a prostě být šťastná.

Vím ale, že moje kreativní část by to stejně vydržela tak maximálně týden. Potřebuji tvořit a měnit svět. Je málo slyšet hlas žen a já za tím svým chci stát. Chci stát za ženami, které zatím svůj hlas nechtějí, nemůžou nebo neumí pozvednout. Svých snů se nevzdám.

Ani kvůli tomu, že teď nemá kdo hlídat Aničku.

Úterý

Vrátil se mi hlas.
Je to lepší, ale nemám hlídání.

Chci stát za svými sny, ale je to tak těžké. Jak řešit neřešitelnou situaci? Potřebuji to nějak uchopit. Probrat. Mám telefon a horkou linku na Báru Rektorovou. Díky za Báru. Podniká a ví, jak je to těžké. Chápe to.

Nakonec se domlouvám s chůvou, která ve středu hlídat může. Měla ale také hlídat v pondělí, abych si udělala přípravu. Na přednášku jdu, avšak nemám takovou přípravu, jakou bych chtěla.

Středa

Den D.

Nejsem sice úplně zdravá, ale mluvit můžu. Hlídání mám od 15.00. Akce začíná v 18.00. V 15.30 mám volný byt – párkrát si přednášku projít a vychytat nejasnosti, abych předala jasnou jednoznačnou myšlenku. Je to tam. Pak volím – vyžehlit sako, nebo ještě jednou projít přednášku? Volím to druhé. Sako je nositelné.

V 17.00 vyrážím šťastná z domu. Udělala jsem maximum, co jsem mohla, a na přednášku jdu! Necítím trému, ani stres. Ten jsem si odbyla v pondělí. Místo toho, abych se v pondělí soustředila na obsah, musela jsem vůbec bojovat o to, abych na přednášku dorazila. Jak jsou ty zkušenosti na mateřské jiné než před ní!

Stalo se vám někdy něco podobného? Jak jste se rozhodovaly? A jak často volíte mezi svými sny a péčí o děti?

Komentáře

  1. 🙂 to mi připomíná jak jsem dělala pohovory se zájemkyněmi o práci v mém obchodě při kojení. Moje manažerka zrovna neměla čas, já v šestinedělí, nutně potřebuji prodavačku... beru dceru a babičku a jedeme na schůzky. Dceři se to nelíbí, celou cestu řve, uřícená, nepřipravená přijímám prvního zájemce, druhého už s dcerou u prsu... říkám si - je tohle normální? Ano, situace na mateřské jsou jiné než před ní.

  2. Nic se neděje samoúčelně. Někdy jen trvá delší dobu, než na tu příčinu přijdeme. Tady mi to připadá jako poměrně čitelná a rychlá zpětná vazba. Být kreativní na mateřské se dá i jinak než "zachraňováním světa". Dá se přece být kreativní i doma a nebo tvořit s dětmi. A nevystavovat takovéhlemu stresu sebe a následně je. Zvlášť pokud jsou malé. V šestinedělí mi to připadá úplně nepředstavitelné.

  3. Jaj, Karin, to mě mrzí. Já jsem měla to štěstí, že jsem si mohla první měsíce vybrat, co budu dělat. A rozhodla jsem se nedělat nic. Ty máš ale provoz a ten bez tvojí podpory skončí. Takže chápu, že to jinak nešlo.

  4. Veroniko, díky! Výstižně řečeno! U těchto článků se snažím popsat situaci tak, jak je jako maminka prožívám. A co si budeme povídat naše malá česká republika prostě není připravená na to, že ženy s malými dětmi do 3 let pracují. A to je nutné změnit. Jednak, aby se zlepšily podmínky a jednak, aby ženy nebyly tak tvrdě kritizovány za to že pracují byť na zkrácený úvazek.

  5. Kačka: Víš tady se mluví o matkách podnikatelkách. A bohužel je to zkušenost nepřenositelná. Vlastně tomu nikdo jiný moc nemůže rozumět, než další maminka, která podniká. Navíc 70% žen, které podnikají s takto malými dětmi, jsou samoživitelky a říct jim něco ve smyslu - že se nemají vystavovat takovémuto stresu je velice nefér. V čechách taková žena má dvě šance - buď jí pomůže rodina, nebo musí podnikat. Zvláště s malým dítětem.

  6. Dominiko, článek je skvělý, skvěle jsem se bavila, zároveň se do Vaší situace naprosto vciťovala, protože mám podobné zkušenosti s prací při mateřské a rodičovské dovolené 🙂 Naprosto souhlasím s tím, že pokud matka absolvuje proces "udání dítěte" tak, aby mohla absolvovat pracovní akci, je už naprosto v pohodě a beze stresu, protože nic "horšího" už zažít nemůže 😉 Po různých zkušenostech, kdy jsem musela "do práce" a vybouchlo mi hlídání, jsem získala dojem, že mě tyto situaci už stresují trochu méně, protože vždycky nakonec jsem něco "vymyslela" nebo se situace v mém okolí "přetvořila" tak, abych zvládla zajistit jak dítě, tak i pracovní akci. Souhlasím s Vámi, že kdo nezažil, nepochopí, a kdo zažil, bude mít navždy pochopení a bude slaďování rodiny/osobního života/práce podporovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

maminkatelky.cz