Ani mámy nejsou superhrdinky, aneb když vybouchne hlídání a tlačí vás deadline

Dvě ruce, dvě nohy a dokonce ani dvě mozkové hemisféry nestačí k tomu, aby žena při péči o dítě zvládla ještě soustředěně pracovat. Živím se jako konzultantka. Jsem tak placená za to, že vyřeším problémy druhých

Spoustě myšlenkám a informacím musím dát řád, což je proces, který si vyžaduje maximální klid a soustředění. Luxus, o kterém si s dětmi doma můžu nechat jen zdát. A protože nebydlíme ve městě, nemůžu pro ně navíc sehnat ani hlídání. 

Jde pracovat, když máte tři děti a žádné hlídání? Tady je moje sugestivní odpověď.

Nejstarší z dětí je právě ve školce, nejmladší spí a prostřední dítko se - doufám - zabaví u pohádky. Ideální chvíle na to pustit se do práce, říkám si. 

14:30 

Po krátkých dohadech pouštím dítěti jeho oblíbenou pohádku. Sama si sedám k práci. Připravuji téma a osnovu článku. 

14:40

“Mamííí, já chci piškotky”. Přetrhnu myšlenkovou nit, vstanu a dítěti podám jeho piškotky. 

14:45

Vracím se k článku, ale proud myšlenek se přetrhl. Nemám “slinu”, nejde mi to. Vstávám, jdu se napít a otvírám okno v domnění, že čerstvý vzduch na tom něco změní. 

14:55

“Mamííí, já mám žízeň.” Dítěti dám, čeho se dožaduje a vracím se k práci. Daří se mi dát dohromady základní osnovu článku, ale zarazím se u jejího náročnějšího bodu. Soustředěně se zamyslím a úlekem s sebou trhnu, když dítě vykřikne: “Mamííí, já chci jinou pohádku.” Vnitřně mnou projede vztek, potřebuju chvíli klidu, abych se mohla soustředit!

15:15

Dítěti dávám raději svůj telefon, u hry se totiž lépe zabaví. Odkládám psaní článku, s ním totiž v tuto chvíli nepohnu. Raději se připravím na schůzku s jedním z mých klientů. Procházím si materiály, ale při práci mě ruší šílená melodie her a písniček z YouTube. Dítě ale nenapomínám, protože je zcela pohlceno hrou a hlavně se nedožaduje mé pozornosti. Sama si raději nasazuji noice cancelling sluchátka, u nichž výrobce slibuje pohlcení veškerého okolního hluku. 

15:30 

Mobil stále slyším, i když slabě. Něco málo pro klienta vymyslím, ale zaseknu se v myšlenkách u jednoho zapeklitého místa. Snažím se intenzivně soustředit, až mě z toho rozbolí hlava. Občas do toho všeho dítě vykřikne, že mu nejde s červeným balónkem ve hře něco přeskočit. Jeho rozzlobení slyším i přes ta předražená sluchátka a pokaždé úlekem poskočím na židli. Začínám být naštvaná a hlavně otrávená.

16:00

Syna už hra s balonkem ani jiná zábava na telefonu nebaví. Chce si se mnou povídat. Já se ale stále snažím pracovat. Okřiknu ho. Syn se lekne, zarazí se a na chvíli “zařadí zpátečku”. Procházím poznámky od klienta tam a zpět, snažím se v nich najít, co by nám pomohlo se v řešení posunout. Syn se ale opět dožaduje pozornosti a k tomu ještě lízátka. 

16:15

Utrhuji se na syna, okřiknu ho, že lízátko nedostane, ať se jde dívat na pohádku. On se místo toho rozbrečí. 

16:30

Jsem naštvaná a frustrovaná, že jsem po dvou hodinách neudělala téměř nic, ale stihla jsem se u toho parádně naštvat a být úplně zbytečně hrubá na syna. Vypínám počítač a odkládám práci. Lepší je být milou, nepracující matkou, než odvést špatnou práci a být u toho hrubá na děti. Nepříjemný pocit zmaru mě bohužel provází až do večera, až po několika hodinách se mi vše podaří pustit z hlavy. 

Jedno jsem si ale po náročném dni uvědomila. Nutně potřebuju hlídání!!! S chůvou udělám stejnou práci za 2 hodiny, jako bez ní za týden.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

maminkatelky.cz
Telefon: (+420) 775 028 018e-mail: dominika@maminkatelky.cz