Síť obchodů Textile House opět probudila skomírající byznys v oblasti second handů. Mimo poboček v ČR působí také v 5 jiných zemích. Co se můžeme naučit od second handů Textile House?
Od porodu do sekáčů nechodím. Nemám na to čas. Anička je v obchodě neposedná a nemám čas si tam nic vybrat. Nakupuji v rychlosti a pod tlakem. Třeba boty, šaty a kabelku na svatbu kamarádky jsem stihla nakoupit za 45 minut.
Kdybych obcházela sekáče, strávila bych tím roky. Takže tam nechodím, i když se dají najít naprosto fantastické kousky. Třeba šaty La Femme Mimi za 200 Kč.
Kdo mě zná, ví, že mě v kalhotách nepotká. Nemám ve skříni ani džíny, jen kalhoty na běhání. A vypadá to, že šaty v sekáčích jsou nenošené. Takže jen tajně otírám slzy. A když okolo nějakého jdu, mám nutkání se tam na šaty podívat. Ale nepodívám.
Tedy kromě jedné výjimky. TEXTILE house. Každý den projdu okolo nejméně dvakrát. Ale i tomu bych odolala. Nemám čas. Jenže mají nebezpečnou prodejní strategii. Vyprodají nové zboží a dva týdny hlásí ve všech výlohách, že mají novou kolekci. Hmm. Že by další La Femme Mimi?
Nejdu tam. Chodím okolo. Po 14 dnech začnou slevy 20 %. Celý týden. Další týden ještě větší sleva a další týden další sleva. Až se dostanou na 50 % slevu. Pak udělají šílený krok. Všechno zboží je za 100 Kč. Šaty La Femme Mimi? Pokaždé mě červíček nahlodává. Další týden všechno stojí 75, pak 50, 30.
A dnes tam věci stály 20 Kč. Zrovna jsem šla koupit rýži na rizoto. A měla s sebou peněženku. Vlezla jsem tam. A ano, nakoupila jsem 5x šaty, sice ne pro sebe, ale pro Aňu. K tomu 5 šedých triček. A jsem o 200 Kč chudší. Pravda je, že tentokrát jsem na slevu čekala. Chtěla jsem tam koupit šedá trička a teplákovinu na háčkování.
Ano, na háčkování. Háčkuji z nich parádní kabelky. Nebo polštáře. Ve volném čase.
Jenže pokaždé, když jdu okolo, přemýšlím o tom, jak ten byznys skvěle udělali. Ze skomírajícího byznysu second handů mají fungující podnik. Téměř nejde odolat jejich volání.
Navíc tam prodavačky chodí po obchodě a provolávají: ”Dnes je cena 30 Kč a zítra bude vše za 20. V neděli bude výjimečně zavřeno. A od pondělí nová kolekce.“ Opakují to každých 5 minut. Takže vybíráte a další červíček vám zalézá pod kůži.
Dělají to dobře. Umí se nabídnout. Všechno do sebe koncepčně zapadá. Prodají skoro všechno. Dyzajnové kousky v prvních dvou týdnech v nové kolekci. A ty nejhorší zase za 20 Kč v posledním týdnu. Ono se najde spousta takových jako já, kteří tam nejdou pro hadříky na sebe, ale pro materiál na šití a tvorbu.
Kdybych svoje kabelky nebo koberce háčkovala z nových látek, vyšel by mě jeden polštář na 500 Kč, takto ho mám za 100 Kč.
A navíc trička pro dvouletou holčičku (teď už pětiletou). Víte, jak často se pokecá? U trička za 20 Kč mě to fakt netrápí.
Navíc tím, že svůj systém stále dokola opakují, víte, kdy máte čekat. Víte, kdy tam máte zajít. Víte, kdy budou třička na háčkování. Víte, kdy ještě bude dětské oblečení za dobrou cenu. A tak tam prostě zajdete. Dají vám vizitku, kde jsou vypsané termíny navezení nového zboží.
Nevýhodou všech second handů je, že spousta oblečení tam visí dlouhou dobu a to nové doplňují občas a nepravidelně. Nevíte tak, kdy se tam zastavit, aby tam něco měli.
Textile House to dělá právě naopak. Nové zboží nacení a během jednoho dne naveze. Pak jen zlevňuje, takže za 20 Kč se vyprodá téměř cokoli.
Umí prodávat, dělají to pořád stejně, trošku agresivně, ale fanynky, které do Textile Housu chodí, si jej nemohou vynachválit.
To, co se v podnikání musíme naučit, ale není sytém slev. Ve většině byznysů jsou slevy cestou do pekel. V second handu naopak vyřeší jeden z velmi palčivých problémů, a to ležáků, které se v obchodě válí velmi dlouho, často několik měsíců.
Zaučili prodavačky, aby každých pět minut chodily a vyvolávaly, dnes máte ještě 30 minut a všechny šály jsou za 20 korun. Zítra bude zboží za 100 Kč.
Těm prodavačkám to není kdovíjak příjemné, ani to nedělají s velkým nadšením. Dělají to znuděně. S takovým přístupem by nemohly prodávat něco sofistikovanějšího. Jenže pro second hand to stačí. Vydělává to a to je ono.
Podstatné je, že na prodej mají systém. Každých několik týdnů jej opakují. A všechny jejich prodejny to dělají stejně. Vy si to zapamatujete a navíc, když jdete okolo, tak vidíte, jakou akci mají celý tento týden. Jednou nové zboží. Jednou slevy 20-50 %, pak vše za 100, 70 nebo 20 Kč.
Prodej se musíte naučit a pak jej můžete předat někomu dalšímu. Nemůžete přeskočit bod jedna, tedy to, že se jej naučíte. Když se jej nenaučíte, nebudete vědět, co je možné a co není. Jakmile zjistíte, co funguje ve vašem byznyse, můžete celý prodej předat někomu dalšímu. Nechat celý proces na někom jiném a vy se zase můžete věnovat strategickému rozvoji nějaké novinky.
Jedině pomalu a postupně tím, že zkoušíte různé věci a ponecháte to, co se chytilo. Musíte testovat věci. Když se to napoprvé nepovede, neházet flintu do žita, ale hledat, co příště můžete dělat jinak. Poupravit to a znovu vyzkoušet. Pořád dokola. A hlavně co nejčastěji.
Když novinky budete testovat, zkoušet a vylepšovat, brzy najdete pilíře, na kterých to stojí, a vytvoříte tak systém, o který se můžete opřít.
A teď se pojďme pobavit o konkrétních krocích, jak to v praxi vypadá.
Celé to vlastně funguje na dvou věcech:
Důležité je, že některé věci pak běží automaticky a pravidelně přinášejí peníze. Některé jsou poloautomatizované a potřebují ještě nějaký lidský vstup. Ale u celého tohoto procesu si píši projektový deník, takže vidím přesně, které kroky jsem udělala. Díky projektovému deníku jsem také schopná vyhodnotit, co fungovalo a co nefungovalo.
Postupně z toho vznikne celý proces, který se opakuje a je pravidelný. Ten si popíšu, nebo jej popíše někdo za mě. A pak ho celý může dělat někdo jiný, koho si zaučím.
A já si potom můžu v klidu dát volno.
A co vy? Máte už svůj systém na prodej? Nebo zakázky zatím necháváte na náhodě?