Náročnost v podnikání nespočívá v množství práce, které člověk má. Problém je spíše v náročných rozhodnutích, které podnikající člověk s dětmi musí udělat. Mnohé z nich nesnesitelně bolí.
Jistě, podnikání na mateřské je z profesního hlediska jedna z nejlepších voleb, kterou může žena s malými dětmi udělat. Zároveň je to jedna z nejnáročnějších věcí, které žena dělá.
Náročnost nespočívá v množství práce. A mnozí vám budou tvrdit, že práce samotná je náročná. Nejtěžší věc je uvědomění si vlastních limitů. Kolik toho dokážu a co všechno musím opustit, vynechat, nedělat.
V průběhu let jsem si vytvořila teorii, že člověk dokáže opravdu dobře – tedy mimořádně dobře – dělat dvě věci. Jen dvě. Mluvím o těch, které je nutné dělat na 100 %.
Podnikání a výchova dětí za mě a mé priority. U někoho děti a domácnost. U jiných děti a studium vysoké školy. Děti, práce a vysoká škola se už zvládá těžko. Neříkám, že to nejde, ale je to mnohem náročnější. Je to na hranici zvladatelnosti, aby si člověk udržel spokojenost.
Spokojenost je pro mě v žebříčku priorit vůbec to nejvyšší. Spokojený člověk je nejen příjemnější pro okolí (ano, i svoje děti). Spokojený člověk dělá i lepší práci. Spokojený člověk žije radostnější život.
Můj žebříček priorit by proto vypadal takto:
Když říkám, že člověk zvládne jen dvě věci, proč tam mám tedy věci tři? Protože dvě věci potřebují moji aktivní práci, vyžadují moji energii a zaměření pozornosti několik hodin denně. Spokojenost, na té nemusím několik hodin pracovat, stačí se několikrát denně zaměřit na to, jak se cítím a jestli se cítím dobře.
Aničce a podnikání věnuji velké množství času a psychické energie. Na obojí myslím pořád, v obojím se vzdělávám, v obojím hledám, jak to dělat, obojímu se věnuji na každodenní úrovni. Obojímu věnuji v jistém smyslu 100 % své energie. Zato spokojenost je pocit, který kultivuji, ale nevěnuji mu tolik pozornosti.
Seznam důležitých věcí v mém životě by mohl pokračovat. Kdybych ho psala příští týden, určitě by měly věci trochu jiné pořadí.
Mezi seznamem prvním a druhým je tlustá dělicí čára. První tři patří do kategorie „musím/chci na tom aktivně pracovat“. Na seznam druhý občas vyjde čas. U důležitějších vytvořím čas v kalendáři (ano, s partnerem chodíme na rande), u méně důležitých, jako třeba divadlo, nechám to vyplynout, jednou za čas mě napadne, že bych zašla, tak zajdu. Když chodím každý měsíc, je to fajn, když nezajdu dva roky, nic se nestane.
Čím jsou priority na seznamu výše, tím je těžší mávnout rukou nad tím, že se nemohu věnovat všemu. Typicky sem patří přátelé, tatínek, partner.
U partnera to bylo nejtěžší. Navíc už slyším kritiky: „No, obětuje partnerský vztah práci.“ Tak to prr! Mluvím jen o tom, že po narození Aničky jsem si musela zvyknout na to, že na partnera nemám tolik času jako před dětmi. Nemáme každý večer romantiku, povídání a fajnové odpočinkové chvilky.
Mohla bych uspořádat svůj život (ne partnerův) tak, abychom tyto večery opět měli pro sebe. Musela bych nacvičit, že Anička chodí spát v sedm večer a tatínka vidí jen ráno u snídaně. Nicméně bychom měli večery pro sebe a romantiku.
Celé by to ovšem znamenalo, že bych musela začít vstávat v šest, protože i Aňa by vstávala v šest, sama bych ji odvedla do školky (což dělá partner), vrátila bych se domů, nějakou chvilku bych se věnovala práci, ale už od oběda bych připravovala večeři a chystala vše na večerní romantiku. Na dost věcí bych byla sama.
Nejpozději v pět bych byla s Aňou doma, takže by neviděla některé svoje kamarády, nehledě na to, že bychom vynechaly dost kulturních akcí, protože domů bychom se musely začít vracet ve čtyři. Od pěti do půl šesté bychom si četly, pak večeře, koupání a dítě v sedm hodin spí.
Jenže Anička by neviděla tatínka. Já, noční sova, bych musela vstávat v šest, takže stejně není jisté, že bych byla večer tak spokojená, abychom měli romantiku. Musela bych se vzdát poloviny pracovní doby. Místo toho bych připravovala domácnost a večeři. Dost možná by to znamenalo, že bych většinu věcí, které jsou k řešení v běžné rodině, řešila sama, abych tím pak neobtěžovala večer. A zase by to ukrojilo čas na práci.
Mohla bych si život takto zařídit, pokud by mojí prioritou bylo mít většinu večerů jako romantiku. Jenže pro mě je důležitější, aby Anička viděla běžný chod rodiny, aby se podílela na přípravě večeře, aby viděla tatínka přijít z práce domů, nebo, když pracuji já, aby viděla přijít mne.
Proto je partner bohužel až v druhém seznamu. Tato volba byla nesmírně těžká, nesmírně bolestivá. V byznysu se tomu říká opportunity costs. Jakou cenu platíme za ušlou příležitost a jakou cenu platíme za příležitost, které využijeme. Cena, kterou platíme, vezmeme-li v potaz omezené množství zdrojů, které máme.
V případě ženy, která má děti a chce podnikat, nejomezenějším zdrojem je čas. Musíte tak volit mezi přáteli a dodělávkou služby, kterou si zaplatil klient. Volit mezi péčí o dítě, které onemocnělo, a tím, že vám do obchodu nepřišla prodavačka, tak to musíte odpracovat za ni. Volbu mezi tím, jestli položit byznys, do kterého jste daly 700 000, nebo odložit postiženého novorozence.
Ať si vyberete cokoli, volba bude těžká. Rozhodnutí vás bude bolet, stejně jako bolí i mě.
Buďte na to připraveny. Bude to těžké ne kvůli množství práce, které se musí stihnout, ale kvůli tomu, že budete muset volit mezi dvěma variantami, z nichž ani jedna nebude dobrá.
Volby nejsou totéž, co obětovat se. Můžu udělat těžkou volbu, která bolí, a při tom si zachovat jistý životní nadhled a spokojenost. Obětovat se však znamená tu volbu neudělat. A i za cenu omezených zdrojů (váš čas a energie) se to snažit zvládnout všechno.
Například náročnou práci, dvě malé děti, péči o nemocnou maminku, která nebydlí ve stejném městě, a stěhování, které nejde odložit. Je to moc na jednoho člověka.
Obětovat se nekončívá dobře. Člověk může jet ve velmi náročném režimu jeden, dva měsíce, a pak musí nutně zvolnit. Obětování po delší dobu vede k vážnému narušení zdraví. Vede k vyčerpání organismu, který řekne stop. Tady máš nemoc a zastav se. Buď si vědoma svých limitů.
Obětování bolí zhruba stejně jako udělat těžkou volbu, ale výsledek se podepíše na sebevědomí a další schopnosti se rozhodovat. Když člověk udělá těžkou volbu, i když se nakonec ukáže, že to bylo špatně, posiluje tím schopnost dělat další rozhodnutí. Posílí schopnost postavit se za sebe, pokračovat dál.
Člověk, který se okolnostmi nechá natlačit do situace, kdy volbu za něj udělají právě ty okolnosti, sám sebe pasuje do role oběti, ze které je díky naučené bezmocnosti velmi těžké uniknout. Ano, bezmocnost se člověk může naučit.
Proto, pokud se něčemu chcete věnovat, buďte si vědomy, čeho se vzdáváte a proč. Netvrďte samy sobě, že vy kromě dětí a práce naplno zvládnete studium vysoké školy a na nemocnou maminku se najde čas. Tu výšku dáte, pokud se nestanou špatné věci. Bude to náročné a určitě to bude zasahovat do času na práci a na děti.
Pokud možno začněte pracovat na vlastním seznamu priorit. Najděte dvě věci, kterým aktivně věnujte pozornost, čas a mentální energii. Pak můžete přidat jednu navíc, které se vzdáte, když bude náročné období, nebo jednu, která nepotřebuje vaše aktivní nasazení. Spokojenost, hudba, sport.
Pak si sepište všechny ostatní důležité věci. A dejte jim nějaké pořadí. Trénujete si tím schopnost se rozhodovat. Nanečisto je to mnohem jednodušší. V realitě mnohem těžší. Pokud nemáte priority určeny dopředu a jste nuceny volit, nemáte se čeho držet a rozhodnutí bývají ještě mnohem náročnější.
Ve chvíli, kdy přijde životní výzva, buďte připravena jednu z těch věcí zaříznout. Uspat. Nebo ji nedělat. Pravidlo zní: jen dvě věci naplno. Ostatní, když zbude čas a energie.
Musely jste někdy udělat těžkou volbu? Nebo jste zkusily roli oběti? Jaké to bylo? Dejte vědět v komentářích pod článkem.