13 maminkatelek: Jak fungují doma s dětmi?

V březnu letošního roku se většině z nás obrátil život vzhůru nohama. Musely jsme přizpůsobit běh byznysu. A to nejen vzhledem k zákazníkům, ale především ukočírovat vše s dětmi, které najednou zůstaly doma. 

Ty menší nám po více než měsíci mnohdy doslova skáčou po hlavě, zvlášť pokud bydlíte v bytě a nemáte pořádně kam vyjít ven a pro starší děti jsme se najednou staly kromě maminek také učitelkami.

Najít správný denní rytmus je složité a když už ho najdete, musíte ho také udržet, aby zase nespadl jako domeček z karet. 

Jsme maminkatelky a kloubení práce, domácnosti a rodiny je vlastně naší alfa omegou. Proto jsme oslovily členky z Úspěšné a Odpočaté a také ty, s kterými jsme v minulosti dělaly rozhovor a vybraly nejpřínosnější tipy k fungování s dětmi. 

Možná se tam najdete i vy samy. Protože některým běží byznys normálně dál, některé naopak musely byznys uspat a plánují, jak postupovat dál. Některé jsou samoživitelky a jsou na děti v podstatě samy. Každý příběh je originál.

Popisují nejen jaké jsou jejich metody a modely fungování, ale také co jim to dalo a jaké výhody a nevýhody v současné situaci vidí.

Daniela Ettlerová, zakladatelka oděvní značky Daya, 3 děti,  www.daya.cz 

Velkou výhodou je čas strávený s dětmi, protože v klasickém kolotoči bych si je doma nenechala. Je to celkem bolestné zjištění, když si uvědomíte, že znovu poznáváte své děti. 

Z pohledu byznysu už to samozřejmě tak výhodné není. Máme tři děti, takže je to velký kolotoč, i když ještě nechodí do školy a pomáhá, kdo může. Manžel je doma na home office, takže celé dny na telefonu a vzhledem k tomu, že se velkou měrou podílí i na chodu mojí firmy, pracuje i po nocích. 

Pracuji, kdykoliv je to možné a mám sílu, 4-6 hodin 2-3x v týdnu, když hlídá moje maminka (v této situaci i sestra nebo švagr), která je také součástí firmy, takže tento model jedeme i za normálních okolností. Také je to ale někdy tak, že maminka dělá účetnictví/nemůže hlídat a já se s tím musím nějak poprat sama. 

Co mi funguje? I za běžných okolností musím mít hlídání nejmladšího potomka, takže ten režim je opravdu podobný jako jindy. Musím mít připravené jídlo na pár dní a postupně vařit další, abych mohla případné chvilky přes den využít k odpočinku nebo práci. Hodně času mi ušetří i kaše k snídani, protože ho dětem jen naservíruji. Dále je to hlídání, které potřebuji mít domluvené a resty doháním o víkendu, když manžel může pohlídat děti... a to se mi mnohdy hodně nechce. 

Zařadila jsem do jídelníčku jednu kávu denně a zelený čaj, denně cvičím jógu a snažím se hlídat si energii. Možná to bude znít jako hloupost, ale při některých vyhrocených situacích vyhodím energii na celý den do vzduchu a potom už bych do večera jen ležela. Je tedy potřeba držet mysl radostnou, jak jen to s dětmi jde, netrestat se výčitkami za klopýtnutí, protože všechny víme, jak náročné tyto dny jsou, a neklást na sebe příliš velké nároky, i když bych potřebovala pracovat 24/7, ale to je prostě nemožné a stavy zoufalství se o mě pokoušejí dost často. 

Přečtěte si rozhovor s Danielou.

Ilona Černochová, realitní právnička, 2 děti, www.realitniadvokati.cz, www.ilonacernochova.cz 

Před karanténou jsme měli pro naše děti (2 a 4 roky) hlídání 5 dnů v týdnu. Na začátku karantény jsme zůstali bez chův. Nyní máme opět chůvu na 3 dny v týdnu. Práce je stále dost. Funguji díky podpoře manžela, hodným dětem, rozdělení činností na „mělké a „hluboké“ a díky skvělému týmu (včetně naší chůvy), kterým tímto moc děkuji.

Práce bez chůvy – jedině s podporou rodiny

V období „bez chůvy“, jsme si s manželem domluvili striktní pravidla, kdy jsme se střídali s hlídáním. Manžel jako zaměstnanec pracoval 8 hodin přes den, kdy já byla s dětmi. Já měla čas na práci ráno do 8:30 a poté po 17 hod., kdy hlídal manžel. Ačkoli se práce dala zvládnout, byl to dost „masakr“, protože ani já ani manžel jsme neměli minutu času na odpočinek.  

Rozdělení činností na „mělké“ a „hluboké“ 

Mělké činnosti se dají vykonávat i s dětmi, ideálně když se na chvíli zabaví (např. u televize). Jedná se o vyřizování jednoduchých e-mailů, telefonátů s členy týmu, někdy se dá zvládnout i krátký telefonát s klientem. Přes den, kdy jsem s dětmi, kontroluji průběžně i e-maily jen na telefonu, notebook by v dosahu dětí nepřežil. 

Na hluboké činnosti je potřeba absolutní soustředění. Mohu je provádět pouze bez dětí., tj. když hlídá chůva nebo manžel nebo když děti spí (jsem spíše skřivan, takže si raději přivstanu než pracovat v noci). 

Dlouhodobě – jen s fungujícím týmem 

Kancelář vedu společně s kolegou, s nímž se zastoupíme nejen při dovolené, ale i pokud by někdo z nás náhle „vypadl“. V kanceláři máme systém pro delegaci agendy na spolupracovníky a zároveň průběžně vytváříme tým. Naše kolegyně advokátky nám hodně pomáhají s vedením klientských případů. Velké rezervy vidím ale stále v administrativě, která nás hodně zatěžuje.  

S dětmi se tedy podle mě pracovat dá, ale bez externího hlídání je to zvladatelné jen krátkodobě pro překlenutí určitého „nouzového“ období“ (a je třeba počítat s maximálním vypětím všech členů rodiny včetně nevyspání, vyčerpání atd.). Z dlouhodobého hlediska může hodně pomoci systém, delegace a kvalitní tým

Přečtěte si rozhovor s Ilonou.

Hana Konečná, poradkyně v handmade podnikání,  2 děti, www.handmadebyznys.cz

Já mám určitě velké štěstí, že mě koronakrize potkala až v době, kdy jsou mé děti školáky ve třetí a páté třídě. Kdyby byly menší, nevím, nevím, jak bych to zvládala.

Hned na začátku jsme se s dětmi domluvily, že tohle nejsou prázdniny. Že je to vyjímečná situace, ve které budeme muset všichni trochu ukrojit ze svého pohodlí. Naše děti jsou zvyklé na to, že mají poměrně pevný režim. Ten každodenní je určený školou a kroužky. Aby o víkendu, kdy nikam nejedeme, nebyly celou dobu na počítači a mobilech, máme i rozvrh pro volné dny - takové ty, kde děti nemají nic na práci, ale já potřebuju pracovat. Pro všední dny v karanténě jsme si vytvořili další rozvrh a všichni jsme jej dokonce slavnostně podepsali.

Jak tedy fungujeme? Vstáváme za deset osm. Není to přehnaně brzy, dřívější vstávání bych prostě nezvládla. Poté, co se vykopeme z postele nás čeká klasická ranní rutina a o čtvrt na devět ještě mnohdy dojídáme snídani, ale už vytahujeme předtištěnou tabulku s plánem dne a plánujeme. 

Dopoledne máme rozdělené na padesátiminutové bloky pro školu střídané desetiminutovými přestávkami. Přestávky ovšem nejsou na flákání, ale na to, aby se udělaly věci, které jsou potřeba. Uvařit čaj, vyklidit myčku, dát prát prádlo, vynést koš a kompost. Tohle udělají děti. Já jsem jim hodně dlouho pomáhala, teď už je jen občas zkontroluju. 

Dopolední práce končí v 11.20 a vrháme se na přípravu oběda. I když to mnohdy práci moc neuspíší, chci, aby děti byly se mnou a pomáhaly mi. Chci, aby co nejvíce pochytily. Věřím, že se to pak v jejich hlavičkách a ručičkách spojí a budou umět víc, než kdybych je to učila sem tam. Už teď umí samy uvařit těstoviny a brambory. Když vaříme něco složitějšího, asistují hlavně krájením a mícháním, ale věřím, že se toho naučí opravdu hodně. V tomto směru vám řeknu - zlatá karanténa! Kdy jindy by tak důkladně přičichly k vaření, než teď?

Náš odpolední program už je značně volnější. Já osobně si po obědě potřebuji dát krátkého šlofíka. Prosím, nesuďte mě. Opravdu to potřebuji, jinak nezvládám fungovat až do večera a jediné na co pak celé odpoledne myslím je to, až půjdu večer konečně spát. Během mé pauzy jdou děti povinně na hodinu ven na zahradu. Omluvou je jen déšť.

Odpoledne nás kromě volné zábavy (během které se já většinou snažím pracovat), čeká i společná uklízecí hodinka. Když začala karanténa, zavřela nás v bytě, který byl neskutečně špinavý a plný nepořádku. Ano, něco jsem v té době dokončovala a prostě jsem nestíhala. Velmi brzy mi ale došlo, že pokud chceme v tomhle bytě přežít týdny karantény, něco s ním musíme udělat. Dohodla jsem se tedy s dětmi, že budeme každý den hodinu uklízet. Asi za dva týdny náš byt neskutečně prokoukl. Teď už nám stačí jen uklízecí půlhodina, během které většinou poskládáme prádlo (to ohromně baví Aničku) a třeba vyluxujeme kousek bytu.

Jaká je největší nevýhoda našeho režimu? Všude se na nás valí tipy, jak zabavit v karanténě děti. Ještě jsem neměla čas vyzkoušet ani jeden z nich. Možná je to trochu škoda. Ale upřímně - neměnila bych.

Co považuji v takové těžké situaci, jako je teď, za nejdůležitější? Hlavně naučit děti dělat věci, na které stačí. Ano, není to hned. Trvalo to zhruba měsíc, než si navykly dělat vše tak, aby to opravdu pomohlo a nemusel po nich nikdo jejich práci opravovat nebo jim připomínat, že do vyneseného koše je potřeba dát nový pytel. Měsíc je dlouhá doba. Ale na jak dlouho to umí? Já doufám, že na celý život.

Přečtěte si rozhovor s Hankou.

Renata Novotná, poradkyně na procesní řízení a organizaci práce ve firmách, 3 děti, www.renata-novotna.cz

V podstatě funguju podle klíče, co radím i svým klientům: 

1) Mít jasné priority a podle nich plnit pracovní čas, co mám k dispozici. Pro mě jsou naprostou prioritou klienti. Veškerý větší obsah i vedlejší rozjeté projekty šly teď stranou. Mám jeden den v týdnu, kdy hlídá manžel. Tam se snažím nacpat naprostou většinu konzultací. Tím, že jsou online, můžu jich mít za den docela dost. 

Pokud někdo spěchá a potřebuje jiný den, funguju pouze v době, kdy nejmenší spí a starším dvěma pustím pohádku. Aktivně to nenabízím, je to moje rezerva. Rezervy v plánování fungují i v tomto režimu 🙂

2) Přizpůsobit své činnosti režimu dne. Tzn. dopoledne o přestávkách školního syna vyřídím nějaké maily a drobné úkoly. Zavedla jsem striktní polední klid, kdy nejmenší spí a dva starší jsou v ložnici a koukají na pohádky. Mám tak 2 hodiny relativně nerušeného klidu. To se připravuji na konzultace nebo dotahuji jiné důležité spolupráce. Odpoledne je doma běžný provoz, to se snažím být s dětmi nebo si odpočinout prací na zahradě. Také domácí práce je teď samozřejmě několikanásobně víc. 

3) Být k sobě laskavá. Nevyčítám si, že nejedu na 150 % a nedržím se rad, že teď je právě potřeba zabrat. Asi ano, ale já to tak necítím. Je pro mě důležitější, abych se cítila v pohodě psychicky a tak prostě nepracuji po nocích a neodstrkávám děti. Raději si čtu nebo koukám na zahradu, než drtit každou minutu. Neživím žádné zaměstnance, takže si to můžu dovolit. Navíc jsem během podnikání porodila dvě děti ze tří, dvakrát jsem tak měla významné půlroční zvolnění. Vím tedy, že mě nějaká koronavirová pauza nepoloží 🙂

Ridina Ahmedová, zpěvačka a aktivní muzikantka, 3 děti,  www.ridina.cz 

Karanténa mi po prvotním šoku z úplného převrácení životního rytmu začala přinášet úlevu, zpomalení, usebrání. Čas s dětmi, čas se sebou, čas v přírodě. Začala jsem znovu číst a víc skládat hudbu - ani na jedno jsem v roztěkanosti svého předešlého času neměla vnitřní klid. Začala jsem péct chleba. S údivem zjišťuju, jak málo mi chybí můj předešlý život v běhu mezi workshopy, koncerty a dětmi, které jsem viděla spíš až v podvečer a z rychlíku. 

Vnímám pandemii jako dar, možnost poodstoupit od toho, co se jeví jako samozřejmé. Víc si vážím setkávání a rozhovorů s přáteli, uvědomuju si jak zásadní je být hodně s rodinou. Taky mě překvapila solidarita, která je najednou všude okolo nás. Vnímám mobilizaci dobré vůle a lidskosti. Je to jako žít v trochu jiném světě než předtím - a to všechno dohromady mě dělá šťastnější, než jsem byla.

Samozřejmě - problém jsou finance. Přišla jsem o velkou část svých příjmů a návrat do normálu je u kultury navzdory rozvolnění pořád v nedohlednu. Ale beru to jako výzvu hledat nové cesty a nebojím se ani možnosti, že bych na přechodnou dobu vzala nějakou práci mimo svůj obor. 

Navíc - shodou okolností to tak časově vyšlo, že připravuju teď svůj první podcast pro Český rozhlas - budu dělat obsah i hudbu. Je to tedy práce nezávislá na stopce, kterou dostalo živé umění a v letošním roce, což se teď moc hodí. Téma je docela provokativní a pro mě velmi osobní: Sádlo v životě ženy. Jak vnímáme svoje tělo? Jak nás ovlivňují komentáře a poznámky stran našeho těla a sádla? Možná jsme takové slyšely v rodině, ve vztazích, ve škole, v práci? Tímto i vyzývám - kdyby některá čtenářka měla chuť svoje zážitky sdílet, budu ráda když se mi ozve, mailem nebo přes Facebook, budu ráda.

Najít si čas na práci není vůbec snadné. Postupně se náš rodinný režim vykrystalizoval následnovně: Učíme se denně od 10 do 12/12.30  Můj nejstarší syn (13 let) se dopoledne zavře do pokoje a tam se učí s mojí mámou přes Whatsapp - ona absolvovala Matfyz, ale umí mu vysvětlit kromě matematiky a fyziky i ostatní předměty. To je pro mě záchrana! Díky tomu se můžu věnovat dalším dětem - prostřednímu synovi je 11, dceři 7. Jim paralelně zadávám a kontroluju úlohy. Odpoledne se děti rády chvilku dívají na Odpoledku na ČT (skvělé dokumenty!), ale nenechám je u televize, pak jdou ven na koloběžku nebo trampolinu - máme štěstí, že bydlíme v podstatě na vesnici a máme zahradu. A to je můj čas, kdy mám cca 2h na práci. Není to moc, ale aspoň něco! Snažím se být úsporná a nebrouzdat po Facebooku 🙂

Přečtěte si rozhovor s Ridinou.

Romana Kuchařová, cvičitelka psů, 2 děti, www.pejskarina.cz

U nás se toho mnoho nezměnilo. Mám dvě malé děti, ta starší navštěvovala jen na pár hodin miniškolku, ale ne pravidelně. To padlo. Hlídání také, nechtěla jsem naši hlídačku jakýmkoliv způsobem ohrozit.

Ze začátku to byl masakr, muž na home office a téměř žádný čas pro mě. Odmítám pracovat po večerech. Zaprvé mi to nemyslí, zadruhé mladší se kojí a většinou ani z ložnice nemohu odejít. Nicméně před zhruba 2 týdny dali muži 2 dny v týdnu v práci volno, takže nyní tyto dny využívám k práci já a muž hlídá děti, popřípadě vyrážíme na výlet do přírody.

Vyhovovalo by mi, kdyby tento model fungoval už pořád :-), ale to bohužel neprojde. Takže budu doufat, že si starší co nejdřív zvykne na miniškolku, měli by brzo otevírat, a zase zapojíme pravidelněji naší hlídačku.

Přečtěte si rozhovor s Romanou.

Sestry Markéta Popovičová a Michaela Kramolišová, organizátorky a designérky domova, www.mamami.cz 

Markéta, 3 děti:

Doma mám aktuálně tři děti, z toho dvě školou povinné a jednoho předškoláka. Nastavení nějakého nového a funkčního režimu tak bylo nutností. Dopoledne se věnuji s dětmi škole, kterou začínáme v 9 dopoledne. Během dopoledne se práci věnuji pouze ve chvílích, kdy dětem zadám samostatnou práci na úkolech a já v této době vyřizuji např. e-maily či telefony. Během dopoledne vařím i oběd, takže na práci zbývá opravdu jen minimum času. Po obědě často s dětmi ještě pracujeme na různých školních projektech. Teprve někdy okolo 14. hodiny se dostávám k vlastní práci, kdy děti mají volnou hru nebo si pustí společně nějaký film.

Denně zvládnu pracovat asi 2 až 3 hodiny, což je asi poloviční čas oproti normálnímu stavu, kdy děti chodí do školy a do školky a já pracuji klasicky dopoledne. Večer už pracovat nezvládám a ani nechci. Fyzicky i mentálně jsem po celém dni tak unavená, že potřebuji na chvíli vypnout a opravdu odpočívat. A taky být se svým mužem, který chodí po celou dobu

dál do práce, takže se vidíme jen večer. Jsem ráda, že se nám podařilo v rámci možností nastavit nějaký funkční režim, ale určitě to není něco, v čem bych ráda setrvávala delší čas.

Jako máma jsem zvyklá pracovat, když mám děti doma (např. o prázdninách), ale společně s novou rolí paní učitelky pro tři různě staré děti, je to opravdu ještě trochu jiný level. Se sestrou jsme prakticky ve stejné situaci, takže jsme musely práci zkrátka rozvolnit a nechtít po sobě víc, než můžeme reálně zvládnout. Na druhou stranu nás současná situace přivedla k nápadům na úplně nové projekty, které pomalu, ale jistě začínáme realizovat.

Míša, 3 děti:

Se třemi dětmi, které se mi ze dne na den ocitly všechny doma, jsem potřebovala najít cestu, jak zvládat společně každý den. Čas na práci se samozřejmě omezil a přibyly naopak další povinnosti kolem dětí. Řešením v mém případě bylo hlavně zjednodušení a přerozdělování povinností mezi ostatní. Školáci už můžou s lecčím pomoci a dost věcí zvládnou samy, zejména co se školních povinností týče. 

Několik věcí si vzal na starosti i muž a některé věci, jsem musela chtě nechtě omezit nebo prozatím vypustit, ať už šlo o domácí práce nebo tu bussinesovou. Nejvíce času na svoji práci mám  během odpoledního klidu, kdy nejmladší spí, starší si čtou nebo se společně na něco dívají. Občas se snažím udělat něco večer, ale jsou to spíš výjimečné chvíle.

Hana Habartová, trenérka paměti a terapeutka pro poruchy paměti, 2 děti, www.hanahabartova.cz

Mám dvě děti školou povinné, jedno na prvním, druhé na druhém stupni ZŠ. První týden po uzavření škol byl zběsilý, ale ze zkušenosti vím, že v čase krize se vyplatí nastolit pevný pravidelný režim. Takže jsme ho doma zavedli a postupně vyladili do současné vyhovující podoby.

Náš den tedy vypadá tak, že dopoledne od 9 do 11 hodin je čas na školu, odpoledne na procházku a souvislý nerušený čas na mé podnikání je večer od 21 hodin. Máme skvělé školy i učitele, a tak je nutnost mého zapojení do výuky relativně malá. Ovšem probíhá online a tedy jsem v tuto dobu bez počítače a zároveň jsem dětem "v zádech". Z hlediska práce to pro mě znamená, že v tomto čase mám šanci vyřídit 1-2 telefonáty, případně sama čerpám informace k rozvoji podnikání. Žádná soustředěná práce ale nepřipadá v úvahu. Na tu je čas večer, obvykle od 21 do 23 hod. a jednou týdně odpoledne, když jsou obě děti u tatínka.

Před karanténou jsem vedla kurzy a individuální lekce. To vše bylo ze dne na den pryč. Online lekce během dne nepřipadají z výše popsaných časových důvodů v úvahu a večer chtít trénovat paměť a pozornost... Takže jsem vytvořila online-offline produkt (Korespondenční Mozkocvičnu), na kterém mohu pracovat v čase, jenž mám k dispozici.

Celkově ale zatím hodnotím situaci jako přínosnou (byť nejistou). Jsme s dětmi více spolu a nemusíme nikam spěchat. To nám vneslo domů větší pohodu. V podnikání mi současná situace ukázala možnosti, které jsem dříve nebyla vůbec schopna vidět, přiměla mě maximálně vše zjednodušit a zaměřit pozornost jedním směrem a naučit se mnoho nových věcí.

Evka Neuman, profesionální fotografka, 2 děti, www.evenue.cz  

Na začátku restrikcí jsem přerušila živnost. Fotím velké akce, svatby a hotely a prakticky ze dne na den jsem měla volný diář na tři měsíce dopředu. Mám dvě malé děti (1+, 5 let) a bez chůvy a školky se prakticky od rána do večera nemůžu zastavit, sednout si a pracovat. 

Udělala jsem si dny “výletní”, kdy jedeme někam do lesa a jsme tam sami a pak dny “doma”, kdy se v jediném čase, kdy roční dítě spí snažím odepsat na emaily, vyřídit to nejnutnější, nebo uklidit. Starší dítko má možnost kouknout na pohádku. Jednou za 14 dní mám dva dny na práci, kdy si jeden den vezme manžel volno a druhý den je víkendový. Přestože jsem přerušila živnost, tak přípravné fáze na další sezónu neodkládám, ladím procesy, uklízím dokumenty, doplňuji web a snažím se vzdělávat. Nicméně času i energie na práci mám výrazně méně.

Velkým přínos vnímám, že jsme jako rodina prakticky celý čas spolu a doma, což považuji za unikát. Konečně jsme pověsili nějaké obrazy a poličky a za pár dní budeme montovat dětem horolezecké úchyty 🙂 A zároveň se o to víc těším do práce. Vidím, jak mi moje realizace, alespoň na pár hodin v týdnu schází. Nesedím se založenýma rukama a pořád přemýšlím, co se naučit, nebo jak vylepšit stávající. Beru krizi jako prověrku charakteru, jako výzvu. 

Přečtěte si rozhovor s Evkou.

Radka Rubešová, organizátorka kurzů prožitkového tvoření, 3 děti, www.radkarubesova.cz 

Mám štěstí, že mohu pracovat přibližně se stejným pracovním nasazením jako před karanténními opatřeními.

Od počátku korona krize jsme všichni doma - tzn. pětičlenná rodina v panelovém 3+1. Manžel pracuje z domu a já jsem na OČR, protože k podnikání mám ještě poloviční úvazek.

Průměrně práci věnuji 4 hodiny denně.

Hodinu ráno, než se všichni proberou a nasnídají. Poté se starám o nejmladšího syna a dohlížím na dvě starší děti, aby splnily školní povinnost. Další pracovní blok mám od 12 do 14, kdy máme polední online klid. Děti se dívají na pohádky nebo hrají hry na počítači. Pak máme až do večera společný program a většinou po osmé ještě na jednu hodinu zasednu k počítači

Manželova práce je poměrně flexibilní, takže není problém se operativně domlouvat, pokud mám v průběhu dne nějaké natáčení či konzultaci.

Jsem za to vděčná, protože si myslím, že to není samozřejmost a mnohé podnikatelky to mají mnohem obtížnější. Navíc to, že trávíme s mužem více času v "pracovní době", nám pomáhá posouvat některé technické stránky byznysu rychleji a efektivněji kupředu.

Přečtěte si rozhovor s Radkou.

Marcela Kroupová, provozovatelka e-shopu www.bavlnenesnury.cz, 1 dítě

Nutnost nezkolabovat mě nutí k rychlým rozhodnutím. Je třeba vychytat chyby a automatizovat, abych měla čas spát. Učíme se s dcerkou udělat i nějakou práci přes den, takže i když nemluví, tak ji prosím o pomoc. A už se nám povedlo třeba zabalit 4 balíčky, nebo ověřit u dopravců, kde se balíčky courají. Dělá u toho sice inventuru, ale urychlím procesy a práci tak nemusím odkládat na noční směnu. 

Kombinujeme práci s procházkami po zvířátkách. Ooo, jak jsem šťastná za vesnici a domem. Občas mě odmění tím, že celkem rychle usne. Na druhou stranu, i ona ví, že maminka musí odpočívat. 

Kazdopadne celá tato situace mě školí ve flexibilitě, kreativitě a efektivnosti. Neustálý KAIZEN (vybrat jednu část, vychytat, vylepšit a pak se vrhnout na část druhou, pozn. red.). 

Reaguji na každou volnou skulinku a musím hodně předvídat. Novy poznatek: Nikdy nespoléhej na pomoc ostatních a kalkuluj jen se svými možnostmi. A hlavně se nerozčilovat nad blbostí lidí ????

Veronika Kristková, fyzioterapeutka, www.fyziobeskyd.cz

Rozhodla jsem se přesunout se na chatu za mou sestrou a musím říct, že to bylo nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat. Dopoledne se naše děti učí, odpoledne si hrají na zahradě nebo jdeme někam na výlet nebo sportovat. Já sama si pak každý večer půl hodiny cvičím na TRX. 

Děti se hlídají navzájem, střídáme se ve vaření a úklidu chaty. Práci stíhám sice sporadicky, ale snažím se, když malý spí po obědě 2 až 3 hodiny nebo ráno asi hodinu, než se všichni vzbudí. Jednou za 14 dní jedu do práce na konzultace klientů. Musím říct, že mi to asi bude i chybět 🙂 

Přečtěte si rozhovor s Veronikou.

Komentáře

  1. Hezký článek a hlavně zobrazuje současnou sitiaci maminek, které neseděly před karantenou s rukama v klíně. Tim chci říct nestály s nataženou rukou a nečekaly co dostanou od státu, kdo je zaměstná s malými dětmi a samy začaly podnikat. V nastalé sitiaci svou praci musely utlumit, některé přerušit. Všechny to v podstatě vyřešily stejně. Denní rozvrh, zapojení dětí do chodu domácnosti. Jsou skvělé všechny, přestože je pro ně nyní situace velmi náročná nejen psychicky, fyzicky ale i finančně. Lenka

    1. Krásně jste to Lenko shrnula, děkuji. Doufám, že i vám se daří a situaci jste ustála, ať už jste se rozhodla pro jakýkoliv postup, který vám nejvíc vyhovoval.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

maminkatelky.cz
Telefon: (+420) 775 028 018e-mail: dominika@maminkatelky.cz
přihlášen:
closebarsangle-down